Ještě jednou o filmu Vlny

8. 1. 2026 / Josef Poláček

 

Napřed něco k tomuto filmovému dílu jako takovému, tedy bez zohlednění politických a ideologických souvislostí. Musím přiznat: poté co mnohé filmy tematizující dobu šedesátých (a pozdějších) let minulého století jsou uměleckým paskvilem, kdy herci jsou tvůrci filmu nuceni do naprosto nepřirozených způsobů jednání a mluvy, mě tento film příjemně překvapil svou střízlivostí a uměřeností projevu. Způsob jednání a vystupování aktérů je zde v zásadě přirozený, nenásilný, a tedy uvěřitelný. Totiž – ne že by ve filmu nebyla celá řada situací které jsou velmi přitažené za vlasy; jako jeden příklad za všechny může sloužit scéna, kdy vedoucí rozhlasové redakce jako nového technika na místě přijme člověka, kterého nikdy předtím neviděl – jenom proto že ten mu vyřídil jeden telefonický vzkaz! Naprosto iracionální počínání; nehledě k tomu že přijímání technického personálu nebylo v žádném případě v kompetenci vedoucího redaktora, nýbrž výhradně osobního (respektive tehdejší hantýrkou: kádrového) oddělení. Ovšem tvůrce filmu potřeboval nějakým způsobem „svého“ agenta respektive udavače propašovat do redakce, a nenapadlo ho nic lepšího nežli takto zcela nereálná historka. Tvůrce filmu Jiří Mádl se tedy opakovaně ocital v nemálo schizofrenním postavení: jakožto tvůrce scénáře aktérům děje předepisoval značně nevěrohodné akty jejich jednání, aby poté jakožto režisér uměřeným a střízlivým způsobem znázornění tyto scény „žehlil“, a činil je alespoň napohled relativně uvěřitelnými.

Celkově je tedy možno říci, že tento film Jiřího Mádla je po řemeslné stránce velmi povedený politický thriller, který dokáže strhnout dramatičností svého děje, a který v tomto ohledu naprosto snese i mezinárodní srovnání. Navíc je jeho velkou devizou, především pro českého (respektive snad i slovenského) diváka, že ztvárňuje jednu z přelomových událostí našich národních dějin.

To jsou tedy nesporné přednosti tohoto filmového díla. Nicméně, na druhé straně není možno zdržet se určitých pochybností: opravdu byl tento film natolik vynikající, že by si zasloužil všechny ty filmové ceny kterými byl obdařen? Včetně ceny za „nejlepší film roku“? Skutečně v daném roce nebyl natočen jeden jediný český film, který by vykazoval vyšší autentické umělecké ambice a uměleckou kvalitu svého ztvárnění?…

Přes všechny uvedené kvality „Vln“, tento film v žádném případě není uměleckým dílem. Je to řemeslně velmi zdařilá filmová macha, ale fakticky nic více. Veškerá sdělnost filmu se vyčerpává jeho (víceméně prvoplánovým) dramatickým příběhem. Tato absence umělecké dimenze filmu se ukazuje především tam, kde by měla být učiněna hlubší sondáž do niterných citů a pocitů jeho aktérů, v prvé řadě tam kde jsou nuceni zápasit o svůj osobní a občanský postoj. V takovýchto chvílích tvůrce filmu (a podle všeho i jeho herci) velice rychle naráží na hranice svých možností a schopností. (Například ta scéna, kdy ústřední postava filmu technik Tomáš podlehne nátlaku a podepíše spolupráci se Státní bezpečností, tato scéna vyzní velmi ploše, až téměř banálně. – Nehledě ostatně na až bezmála groteskní ireálnost představy, že sám vrchní ředitel Ústřední správy spojů se bude zabývat tím, aby verboval jakéhosi bezvýznamného donašeče!)

Celkově je tedy možno říci: film „Vlny“ je zdařilým dramatickým příběhem, ale ta sláva a ta ocenění kterých se mu dostalo jsou značeně přemrštěné, a svědčí o tom že nejen u většinového českého diváka, ale i u profesionálních filmových kritiků se už zcela rozmlžila kritéria respektive cit pro to, co je a co není skutečné filmové umění.

Otázka pravdy a lži

Obraťme teď ale svou pozornost k vlastnímu tématu, které nás přednostně zajímá. Připomeňme ještě jednou, že J. Čulík ve své recenzi obviňuje tvůrce filmu, že podávají přinejmenším zčásti lživý obraz o politickém a společenském dění v Československu šedesátých let minulého století. Jeho hlavní výtkou na adresu tvůrců filmu je, že tito vykreslují tehdejší stav společnosti zcela jednostranně, totiž z pozice čirého antikomunismu, a že nejsou schopni respektive ochotni tehdejší společenskou realitu znázornit takovou jaká skutečně byla, totiž diferencovaně, v celé její složitosti. Jan Čulík argumentuje v zásadě v dvojí rovině: za prvé, že šedesátá léta nebyla zdaleka tak ovládána totalitní mocí jak je to ve filmu sugerováno, nýbrž že tato doba se vyznačovala vysokou mírou liberalismu, volně vycházela kritická literatura a byla natočena celá řada vůči režimu kritických filmů. A za druhé, že je naprosto nepravdivý obraz který film „Vlny“ vytváří, jako kdyby zde stála na jedné straně jednolitá organizace dogmatické komunistické partaje, a na straně druhé jakési gerily demokratické opozice. Zatímco ve skutečnosti to byla do nemalé míry právě komunistická strana sama, která ze svého středu zrodila celý demokratizační proces známý pod označením „Pražské jaro“.

To všechno jsou bezpochyby velmi reálné, a velmi závažné argumenty. Ale na straně druhé – je už jenom proto tvůrce filmu možno právem obvinit z vyložené lži?… Ten by se totiž mohl velice snadno bránit poukazem na to, že on svůj filmový projekt přece soustředil jenom na jednu určitou dimenzi tehdejších událostí (tedy boj opozice proti totalitnímu režimu), a že ostatní zmíněné aspekty jako například možnost relativně svobodné tvorby v šedesátých létech jdou mimo hlavní dějovou osu jeho filmu. Ostatně, my si můžeme předložit jeden dosti podobný případ a příklad. Známý ruský režisér Andrej Končalovskij před několika léty natočil strhující drama https://www.csfd.cz/film/865869-drazi-soudruzi/videa/?videoId=157776682 o reálné události v Sovětském svazu 60. let minulého století, kdy v jedné jihoruské továrně propukla stávka. A tehdejší komunistický režim, vyděšený a panický z toho že v jeho údajném „ráji dělnické třídy“ by mohli stávkovat dělníci se rozhodl tento subverzivní počin potlačit mocí, a dokonce celá řada stávkujících zaměstnanců továrny byla postřílena. (Tato střelba byla ovšem autonomní akcí tajné policie KGB, za zády vlastního partajního vedení.)

K této události tedy došlo v 60. létech minulého století, čili v relativně liberálním období za časů Nikity Chruščova. A teď: bylo by možno režiséru Končalovskému vytýkat, že svůj film fokusoval jenom na represivní akce státního aparátu, na onen brutální masakr, a že nijak nezmínil onu chruščovovskou éru uvolnění? Kdy například i Solženicyn mohl veřejně vydat svůj „Jeden den Ivana Děnisoviče“, tuto zprávu o životě (a umírání) ve stalinských táborech Gulagu? Respektive bylo by možno tento jeho velmi autentický film jenom z tohoto důvodu označit za „lživý“?…

To by asi byla příliš přehnaná kritická pozice. Ale jestliže takovéto fokusování jenom na určitou výseč tehdejšího dění nelze právem vytýkat ruskému režiséru Končalovskému, pak by se i český režisér Mádl mohl takovéto kritice úspěšně bránit, s tím samým poukazem a argumentem. Nicméně – tak docela jednoduchá věc v případě jeho „Vln“ přece jenom není.

Ale vypočítejme napřed všechny argumenty, kterými by se proti výtce „lživosti“ svého díla mohl bránit. Především: už v rámci diskuse pod recenzí J. Čulíka právem podotkl Pavel Urban, že tento film vlastně vůbec nebyl o Pražském jaru. (A že tedy nebylo jeho povinností zobrazit, zachytit všechny aspekty tehdejšího dění.) Obecněji by se dalo říci, že toto vůbec nebyl film historický, nýbrž jak řečeno pouze politický thriller, na pozadí určitých dobových reálií a událostí. A dokonce by bylo možno tvrdit, že tento film vlastně ani vůbec nebyl o šedesátých létech. Nějaká „liberalizace“ tehdejší doby se tedy vlastní dějové linie filmu víceméně vůbec netýkala. Tento film byl zaměřený na totalitní stránku výkonu moci (pseudo)socialistického režimu; a všechny v něm ztvárněné represivní metody tehdejší moci byly reálné (i když možná ne zcela aktuálně v říjnu roku šedesátého sedmého.)

Takže tedy: je pro tvůrce filmu možno všechnu tuto kritiku odmítnout, jakožto neopodstatněnou? – Totiž, on je zde skryt ještě jeden další aspekt. I kdybychom uznali že tvůrce filmu byl oprávněn jeho hlavní dějovou linii separovat od všech složitostí a ideových bojů tehdejší doby, v každém případě by byl povinen u těch pracovníků rozhlasu z kterých učinil centrální hrdiny svého filmu zmínit, nezamlčet jednu věc: totiž že v té době ne-li všichni, pak dozajista jejich většina byli nejen členy komunistické strany, nýbrž zřejmě i stále ještě přesvědčenými komunisty!

Kdyby totiž Jiří Mádl uvedl (respektive: doznal) tuto jednu jedinou okolnost, tento jediný fakt, pak by se mu vzápětí nevyhnutelně rozpadlo celé jeho zjednodušené filmové schéma o střetu hrdinných liberálů s temnou totalitní komunistickou mocí. Musel by přiznat že v té době ještě naprostá většina národa věřila ne-li v komunismus, pak v každém případě v socialismus; a že jenom malá část opozice se formovala kolem myšlenky klasického (tedy: „buržoazního“) liberalismu, zatímco hlavní proud reformního hnutí byl orientován na obrodu socialismu, na návrat k jeho autentickým humanistickým kořenům. V takovém případě by se mu ale zároveň rozpadla celá jeho striktně antikomunistická ideová respektive ideologická linie filmu, a on by si musel začít lámat hlavu s tím, jak to tehdy vlastně všechno bylo doopravdy.

Můžeme tedy naše úvahy zakončit závěrem: ano, na jedné straně tvůrce filmu, pokud jeho záměrem nebylo nic jiného nežli natočit politický thriller o jedné konkrétní epizodě střetu demokratické opozice s totalitní mocí, byl v daném ohledu oprávněn odhlédnout od jiných aspektů tehdejšího dění. Ale na straně druhé – pokud točil film o zcela konkrétních, reálných lidech jedné zcela konkrétní doby, pak je mu možno plným právem učinit výtku, že velmi šeredným způsobem osekal, zredukoval celý komplex názorových a ideových střetů, polemik i zmatků, kterými žili a s kterými se museli vyrovnávat lidé naší země v oné bouřlivé a dějinně přelomové době.

Ovšem: na jeho obranu je možno uvést ještě jeden argument. Hlavní chyba totiž nespočívá v tom, že mladý režisér který tehdejší dobu sám nezažil si nedokáže vytvořit adekvátní představu o tehdejším dění. Nýbrž vlastní kámen úrazu spočívá v tom, že celý veřejný diskurs po roce osmdesátém devátém se utopil v laciném, povrchním, dogmatickém antikomunismu. Kterýžto antikomunismus pak zcela zaslepil schopnost veřejnosti vnímat všechnu složitost a rozporuplnost tehdejšího dění. Tento zúžený, ideologický pohled má pak ale fatální důsledky pro schopnost české občanské společnosti vůbec vnímat složitost problémů našeho světa, a tedy i pro schopnost tyto problémy řešit.

p { margin-bottom: 0.1in; line-height: 115%; background: transparent }a:link { color: #000080; text-decoration: underline }