New York bude mít neobvyklou první dámu

5. 11. 2025 / Fabiano Golgo

Když Rama Duwaji vstoupila na pódium po boku svého manžela Zohrana Mamdaniho v noci, kdy se stal starostou New Yorku, nepůsobila jako doprovodná postava, ale spíše jako někdo, kdo právě vstoupil na okraj obrazu, který sama namalovala. Oblečená do své obvyklé tiché palety – černé, zlaté, s jemným zábleskem starobylých šperků – se usmívala, ale nehrávala žádnou roli. Potlesk publika patřil oběma, přesto stála tak, jako by si uvědomovala, že pozornost, stejně jako moc, je něco, s čím se musí nakládat opatrně.

Její umělecké dílo: https://www.ramaduwaji.com/

 
Ve městě, které miluje příběhy o ambici, se Ramina životní cesta vzpírá jednoduchému vyprávění. Narodila se v Houstonu syrským rodičům a vyrůstala v Dubaji – mezi kulturami, které jí byly vlastní, a přesto ne zcela. Mluví tiše, ale její práce – směs ilustrace, animace a keramiky – má záměrný rytmus. Její černobílé kresby často zobrazují ženy v jejich vlastních pokojích, někdy zamyšlené, jindy vzdorovité. Jsou to ženy obklopené úlomky paměti: šálkem kávy, vzorovaným kobercem, oknem s výhledem na místo, které může, ale nemusí být domovem.

Její cesta k umění nebyla příběhem zázračného dítěte ani manifestem. Byla tišší, trpělivější, vystavěná z hodin ve skicářích a ateliérech. Po absolvování Virginie Commonwealth University v roce 2019 přišla do New Yorku studovat na School of Visual Arts, kde získala magisterský titul v oboru ilustrace. Živila se drobnými zakázkami, vedla keramické dílny a postupně si vybudovala online publikum, které dnes čítá statisíce sledujících. Její přitažlivost je napůl estetická, napůl morální – kombinace půvabu a vážnosti, která vychází z člověka, jenž bere vážně své dílo i svět kolem sebe.

Příběh jejího seznámení se Zohranem, dnes prvním jihoasijským a muslimským starostou New Yorku, už získal nádech moderní bajky: dva idealisté, oba děti diaspory, kteří se seznámili v roce 2021 na aplikaci Hinge. Následovalo partnerství, které působilo stejně intelektuálně jako romanticky – dva lidé, kteří věří ve změnu, každý svým způsobem. On prostřednictvím politiky, ona prostřednictvím kresby a linie. Vzali se tiše, nejprve na manhattanské matrice, poté slavnostně v Ugandě, kde se Zohran narodil.

Pokud je politika divadlem, Ramina intuice je ústup. Během manželovy kampaně se vyhýbala rozhovorům a odmítala tradiční roli politické manželky. Objevovala se jen zřídka – na vernisážích, dílnách, občas na svém Instagramu, kde se její příspěvky střídají mezi ručně kresleným aktivismem a záblesky každodenní krásy: miskou fíků, nedokončeným náčrtem, slunečním světlem na kuchyňské stěně. Její odmítnutí hrát roli politické manželky se paradoxně stalo důvodem, proč tolik lidí fascinuje. V její zdrženlivosti lidé vidí autentičnost; v její distanci důstojnost.

Její postoj má i generační rozměr. Mezi mileniály a generací Z je patrná únava z neustálé sebeprezentace – z očekávání, že identita musí být vždy vysvětlena, zpeněžena a učiněna srozumitelnou ostatním. Rama představuje protiproud: ženu, jejíž nezávislost není hlučná, ale hluboce zakořeněná; která může stát vedle moci, aniž by jí byla pohlcena. Nezdá se, že by chtěla být symbolem, a přesto se jím nevyhnutelně stává – symbolem nového typu veřejného partnerství, víry, že láska a autonomie mohou existovat současně, že viditelnost nemusí znamenat ztrátu sebe sama.

V rozhovorech má tendenci přesměrovávat chválu na druhé. Přátelé ji popisují jako introspektivní, ale náročnou, někoho, kdo od sebe očekává hodně, ale nemá trpělivost s přetvářkou. Její umění odráží tutéž rovnováhu empatie a sebekontroly: jemná linie, která nese tíhu vykořenění, lidskou cenu války i trvání obyčejné radosti. Když kreslí ženu věšící prádlo na úzkém dvorku nebo dítě spící pod oknem zalitým světlem, nepůsobí to politicky v doslovném smyslu – a přece je v tom všechno morální.

Teď, když New York začíná přemýšlet o tom, jakým starostou bude Zohran Mamdani, si zároveň začíná představovat, jakou partnerkou se může stát Rama Duwaji. Někteří spekulují, že se chopí role kulturní ambasadorky, založí rezidenční program nebo stipendium pro migranty a umělce. Jiní si myslí, že bude pokračovat přesně tak jako dosud – pracovat ve svém ateliéru, sdílet tiché záznamy života vedeného vlastním tempem. Obojí dává smysl, protože její příběh nikdy nebyl o vzestupu, ale o celistvosti: o úsilí stát se kompletním člověkem ve světě, který po vás stále chce, abyste byli jen polovinou.

V době, která oslavuje hluk a rozruch, je na jejím klidu cosi podvratného. Ztělesňuje jiný druh síly – sílu, která nevychází z dominance, ale z rozvahy, ze schopnosti vědět, co světu dát a co si ponechat pro sebe. A možná právě proto, když ji její manžel na volební noci nazval hayati – „můj život" – nezaznělo to jako politická fráze. Znělo to jako pravda.