Otčenáš a Aladinova lampa

24. 7. 2025 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Jak je to vlastně s tím, že evangelní Bůh není džinem z Aladinovy lampy, neslouží nám v našich přáních a potřebách, ale přece se k němu modlíme o pomoc, přece mu děkujeme? Myslím, že to lze velmi výmluvně ukázat na Otčenáši.

Centrální, základní, snad všemi křesťany sdílená modlitba začíná takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tohle bychom asi džinovi neřekli.

Bůh je náš Otec, toužíme po příchodu jeho království, přijímáme jeho vůli. Jak se ale pak vzápětí můžeme modlit za chléb, za odpuštění, za zbavení od zlého?

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili naším viníkům, neuveď nás v pokušení (resp. neopouštěj nás v pokušení), ale zbav nás od zlého.“

Především tím vyznáváme svou potřebnost, svou fyzičnost, své neoddělitelné spojení s našimi bližními. Lidskou univerzální vrženost. Chléb, odpuštění, pomoc v pokušení, ochrana od zlého, to je světlo z budoucnosti, které potřebuje každý bez ohledu na vyznání, kulturu, původ. Potřebuje je fyzicky jako zvíře, jako tělo, jako cítící, zranitelné tělo. To jsou náznaky, příznaky toho království, které má přijít. V naplnění našich potřeb, v uzdravení našich nemocí, v odpuštění, v pomoci, ochraně se nás dotýká Pán a jeho království.

Modlíme se, aby přišlo, protože tu není. Přijímáme vůli, protože důvěřujeme a věříme, ačkoli nemůžeme té hrůze, která se děje dnes a denně kolem nás, rozumět. A přece i v té hrůze je světlo budoucnosti. Světlo, které vstoupilo do temnot, a ty je nepohltily. Přece do tré hrůzy může vstoupit chléb, odpuštění, pomoc, ochrana, neopuštění. Nikoli jako džin z Aladinovy lampy, ale jako Bůh.

Můžeme a máme tedy děkovat. Ne děkovat džinovi za to, že udělal to či ono, ale Bohu za to, že je Světlem, že se zjevuje ve chlebu, odpuštění, ochraně, že nás neopustil. A že nad temnotou tento Bůh, Láska, Stvořitel světa, zvítězí definitivně. Až přijde jeho království.

Nejvyšší projev toho, že nás Bůh neopustil, je Golgota. Jedině Golgota může být důkazem, že Bůh lidi neopustil ani v koncentrácích. Golgota jako výkřik, jaký svět skutečně je. Golgota jako nezapomenutí, neopuštění na oběti všech hrůz. Golgota jako nejvyšší výraz naší potřebnosti, smrtelnosti, spásy nezasloužené a nezasloužitelné.

0
Vytisknout
748

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2025