Proč se tak zdráhají uznat genocidu Izraele v Gaze?

25. 7. 2025

 
Člověk by doufal, že historie genocidního utrpení povede k ocenění lidskoprávních standardů, které zakazují útlak, ale někteří politikové se zdají vyvodit opačný závěr. Slib „nikdy více“ interpretují tak, že ve jménu prevence obnovení pronásledování je vše povoleno, dokonce i páchání masových zvěrstev. Genocidní minulost dokonce využívají jako zbraň k potlačení kritiky svých současných zvěrstev.

Tak tomu bylo v Rwandě. Genocidní vyvraždění asi 800 000 Tutsiů v roce 1994 zastavila Tutsii vedená Rwandská vlastenecká fronta, exilová povstalecká skupina se sídlem v sousední Ugandě. Pod vojenským vedením Paula Kagameho, který se stal dlouholetým prezidentem Rwandy, popravila RPF během genocidy a bezprostředně po ní asi 30 000 Rwanďanů.

Kagameho vláda poté opakovaně napadala sousední Demokratickou republiku Kongo (dříve Zaire), údajně za účelem pronásledování zbytků genocidních sil, které tam uprchly, ale v současné době hlavně proto, aby těžila z nerostného bohatství Konga. Násilím a následnou humanitární krizí zemřelo odhadem 6 milionů Konžanů. Rwandská vláda mezitím vězní kritiky pod falešnou záminkou, že propagují nejasně definovanou „ideologii genocidy“.

Izraelská vláda se řídí podobnou logikou a používá stále brutálnější prostředky k potlačení jakékoli domnělé hrozby. Stejně jako Kagame i Benjamin Netanjahu a jeho předchůdci používají zdánlivou sebeobranu jako záminku k zabírání území. Izraelské osady postupně pohltily velké části okupovaného Západního břehu a premiér nyní hrozí násilným vyhnáním 2 milionů Palestinců z Gazy. Vláda a její stoupenci mezitím kritiky označují za „antisemity“.

Izrael také těží z veřejného nepochopení toho, co je genocida. Úmluva o genocidě, kterou přijalo 153 států, zakazuje různé činy s úmyslem zničit určitou skupinu „celou nebo zčásti“ jako takovou. Zakázané činy, které mají největší význam pro Gazu, jsou „zabíjení“ nebo „úmyslné vystavování skupiny životním podmínkám, které mají za cíl její fyzické zničení, a to celé nebo zčásti“.

Holocaust i genocida ve Rwandě byly příklady genocidy zaměřené na „celou“ skupinu. Po určité době se nacisté v Německu a extremisté z kmene Hutu ve Rwandě pokusili zabít co nejvíce Židů nebo Tutsiů, na které se jim podařilo dostat. Genocida byla jejich primárním cílem.

Co ale znamená zaměřit se na skupinu „částečně“? Tato podmínka může být splněna, pokud zabíjení není zaměřeno na všechny členy určité skupiny, ale na dostatečný počet, aby bylo dosaženo jiného cíle. Například v roce 2017 zabila myanmarská armáda asi 10 000 Rohingů, aby 730 000 Rohingů uprchlo do Bangladéše. Genocida byla v tomto případě prostředkem k dosažení cíle, jímž byla etnická čistka.

To je lepší způsob, jak pochopit, co dnes izraelská vláda dělá v Gaze. Ačkoli Netanjahuova vláda projevila šokující lhostejnost k životům palestinských civilistů, nesnažila se zabít všechny Palestince. Spíše jich zabila dost a uvalila na ně podmínky hladovění a deprivace, které jsou dostatečně tvrdé, aby je donutily uprchnout, pokud vše půjde podle plánu. Krajně pravicoví izraelští ministři Bezalel Smotrich a Itamar Ben-Gvir tento cíl otevřeně vyjádřili, stejně jako Netanjahu.

Není pochyb o tom, že izraelské akce splňují charakteristiky genocidního jednání. Od útoku Hamásu 7. října 2023 bylo v Gaze zabito více než 57 000 Palestinců. Studie z listopadu 2024 zjistila, že téměř 70 % zabitých osob tvořily ženy a děti a mnoho mužských obětí zjevně nebylo bojovníky. Počet dosud zabitých civilistů tak převyšuje 8 000 obětí bosenských srbských sil ve Srebrenici v roce 1994, což mezinárodní tribunál shledal genocidou.

Ačkoli mnoho mrtvých v Gaze nebylo zabito úmyslně, jejich smrt byla důsledkem izraelského pohrdání životy palestinských civilistů – například zničením palestinských čtvrtí obrovskými 2 000 librovými bombami, útoky na vojenské cíle s vědomím, že civilní ztráty budou neúměrně vysoké, nebo opakovaným zabíjením hladovějících Palestinců, kteří se snažili sehnat jídlo.

Izrael zároveň uvalil na civilisty v Gaze trestné obléhání a na dlouhou dobu jim zablokoval přístup k potravinám a dalším nezbytnostem. Kromě toho bylo zničeno nejméně 70 % budov. Přeživší obyvatele Gazy izraelská armáda drží v primitivních táborech, které pravidelně přesouvá nebo útočí na ně. Zničila také civilní instituce nezbytné pro život v tomto území, včetně nemocnic, škol, náboženských a kulturních památek a celých čtvrtí. Tyto podmínky pravděpodobně přispěly k tomu, že počet nepřímých obětí je několikrát vyšší než oficiální počet obětí.

Když Mezinárodní soudní dvůr posoudí opodstatněnost žaloby Jižní Afriky proti Izraeli za genocidu, klíčovou spornou otázkou bude pravděpodobně to, zda Izrael podnikl tyto kroky s nezbytným genocidním úmyslem – snaží se zcela nebo částečně vyhladit palestinské civilisty jako takové? Některé genocidní výroky vysokých izraelských představitelů se staly notoricky známými. Izraelský prezident Isaac Herzog o útoku Hamásu ze 7. října 2023 řekl, že „rétorika o civilistech, kteří si nejsou vědomi situace a nejsou do ní zapojeni“, je falešná, protože civilisté „se mohli vzbouřit“ proti Hamásu (který je brutální diktaturou). Bývalý ministr obrany Yoav Gallant hovořil o boji proti „lidským zvířatům“ – ne, jak někteří tvrdí, pouze v souvislosti s Hamásem, ale v souvislosti s obléháním, které postihuje všechny obyvatele Gazy. Netanjahu sám se odvolal na biblický národ Amalek, u kterého Bůh údajně požadoval zabití všech „mužů a žen, dětí a kojenců“.

Jiní izraelští představitelé se ve svých veřejných prohlášeních drží spíše právních požadavků na šetření civilistů. Mezinárodní soudní dvůr proto pravděpodobně také posoudí, zda lze z jednání Izraele v Gaze vyvodit genocidní úmysl. Právě v tomto bodě konzervativní judikatura soudu přináší komplikace.

Ve svém rozhodnutí z roku 2015 ve věci Chorvatsko proti Srbsku soud rozhodl, že genocidní úmysl lze vyvodit z jednání, pokud „je to jediný závěr, který lze z daných činů rozumně vyvodit“. Vzhledem k tomu, že zabíjení v tomto případě bylo spácháno také s cílem nuceného vysídlení, soud rozhodl, že nelze vyvodit genocidní úmysl.

Soud ignoroval možnost existence dvou paralelních záměrů – jednoho spáchat genocidu a druhého prosadit etnické čistky – a ve svém rozhodnutí neobvykle naznačil, že válečný zločin nuceného vysídlení může být obhajobou proti obvinění z genocidy. To nedává smysl. Otázkou by mělo být, zda je obvinění jednoznačně prokázáno, a ne to, zda se jedná o jedinou trestnou činnost.

ICJ bude mít příležitost opravit svou judikaturu v případu Gambie proti Myanmaru týkajícího se útoků myanmarské armády na Rohingy, o kterém by mělo být rozhodnuto před případem Izraele. Soud by měl uznat, že Myanmar spáchal genocidu na Rohingy za účelem etnické čistky – že nucené hromadné deportace byly motivem genocidy, nikoli obhajobou. To by položilo základ pro podobné rozhodnutí proti Izraeli.

Proč ICJ vůbec přijal toto pravidlo? Nikdy to nevysvětlil, takže můžeme jen spekulovat. Jeho odůvodnění však mohlo částečně spočívat v názoru, že genocida by měla spočívat v maximálním zabíjení – zabíjení „celého“, jako v případě holocaustu a genocidy ve Rwandě – spíše než v zabíjení nebo vytváření smrtelných podmínek „částečně“ jako prostředku k dosažení cíle. To však není to, co říká Úmluva o genocidě. A tak bychom neměli posuzovat chování Izraele v Gaze. To, že izraelská nevýslovná krutost má nezákonný účel, by nemělo být obhajobou obvinění z genocidy.