Umíráme hlady

25. 7. 2025

 
Pak jsou tu moje malá neteř a synovec – Rital (6) a Adam (4) – kteří neustále prosí o chleba. My dospělí se snažíme vydržet vlastní hlad, abychom mohli dětem a starým lidem ušetřit co nejvíc zbytků.

Od začátku března, kdy Izrael uvalil na Gazu úplnou blokádu (kterou na konci května jen mírně uvolnil), jsme nejedli maso, vejce ani ryby. Ve skutečnosti nám chybí téměř 80 procent potravin, které jsme dříve jedli. Naše těla selhávají. Cítíme se neustále slabí, nesoustředění a vyvedení z rovnováhy. Jsme snadno podráždění, ale většinou jen mlčíme. Mluvení nás stojí příliš mnoho energie. 

Snažíme se nakupovat vše, co je na trzích k dostání, ale ceny jsou stále vyšší. Kilogram rajčat nyní stojí 90 NIS (více než 25 dolarů). Okurky stojí 70 NIS za kilogram (asi 20 dolarů). Kilogram mouky stojí 150 NIS (45 dolarů). Tyto ceny jsou podle nás nehorázné a kruté.
 
Přežíváme z jednoho jídla denně: obvykle jen chlebu, který upečeme z mouky, kterou se nám podaří sehnat. Když máme štěstí, k obědu je i trochu rýže, ale ani to nás nezasytí. Snažíme se trochu jídla odložit pro matku, třeba nějakou zeleninu, ale nikdy to nestačí. Většinu dní je příliš slabá, aby stála, a příliš vyčerpaná, aby se modlila.
 
Z domu už téměř nevycházíme, bojíme se, že nám podlomí nohy. Moje sestra to už zažila: když na ulici hledala něco, cokoliv, čím by nakrmila své děti, najednou se sesula na zem. Její tělo nemělo sílu se udržet ve stoje.
 
Hloubku hladomoru jsme začali vnímat, když pekař Abu Hussein, známý všem v táboře, začal omezovat provoz. Dříve pekl pro desítky rodin denně, včetně naší, která už nemá plyn ani elektřinu na vaření. Od rána do večera jeho pece na dřevo běžely nepřetržitě.

Tři generace hladu

V táboře jsem pochopila skutečnou krutost tohoto genocidia: dusivou přeplněnost, masu uprchlíků vyhnaných ze svých domovů a nekonečné příběhy o hladu. 

V současné době bydlím u tety, která nás po vysídlení přijala a už dva měsíce nám poskytuje přístřeší. Stejně jako téměř všechny ostatní budovy v táboře byl i její dům téměř zcela zničen izraelskými útoky. Tetini sourozenci pracovali nepřetržitě, aby opravili, co se dalo, a podařilo se jim zprovoznit jednu místnost.
 
Dům je přeplněný vnoučaty, z nichž každé bojuje s hladem. Nejstarší z nich, Mahmoud, je otcem čtyř dětí. On sám za posledních několik měsíců zhubl téměř 40 kilo. Známky podvýživy jsou patrné na jeho bledé tváři a vyhublém těle.

Každý den před svítáním Mahmoud vyráží do amerických distribučních center s humanitární pomocí a riskuje život, aby přinesl domů nějaké jídlo pro své hladové děti. Od té doby, co jsem přijel, aby u nich bydlel, mi každý den vypráví stejné strašné příběhy.

„Dnes jsem se plazil po čtyřech davem tisíců lidí,“ řekl mi nedávno a ukázal mi tašku s zbytky jídla, které se mu podařilo sehnat. „Musel jsem sbírat všechno, co spadlo na zem – čočku, rýži, cizrnu, těstoviny, dokonce i sůl. Bolí mě kosti od šlapání, ale musím to dělat pro své děti. Nesnesu jejich hladový pláč.“

Jednoho dne se Mahmoud vrátil s prázdnýma rukama. Byl bledý a vypadal, že každou chvíli omdlí. Řekl mi, že izraelská armáda bez varování zahájila palbu. „Krev mladého muže vedle mě mi postříkala oblečení,“ řekl. „Na chvíli jsem si myslel, že to mě střelili. Ztuhnul jsem – byl jsem si jistý, že kulka je v mém těle.“

Mladík spadl na zem přímo před ním, ale Mahmoud se nemohl zastavit, aby mu pomohl. „Uběhl jsem více než šest kilometrů, aniž bych se ohlédl. Moje děti mají hlad a čekají, až jim přinesu jídlo,“ řekl se zlomeným hlasem, „ale nebudou šťastné, když se vrátím domů mrtvý.“

Mému druhému bratranci, Khaderovi, je 28 let. Má dvouletou dceru a jeho žena je těhotná. Trápí ho starosti o jejich nenarozené dítě, které se má narodit za dva měsíce. Jeho žena nejí pořádně a on každý den sedí v tichosti a trápí ho stejné otázky: Ublíží hladomor mé ženě? Bude dítě, které porodí, zdravé, nebo nemocné?

Jeho dvouletá dcera Sham celý den pláče hlady. Prosí o chléb – nemá nic jiného než bezchutnou, těžkou stravu z rýže, čočky a fazolí, z níž ji rozbolelo břicho a několikrát ji to přivedlo k zvracení.

Jednoho dne dala Khaderova přítelkyně jeho dceři hrst hroznů. Byl to malý zázrak. Khader si klekl vedle Sham a nabídl jí hrozny, ale ona na ně jen zírala, hrála si s nimi ve svých malých ručkách a odmítala je jíst. Neznala je: za dva roky svého života v Gaze nikdy hrozny neviděla. 

Teprve když si jeden dal do úst její otec a usmál se, váhavě ho napodobila. Žvýkala. Pak se zasmála.
 
Těla se vypínají

Často stojím ve dveřích domu a pozoruji děti v táboře. Většinu času tráví sezěním na zemi a prázdným pohledem sledují kolemjdoucí. Když požádám některé z nich, aby mi koupilo internetovou kartu, abych mohla pracovat, nebo zavolat neteři ze sousedního domu, odpovídají tiše a unaveně. Říkají mi, že mají hlad. Že už několik dní neměli chleba.

Je mi teprve 30 let, ale už nejsem ta energická žena, kterou jsem bývala. Dřív jsem pracovala dlouhé hodiny jako učitelka a novinářka, ale od začátku války jsem neměla ani chvilku oddechu. Zvládám vyčerpávající domácí práce – starám se o matku a rodinu – a zároveň se snažím dokumentovat a psát o všem, co se kolem mě děje.
 
Už asi měsíc ale nejsem schopná sledovat zprávy. Ztrácím soustředění. Mé tělo selhává. Trpím anémií, protože už měsíce jím jen čočku a jiné luštěniny. A poslední dva dny nemohu polykat kvůli silnému zánětu hrdla, který je důsledkem toho, že se snažím potlačit hlad dukkou a pálivými červenými papričkami.

Mahmoud, 28letý fotograf, který se mnou pracuje na videoreportážích, také bojuje. „Dva dny jsem nejedl nic kromě polévky,“ řekl mi nedávno. „Nemám energii na práci.“ Nikdo ji nemá. Práce během genocidy vyžaduje sílu, kterou není možné udržet. Hlad ochromil produktivitu všech pracujících v Gaze.

Včera jsem doprovázel svou matku do Násirovy nemocnice na fyzioterapii po operaci. Cestou jsme viděli desítky lidí, kteří nedokázali ujít ani pár metrů, aniž by si museli odpočinout. Moje matka byla na tom stejně: nohy ji neunesly. Seděla na plastové židli u silnice a sbírala poslední síly, aby mohla pokračovat. 

Jak jsme pokračovali v chůzi, uslyšeli jsme křik. Mladí muži a ženy běhali kolem a jásali: „Na ulici jsou nákladní auta s moukou!“ Shromáždil se obrovský dav. Lidé zoufale běželi k nákladním autům, aby získali pytel mouky.

Byl to chaos. Nikdo nákladní auta nedoprovázel, aby se všichni dostali bezpečně k mouce. Místo toho jsme sledovali, jak se dav vrhá do nebezpečných oblastí pod kontrolou izraelské armády, jen kvůli mouce.
 
Někteří se vrátili s pytli. Jiní byli zabiti. Viděli jsme, jak muži odnášejí na ramenou těla zastřelených lidí, kteří zemřeli právě na místech, kde jim měla být poskytnuta pomoc.

Po terapeutickém sezení jsme opustili nemocnici a míjeli ženy, které plakaly nad svými hladovějícími dětmi, které umíraly přímo před našima očima. Jedna žena, Amina Badir, křičela a svírala své tříleté dítě. 

„Řekněte mi, jak zachránit mou dceru Rahaf před smrtí,“ plakala. „Celý týden nejedla nic jiného než jednu lžíci čočky denně. Trpí podvýživou. V nemocnici není žádná léčba, žádné mléko. Vzali jí právo na život. Vidím smrt v jejích očích.“