Evropská binarita: proč se naše politika stále vrací k extrémům?

8. 1. 2026 / Arnošt Kult

Tento text se pokusil posunout o krok hlouběji. Nezkoumá už jen mocenské struktury, ale i mentální a kulturní rámce, z nichž evropská politika vzniká. Domnívám se, že jedním z klíčových zdrojů našich selhání je hluboce zakořeněná binární logika evropského myšlení, která nás nutí volit mezi extrémy místo hledání rovnováhy. Právě tato logika – starší než současná převažující a vládnoucí ideologie Západu – může vysvětlit, proč se Evropa tak snadno pohybuje mezi tyranií a oligarchií, aniž by dokázala dlouhodobě udržet inkluzivní řád.

Evropské myšlení je už od antiky vystavěno na ostrých protikladech. Aristotelův zákon sporu – A nemůže být non‑A – se stal základem nejen logiky, ale i politického uvažování. Evropa tak myslí v kategoriích ano/ne, stát/trh, levice/pravice, dobro/zlo. Tato binární struktura je hluboce zakořeněná a často neviditelná, ale právě ona vysvětluje, proč se evropská politika tak často pohybuje mezi zcela nesmiřitelnými extrémy.

Zajímavé je, že ideologie, které se zdají být protiklady, jsou ve skutečnosti zrcadlovými obrazy. Marx předpokládal „odumření státu“ – absolutní negaci moci. Neoliberalismus požaduje „minimální stát“ – opět absolutní negaci – jen z opačné strany. Oba proudy sdílejí stejný evropský předpoklad: stát je problém, nikoli nástroj rovnováhy. A oba věří v automatické samouspořádání společnosti – jednou skrze beztřídní komunitu, podruhé skrze neregulovaný trh.

Především C. G. Jung upozornil na to, že politické extrémy se často chovají jako zrcadlové obrazy: každý z nich potlačuje svůj vlastní „stín“, který se pak vrací v opačné podobě. Marxistické „odumření státu“ a neoliberální „minimalizace státu“ nejsou protiklady, ale dvě varianty téže evropské binarity – víry, že společnost lze „vyřešit“ absolutní negací jednoho pólu. Jung by řekl, že neintegrovaný protiklad se vrací jako „stín“: revoluce končí diktaturou, deregulace oligarchií. Teprve tam, kde se protiklady integrují a udržují v rovnováze, může vzniknout stabilní a inkluzivní společenský řád.

Taoismus, který pracuje s komplementaritou jin–jang, by takové myšlení považoval za nepochopení reality. Neříká „buď stát, nebo trh“, ale „rovnováha mezi nimi“. Extrém vede ke zhroucení, nikoli k harmonii. Taoistické wu wei není „bez státu“, ale přiměřený stát – stát, který zasahuje tam, kde má, a nezasahuje tam, kde nemá.

Moderní teorie institucí (Acemoglu, Robinson) tuto intuici potvrzuje: extrémní stát vede k tyranii, extrémní trh k oligarchii. Prosperita vzniká tam, kde instituce jsou inkluzivní – tedy kde chrání celek, nikoli jednu společenskou vrstvu či „třídu“.

Evropa velmi často tíhne k ostrým kategoriím, které neumějí reflektovat (vedle nutných společenských a technologických změn) též nezbytnou kontinuitu. Proto se naše politické dějiny střídají mezi centralizací a deregulací, mezi revolucí a trhem, mezi absolutní rovností a absolutní svobodou. Chybí nám jazyk pro rovnováhu.

Pokud má Evropa uniknout vlastnímu cyklu extrémů, musí překročit svou binární logiku. Neptat se „stát nebo trh“, ale „jaká míra čeho vede k rovnováze“. Ne „levice nebo pravice“, ale „jak chránit celek“. Ne „vítězství jedné třídy“, ale „instituce, které slouží všem“. Teprve tehdy může vzniknout společnost, která není ani oligarchická, ani tyranská, ale skutečně inkluzivní (úmyslně nepoužívám, do určité míry už zprofanované, označení „demokratická“ – v souladu s hlubší interpretací Aristotelova pojmu politeia).