Demýtizace Palestiny a Palestinců: rozkvetlá poušť, nebo drancovaná země?

25. 7. 2025 / Zdeněk Jehlička

 

Jak totiž ukážeme v tomto a v následujících dílech našeho volného seriálu, ona očividná dnešní „zaostalost“ a „neprosperování“ palestinské ekonomiky je určována v první řadě omezeními ze strany Izraele, který možnosti palestinské ekonomiky záměrně přiškrcuje.

V jednom z předchozích dílů o lidských štítech, jsme podrobně rozebrali, že podobné úvahy o zanedbané Palestině a líných Palestincích mají dvojí účel: ukázat Palestince jako někoho, kdo si nezaslouží ani zemi, ani soucit, a naopak vybarvit Izraelce coby civilizované bytosti přicházející nezištně pozvednout Palestinu, kteří však musí čelit nepochopení, neschopnosti a tmářství domorodých Palestinců. Ti jsou vylíčeni jako zaostalí, a tedy nepřipraveni rozpoznat dobrodiní, které s židovskou kolonizací do Palestiny přišlo a odměňují se za něj jen házením kamenů, nebo rovnou raketami.

Zvlášť v českém prostředí bývá představa činorodého Izraelce zakládajícího nový startup či letícího do Stockholmu pro další Nobelovu cenu zdrojem nejen občasné maloměšťácké závisti, ale i podnětem k sympatiím a podpoře: takto vykreslený Izraelec je někým, s kým se můžeme identifikovat nebo kým bychom se rádi stali, kdo je stejný jako my a ke komu vzhlížíme když ne jako k obrázku, tak alespoň jako ke svému vzoru.

Palestinci v tomto jednoduchém černobílém pohledu na svět představují někoho podobného, jako jsou kupříkladu Romové, kteří jsou rovněž pohledem českého anticiganismu vnímáni coby ti problémoví, nepřizpůsobiví, kulturně zaostalí a kteří jsou podobně jako Palestinci drženi systémem na sociálním okraji a v nedůstojných podmínkách – popřípadě nám Palestinci s pomocí izraelské propagandy mají připomenout migranty toužící ukrást naši zemi a znásilnit naše dcery. Kteroužto rétoriku oživila před deseti lety takzvaná migrační krize a jejíž paranoidní představy dodnes tak docela neodezněly.

Kdysi dávno jsem v rámci jakéhosi lobbingu našich politických reprezentací oslovil i tehdejšího europoslance Richarda Falbra a na mou otázku po intervenci ve prospěch lidských práv Palestinců mi tento jinak ctihodný muž odpověděl: „Byli jsme tam (tj. v Izraeli/Palestině, míněno zřejmě v rámci nějakého toho oficiálního výjezdu za doprovodu izraelských vládních činitelů, pozn. autora), a víte, co je hrozné?“ Čekal jsem výčet nespravedlností vůči Palestincům a příklady agrese izraelského apartheidu, když mne bývalý odborový vůdce předešel s odpovědí: „Jak i v 21. století musí žít Židé v Izraeli za zdí.“

Řešení podle Teddyho Kollka

Mýtus izraelské propagandy o „kvetoucí poušti“ je neoddělitelně spojený s udržováním obrazu Palestinců jako někoho, kdo si není schopen sám vládnout a hospodařit ve své zemi, čehož má být důkazem celková jejich zanedbanost a bída jejich životního prostoru. V kdejaké diskusi na sociálních sítích je tato jednoduchá kvalifikační reference recyklována společně s výpovědí, kterak „tam“ dotyčný „byl“ a může tak dosvědčit „propastný rozdíl mezi Araby, kde nejsou ani chodníky a všude je bordel, a Izraelci, kteří mají bazény na zahradě“.

Podívejme se nyní na zamlčovaný a zneviditelněný kontext podobných tvrzení a svědectví podrobněji. Jako příklad nám může posloužit turisticky hojně navštěvovaný Jeruzalém, jehož východní část s palestinskými čtvrtěmi nyní prorostlými novou výstavbou ilegálních židovských osad byla po roce 1967 okupována Izraelem a v roce 1980 protiprávně anektována.

Dlouholetým, tedy významným starostou Jeruzaléma byl Teddy Kollek. Tento rozený Maďar rodiči pojmenovaný po Theodorovi Herzlovi vedl správu od roku 1965 nejprve západního Jeruzaléma, a po roce 1967 celého Jeruzaléma až do roku 1993. Tedy téměř třicet let.

Když se ho v roce 1991 zeptali, co udělal pro své palestinské spoluobčany, kterých byla kdysi ve městě většina, než se Izraeli podařilo velkou část z nich systematickým tlakem vytlačit a zbavit rezidenčních práv, a kteří ostatně i dnes tvoří čtvrtinu obyvatel města, platí stejné daně jako Židé, ale mají jen omezený přístup k městským službám a programům, odpověděl Kollek bezelstně: „Nic! Chodníky? Žádné! Kulturní instituce? Ani jednu! Ano, zavedli jsme pro ně kanalizaci a zlepšili dodávky vody. A víte proč? Myslíte, že to bylo pro jejich dobro nebo pro jejich blahobyt? Zapomeňte na to! Objevily se tam příznaky cholery a Židé měli strach, že by se jí mohli nakazit též.“

Zatímco Kollek coby starosta uplatňoval v Jeruzalémě bez větších pochyb program judaizace s cílem vytlačit místní palestinské obyvatelstvo, byl jeho zástupce ze 70. let Meron Benvenisti – kterého jsme podrobněji představili v minulém díle – o poznání kritičtější. Tento autor knihy o přepisování Palestiny se k věci vyjádřil jednoznačně: „[Pro palestinské obyvatelstvo] nebyla zřízena žádná městská komunální infrastruktura, která by stála za řeč. Samozřejmě, v Izraeli jsou arabská města, ale jde spíše jen o trpěné komunity“. Přičemž podle Benvenistiho „Izrael záměrně blokoval rozvoj palestinských městských sídel uvnitř Izraele, aby zabránil vzniku palestinské intelektuální a kulturní elity“.

Úmyslné podvazování či přímo ničení možnosti rozvoje společenských elit, jejich věznění, cílená likvidace či vyhánění do exilu je oblíbenou koloniální a okupační praktikou. Represivní režim se tím zbavuje artikulované kritiky a v rozporu s mezinárodním právem znemožňuje rozvoj podmaněného národa. Je pak o to snazší poukázat na zaostalost okupovaných, a tím i na potenciální nestabilitu jejich komunit, což má zpětně omluvit zabezpečovací praktiky okupanta.

Nejinak je tomu i v případě izraelské kolonizace, kde renomované lidskoprávní organizace a instituce OSN dlouhodobě poukazují na izraelské deurbanizační praktiky jako jsou demolice celých městských čtvrtí s jejich infrastrukturou, výrobní základnou a systémem služeb, a to jak na Západním břehu, tak i v Gaze. Ve vztahu k probíhající izraelské genocidě v Gaze se mimo jiné mluví i o scholasticidě, tedy systematické destrukci palestinského vzdělávacího systému, kam patří úmyslné bombardování škol, knihoven a univerzit či masové zabíjení učitelů, vědců a studentů. Izraelské útoky na vzdělávací, náboženské a kulturní instituce a památky na okupovaném palestinském území se podle červnové zprávy OSN rovnají válečným zločinům a zločinu proti lidskosti.

Drancování země

Kollkovo svědectví před nás staví obraz Palestinců, kteří odolali etnické čistce, přišli o hodně, ale podařilo se jim zůstat a ochránit domov, který se však ocitl v nově vzniklém Izraeli. S nominálním překreslováním mapy však docházelo i k fyzické proměně krajiny budováním nových izraelských sídel, ať již z prvotních sionistických osad, vybudovaných na vykoupených či prázdných místech, nebo na ruinách zničených či vysídlených palestinských měst a obcí.

Po vyhnaných Palestincích byla zabírána celá města, vesnice a domy i s inventářem a příslušenstvím, statky s ornou půdou, s hospodářskými zvířaty, vozovým parkem a s nářadím, sady s úrodou, kamenolomy a další. Speciální jednotky se zaměřily na rabování palestinských rezidencí, jejíž majitelé utekli nebo byli vyhnáni. Odvážely se cennosti, šperky, mobiliář, nábytek a zvláštní jednotka byla ustanovena na odvoz celých knihoven. V Izraelské národní knihovně je tak na osm tisíc knih zabavených v opuštěných palestinských domech. Uprchlým Palestincům byl zcizen movitý i nemovitý majetek a obstaveny bankovní účty a úspory.

Rabování palestinského majetku, které se nám připomnělo s rabováním doprovázejícím současnou genocidu v Gaze, se stalo funkčním znakem Izraele v jeho počátcích: odměňovalo ty, kteří se o nový stát zasloužili, a často motivovalo ty, kteří se hlásili do jeho služeb. A podobně jako v jiných případech spojovalo pachatelé napříč jejich postavením. Vládní představitelé, soukromé osoby a hlavně vojáci měli poměrně dlouho volnou ruku, pokud šlo o rabování cenností v prázdných palestinských domech. Ve své knize The First Israelis přední izraelský revizionistický historik Tom Segev uvádí, že jen z jediného opuštěného města Lydd odvezla v roce 1948 armáda podle svědectví jednoho ministra 1 800 nákladních vozů plných nahromaděného majetku, přičemž jiný ministr současně potvrdil, že „armáda si dělá, co chce“. Ze značného množství zkonfiskovaného zboží – od oblečení až po nábytek – těžila v první řadě armáda. Zbylé věci byly dány na prodej, s předkupním právem pro postižené válečné veterány, rodiny vojáků a vládní úředníky.

Správce zlodějem

Ve snaze dostat situaci pod kontrolu ustanovila izraelská vláda již v roce 1948 vládním nařízením funkci tzv. správce uvolněného majetku a uprchlé Palestince orwelovsky překvalifikovala na „přítomné nepřítomné“. Izraeli to umožnilo zabrat palestinský „uvolněný majetek“ po „nepřítomných“ majitelích, i kdyby zrovna byli na jediný den mimo domov - i když stále v hranicích Izraele, a pro Palestince znamenalo ustanovení úřadu Správy uvolněného majetku doklad toho, že jejich oloupení již nebude probíhat divoce a nekontrolovaně, ale stane se zákonnou praktikou. Tou se stal v roce 1950 na základě nově přijatého Zákona o uvolněném majetku.

I když šlo formálně o pověřeného úředníka, začaly správci a potažmo izraelskému státu brzy plynout zisky z pronájmu budov, zemědělské půdy, z prodeje výpěstků a z obchodních aktivit vyhnaných Palestinců. Z takto utržených zisků z původně palestinských nemovitostí a z palestinského majetku investoval stát povětšinou do rozvoje izraelských sídel, po roce 1967 i do výstavby osad, tedy v přímém rozporu s tím, co bylo deklarováno jako správa majetku „nepřítomných“ Palestinců.

Izrael však handloval a handluje s palestinským majetkem nejen finančně, ale i politicky. Snahy Palestinců o jeho navrácení odmítá, nebo si klade nereálné, či těžko přijatelné podmínky. Včetně takových, které sám nehodlá splnit. Tak si Izrael například vymiňuje, že vrátí jen půdu zapsanou individuálním palestinským majitelům, i když ví, že katastry nejsou zdaleka úplné a mnoho půdy bylo drženo kolektivně, nebo že navrácení majetku či odškodnění Palestinců bude až součástí mírových dohod, které ale Izrael sám blokuje. Izrael též nabízí odškodnění exilovým Palestincům s podmínkou, že se vzdají svého práva návratu, což však většina z nich odmítá. Popřípadě těm, kteří se udrželi v hranicích Izraele, nabízí regulované odškodnění, ale odmítá navrácení majetku.

Britský novinář Jonathan Cook popisuje v knize Disappearing Palestine až tragikomické výlevy úřadu Správy uvolněného majetku, potažmo izraelské vlády, pokud se tyto orgány státní moci měly zpovídat ze své činnosti. Když v roce 1990 požadovala izraelská státní kontrola při auditu úřadu seznam movitého majetku patřícího uprchlíkům, nebylo jí vyhověno ani po sedmi letech, kdy úřad Správy tvrdil, že je tento úkol „nesplnitelný“, protože jsou některé záznamy ztraceny, některé jsou neúplné a protože nemá počítač. Tvrdil, že „sestavení kompletního seznamu by trvalo 500 lidem celé dva roky“. Při jiné příležitosti, kdy se v roce 1998 domáhala skupina arabských právníků z organizace Adalah podle zákona o svobodném přístupu k informacím majetkových údajů, odpověděl úřad Správy, že tyto informace nemůže poskytnout, protože musí chránit soukromé údaje uprchlíků. Když tlak sílil, odpověděla v roce 2002 jménem úřadu Správy uvolněného majetku izraelská vláda, že podobné informace by „narušily vztahy se zahraničními vládami“. A když se Izrael a Palestina sešly u jednacího stolu v Camp Davidu v roce 2000, aby dosáhly konečné podoby dohody, prohlásil izraelský generální prokurátor, že záznamy úřadu Správy uvolněného majetku již nejsou k dispozici a že příjem z palestinského majetku byl už stejně utracen. Peníze prý už Izraelci použili, a pokud chce mezinárodním společenství vyrovnání s Palestinci, ať si k tomu zřídí fondy vlastní.

Ukradena půda

Hlavní komoditou, kterou však měl úřad Správy uvolněného majteku v péči a která byla a zůstává pro Izrael upřednostňovanou je půda. Snaha získat palestinskou půdu, spravovat půdu a společně na půdě hospodařit je pro Izrael klíčová. To, že je Izrael svolný přiznat Palestincům v některých případech půdu pouze na individuální bází popírá jak palestinský, tak konečně i izraelský vztah k půdě, který je povýtce kolektivní. Izraelské obhospodařování půdy bylo dlouho komunitární, v podobě kolektivistických vesnic typu kibuců či mošavů, přičemž její vlastnictví zůstávalo státní, Palestinci zase obhospodařovali půdu často podle zvykového práva v rámci rodin či klanů.

Dlouho byl vlastníkem půdy v Izraeli výhradně stát, který ji získal od Správce uvolněných majetků a ve velkém převáděl na Židovský národní fond. Ten je ve svých stanovách vázán tím, že jí může pachtovat pouze Židům, čímž se stát účelově zbavuje nařčení z diskriminačního jednání. To, že jde o původně palestinskou půdu, je zřejmé i z různých prohlášení samotného úřadu Správy uvolněného majetku. Například prohlášení správce ještě z roku 1980 uvádělo, že kolem 70 % územní rozlohy Izraele je „opuštěnou“ půdou, která je, přesněji řečeno, půdou palestinských uprchlíků.

Jak popisuje význačný palestinský právník, aktivista a autor Raja Shehadeh, k většinovému držení půdy se Izrael po roce 1948 dostal jednoduchým švindlem, když dříve osmanskou půdu pod symbolickým držením sultána, která ještě nebyla soukromě registrována v katastrech, prohlásil za státní, tedy izraelskou. Izrael stejně tak využívá další právní kličky, kterou osmanská říše přijala po francouzském vzoru v době, kdy se od poloviny 19. století začalo s registrací půdy. Podle osmanského pozemkového zákona platili noví majitelé z pronajaté půdy poplatek, který jim následně smluvně zajišťoval jejich užití. Pokud však po dobu tří let pozemek neobdělávali, propadal státu.

Izraeli tak stačí uchýlit se k různým obstrukcím, s jejichž pomocí Palestincům znemožňuje dostat se k pozemkům, načež je podle starého osmanského nařízení označí za propadlé státu. Představa o líných Palestincích, kteří se o svou půdu ani nestarají, tak může být znova potvrzena. Jedním z nástrojů, jak odříznou Palestince od jejích pozemků, je i budovaná segregační zeď, která sice už měla být podle nařízení Mezinárodního soudního dvora (ICJ) dávno odstraněna, nicméně stále stojí a zasahuje až z 80 % své délky do palestinského území Západního břehu Jordánu, kde rozděluje pozemky a zdroje jednotlivých vlastníků i celých komunit.

V květnu r. 1979 Izrael potvrdil, že veškerá neregistrovaná či sporná půda bude považována za „státní pozemek“ náležející židovskému národu, který bude napříště užívat pouze armáda a Židé ke kolonizaci. Stát vydal nařízení k zastavení registračních procesů pro Palestince, kteří již měli smlouvu na půdu, a byly přerušeny veškeré rozhodčí procesy vedoucí k urovnání sporu, kde sice bylo důkazní břemeno o vlastnictví pozemku na Palestincích, které jim ale poskytovaly slabou útěchu v možnosti se o svou půdu alespoň prát.

Mimo to prohlásil Izrael za státní veškerou nevyužívanou půdu v okolí palestinských vesnic, kterou nechal vyměřit – jak uvádí Cook - podle starodávného obyčeje: stejně jako sultánovi úředníci kdysi nyní izraelští vojenští důstojníci stáli u okrajových vesnických domů a křičeli. Od místa, kde jejich hlas nebyl slyšet, byla půda prohlášena za „mrtvou“ a mohla být z izraelského pohledu označena za státní.

Po takovémto vyměřování katastru, kdy byl nejspíš – chtělo by se říci - jeden izraelský důstojník němý a druhý hluchý, byly palestinské vesnice sešněrovány bez možností rozvoje a legální výstavby, což v důsledku vedlo k další ghettoizaci Palestinců. Pro takto okleštěné palestinské vesnice nebyly obvykle přijímány rozvojové plány, katastry obcí se z rozhodnutí úřadů nemohou dále rozšiřovat, jak by to odpovídalo potřebám při demografickém nárůstu počtu obyvatel, a nová výstavba je tak bořena jako nelegální – protože palestinští obyvatelé obvykle nedostávají povolení ke stavbě. Celkový dojem z míst v Izraeli, kde žijí Palestinci, je pak nutně neradostný. Pro řadového českého poslance či jinak nepoučeného pozorovatele vybaveného izraelskou propagandou jde však jen o další důkaz o zaostalé arabské společnosti, neschopné vlastního rozvoje.

Pokud jde o oblasti okupovaného Západního břehu Jordánu, situace zde byla podobná jako v hranicích uvnitř tzv. Zelené linie. Na konci 80. let zde bylo dokončeno měření půdy. Okupační mocnost Izrael uznal za registrovanou palestinskou půdu pouze třetinu území Západního břehu Jordánu a i tu nadále rozporuje. Se zbytkem se naložilo jako s majetkem Izraele.

Formální proces přeměny Palestiny v Izrael tak mohl být dokončen. Napříště stála před sionisty na zbylých okupovaných územích výzva podobná té, kterou řešili bezprostředně po vyhlášení státu ve vnitřním Izraeli: jak se zbavit co největšího množství Palestinců a judaizovat zemi. A jak těm zbylým Palestincům, kteří zůstali, zabránit v rozvoji, aby se na ně mohlo ukazovat jako na ty zaostalé a závislé na dobrodiní Izraele a světa.

* * *

V dalším díle tohoto seriálu postavíme do kontrastu pověru o „rozkvetlé poušti“ s obrazem předsionistické Palestiny. Konkrétní praktiky exploatace Palestinců – od krádeže vody a dalších zdrojů, znemožnění výroby a vývozu, otázky výběru daní a financování, udržování Palestinců v závislosti a jejich vykořisťování coby levné pracovní síly, které v důsledku udržují lež o zanedbané Palestině před příchodem židů budou popsány i v následujících dílech tohoto volného seriálu.