Neumlčené svědomí podmanivého básníka

1. 3. 2021 / Pavlína Antošová

čas čtení 7 minut

 

Když 1. března 1971 v Českých Budějovicích zemřel šedesátiletý František Hrubín, uzavřel se vroucný život, prostoupený nepřeberným vnitřním bohatstvím. Zároveň však setrval otazník nad rozporem, který volal po otevřeném vyjádření bohemistů i historiků (a samozřejmě špičkových novinářů) – ale ti jej v té době veřejně zhodnotit nemohli.

 

Ode dna zpět na dno

Hned v roce 1948 Hrubín čelil rozzlobené kritice své sbírky Hirošima, především její titulní básně. Tehdejší vykladači neuměli vstřebat jiný než radostný tón, jinou než soudružsky dychtivou vyhlídku do budoucna. Nadto okamžik, kdy na asijských ostrovech dojde k atomovému výbuchu a zároveň se v jednom středoevropském bytě odehraje početí, některé z těchto hodnotitelů skutečně vyšinul.

Během následujících osmi let Hrubín chvílemi pokračoval ve vlastní tvorbě s vyhlídkou pozdějšího vydání, a ojediněle také bez tohoto předpokladu. Do tisku odevzdával nové knížky veršů pro děti a svá další přebásnění poezie z románské i asijské jazykové oblasti (jako výsledek spolupráce s lingvisty). Podstoupil však také léčení ze závislosti na alkoholu; tato skutečnost je důležitá nikoli pro vyvolání bulvární odezvy, ale k částečnému porozumění některým horečnatě působícím, překotně se řítícím a zahlcujícím metaforám, zejména v pozdější prozaické knize Zlatá reneta.

Okolnosti se začaly měnit k lepšímu během chruščovovského tání, které však zákonitě naráželo na své vlastní meze. Dva měsíce po Chruščovově projevu o kultu osobnosti probíhal II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Se zásadními vystoupeními na něm přišli dva z přítomných delegátů – Hrubín a Seifert (v tomto pořadí, s jednodenním odstupem). František Hrubín, jehož publikační možnosti se už tou dobou lepšily, přirovnal českou poezii k labuti z Mallarméova sonetu, zamrzlé v ledu. Upozornil také na neúplnost obnovované tvůrčí svobody a její podmíněnost naprostou rehabilitací pronásledovaných básníků (například Jiřího Koláře). Jeho řeč, stejně jako zakrátko i Seifertova, pochopitelně vyvolala opakovanou bouři nadšení.

https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/uryvky/projev-frantiska-hrubina-2-sjezdu-ceskoslovenskych-spisovatelu

Příběh však pokračoval, a to v daleko temnějších tónech. Během následujících čtrnácti měsíců se na básníka navalila široká škála dopisů a telefonátů, mnohdy anonymních. Od prosby, aby vymohl propuštění politického vězně, k otevřeným výhrůžkám. A zastrašování na sebe také bralo podobu záhadných osob. Jednak nenápadných pánů v civilu, postávajících před domem, jednak skutečných či domnělých adeptů básnického umění, přinášejících Hrubínovi k posouzení vlastní (?) texty společensky výbušného obsahu. Na konci června 1957 František Hrubín (po dlouhých měsících, které jej zbavily klidného spánku) ustoupil naléhání některých svých kolegů (například Vítězslava Nezvala). Na improvizovaně svolané konferenci spisovatelů proslovil dodatek, rozvržený do tří kratičkých odstavců. Tato promluva výrazně nese pečeť doby (nejnápadněji snad ve zmínce o „zahraniční reakci," která se snaží básníkova předchozí slova zneužít; úplně znění cituje Růžena Hamanová v doslovu ke knižnímu vydání korespondence mezi Hrubínem a Václavem Černým; vyšlo v nakladatelství TORST roku 2004). Svůj slavný projev z dubna 1956 ale básník neodvolal.

Podruhé tak prožil dilema, vyvolané nesvobodným režimem. Předtím za okupace od organizátorů oficiální kultury převzal Státní cenu, odmítl k ní však poskytnout rozhovor: Trýznivé okamžiky, prodloužené do neohraničené doby bolestného sebezpytování, se během dvou po sobě následujících dekád v podstatě zrcadlově převrátily.

Konec přátelství jako paradox

Profesor Václav Černý své více než desetileté přátelství s Hrubínem v roce 1957 ukončil. Později se vyjádřil, že „František ucouvl a ztratil tvář." (Je důležité vědět, že Černý poznal nacistické i komunistické vězení. V letech 1952 – 53 strávil řadu měsíců ve vyšetřovací vazbě poté, co u něho při domovní prohlídce našli stěžejní sbírku Jiřího Koláře. A nemohl tušit, že „pro nedostatek důkazů" bude nakonec propuštěn). Zmíněná přehrada mlčení mezi univerzitním vědcem a básníkem ukončila víc než společné pábení, tedy slovní šerm odlehčujících mystifikací.

Václav Černý ve svých dvou sešitech o existencialismu přiblížil české veřejnosti kořeny a povahu tohoto filosofického směru i přístupu k umělecké tvorbě. Přervaným poutem pak mohl paradoxně víc utrpět on. František Hrubín totiž ve svém díle z vrcholného období spontánně dospěl k některým výrazným okamžiků s existenciální hloubkou.

Na sovětskou okupaci odpověděl divadelní hrou Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách (1968?); prudce změnil vnímání tématu, které bylo během devatenáctého století líčeno jako idyla. Zdůraznil opakované násilí, stojící v pozadí boje o moc.

Lyrizovaná próza Zlatá reneta (1964) a poéma Lešanské jesličky (1970) se zabývají schopností riskovat kvůli lásce, nasadit pro ni své síly a třeba dojít až na jejich kraj – bez záruky žádoucího výsledku. V dřívějším z těchto textů se jedná výhradně o lásku partnerskou, v pozdějším také – a především – o lásku mateřskou.

Pohříchu opomíjena zůstává Hrubínova vzpomínková knížka Lásky (1967). Tvoří ji úvahové črty, psané s bohatou, ale snadno přístupnou básnickou obrazností, z nichž některé směřují k dopisové formě. Většina básníkových souputníků – adresátů z jednotlivých kapitol – už v době vydání nežila. I na stránkách tohoto útlého svazku si čtenář ohmatává cenzurní omezení, která se projevují nikoli zamlčováním, ale příležitou náznakovitostí a stručností (třeba když Hrubín u Jana Zahradníčka zmiňuje „velký oblouk tragédie").

Neoddělitelnost světa živých od světa mrtvých se dostala ke slovu také dříve i později. Romance pro křídlovku (1962) a Černá denice (1968) vytvořily nezapomenutelný interpretační celek poté, co si je pro svůj vzpomínkový večer ve Viole zvolil Luděk Munzar; jeden z přátel, kteří při Františku Hrubínovi setrvali až do konce. Oby tyto texty se zevrubně věnují souznění mezi předky a potomky, oba stavějí vedle sebe konečnost života a trvající obohacení, které se smrtí milované bytosti často ještě posílí. A kdyby někdy někdo vyhlásil anketu o deset zásadních děl české literatury na téma lásky a smrti, Hrubínova Romance pro křídlovku by se do takového výběru dostala a spolu s uměleckými klenoty jiných autorů by se v něm naplno zaskvěla.



0
Vytisknout
6423

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2021