Jak Japonsko dohnalo po druhé světové válce západní prosperitu

12. 9. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
První a nejdůležitější věc v úspěchu šíření průmyslové prosperity z Británie do USA a západní Evropy byly vysoké mzdy

Často se u nás mluví o dohánění západních vyspělých zemí. A že nám to moc nejde. Četl jsem právě v druhém svazku The Cambridge History of Capitalism (2015) kapitolu o šíření výroby napříč světem v 19. a 20. století (Robert C. Allen: The spread of manufacturing). Na malém prostoru je zde pomocí mnoha dat a výmluvných zkratek pojednán vývoj v USA, Latinské Americe, Africe, Indii, Číně, Japonsku.

První a nejdůležitější věc v úspěchu šíření průmyslové prosperity z Británie do USA a západní Evropy byly vysoké mzdy (dokonce vyšší než v Británii). Vysoké mzdy poskytovaly motivaci pro inovace, které zase zvyšovaly mzdy, což vedlo k dalším inovacím. Výmluvný je příklad Japonska. To se v 19. století (role státu je v japonském úspěchu v 19. a 20. století klíčová) pustilo do radikálních reforem, aby dohnalo, zejména kvůli vojenské moci, západní země. Západní technologie přizpůsobovalo nízkým mzdám, což vedlo ke vzniku mnoha menších firem a k růstu okolo dvou procent na hlavu na rok.

Tímto tempem by ale Japonsko dohnalo západní vyspělé země asi za 320 let (opravdu jsem se nepřepsal: tři sta dvacet let). Po druhé světové válce se proto rozhodlo změnit strategii a vsadilo na nejpokročilejší technologie a vysoké mzdy. Růst dosahoval po válce až osmi procent ročně na hlavu a Japonsko se stalo bohatou společností na úrovni západních zemí. Byl tu ale jeden zásadní předpoklad: Japonsko potřebovalo pro své výrobky obrovské trhy.

To je přesně problém, na kterém ztroskotala Argentina. Zatímco v 19. století tzv. standardní model zajistil USA a západní Evropě vysokou prosperitu na základě vysokých mezd, celní ochrany rodícího se průmysl, sjednocování trhu v daném státě a vzdělání, později vysoce ziskové a kapitálově náročné technologie nebyly návratné bez masivního odbytu. To Argentina neměla. A ačkoli Japonsko dokázalo velkou část své produkce prodat na vnitřním trhu právě díky vysokým mzdám, přece jen potřebovalo své zboží někam exportovat. A bylo to především do USA.

Z hlediska USA politika otevřených trhů nebyla tou tradiční politikou, ale po druhé světové válce takto vycházely vstříc Japonsku jako klíčovému spojenci proti šíření komunismu ve východní Asii. Americkou ekonomiku to poškodilo. Už japonský export, ne jenom později ten čínský, vedl k deindustrializaci a ztrátám pracovních míst na středozápadě USA.

A ještě jedna věc mě vyloženě překvapila. Vedle Japonska je jako příklad výrazného úspěchu v ekonomickém růstu ve 20. století kladen Sovětský svaz (ale ne jen on) mezi lety 1928-1970. Tak, jak to autor popisuje, sovětská ekonomika, pokud jde o průmysl a celkovou životní úroveň, byla velmi úspěšná a po druhé světové válce se mohlo oprávněně zdát, že po této stránce je Sovětský svaz skutečně funkční alternativou k západním zemím. 

Horší to bylo se zemědělstvím. Debata o příčinách, proč Sovětský svaz začal v 70. letech upadat, je prý stále otevřená a faktorů asi bylo mnoho. Výmluvný je ale kontrast s Čínou, která dokázala v 80. letech na rozdíl od SSSR dát svým firmám tržní motivaci k racionálnímu chování. Autor si nakonec ovšem klade otázku, zda to bude Číně stačit, až její rozvoj bude vyžadovat skutečné inovace.

0
Vytisknout
3013

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2024