Jsme svědky diplomatické konsolidace zemí Blízkého východu?
13. 4. 2023 / Daniel Veselý
Dynamické změny, ke kterým v těchto dnech dochází na tradičně volatilním Blízkém východě, lze pozorovat s mírným optimismem. V jejich pozadí totiž probíhá čím dál tím intenzivnější konflikt mezi Spojenými státy a Čínou, který by v posledku mohl skončit katastrofální válkou kvůli Tchaj-wanu. Samotný Blízký východ je dlouhou dobu synonymem krvavé nestability: Bílým domem iniciované sociální inženýrství v uplynulých dvou dekádách sužovalo region destabilizujícími invazemi a proxy konflikty, přičemž statisíce – až několik milionů lidí přišlo o život a desítky milionů dalších musely opustit své domy, jak excesy nekonečného amerického válčení na Blízkém východě popisuje výzkum Brownovy univerzity. Nyní ale existují neoddiskutovatelné šance na diplomatické sblížení letitých nepřátel v tomto výbušném regionu, jakož i naděje na ukončení dohasínajících konfliktů v Jemenu a Sýrii.
Washington a servilní tvůrci veřejného mínění nám věčně vtloukali do hlavy, že pokud americká vojska opustí Blízký východ – ať už hovoříme o Iráku, Afghánistánu nebo Sýrii – mocenské vakuum zaplní hostilní velmoc, konkrétně Čína nebo Rusko. Tento mýtus je však ve světle počínající blízkovýchodní diplomatické anabáze eufemisticky řečeno otřesen, alespoň v očích těch, kdo odmítají ideologické vějičky všech barev.
Otázkou zůstává, co je pro další rozvoj strategicky důležitého regionu lepší variantou: stabilita a spolupráce znesvářených zemí na diplomatickém poli, byť tento trend nepochybně doprovází řada vážných problémů (převážně ekonomická spolupráce s represivními autoritáři, korupce, environmentální rizika apod.), anebo neustálý konflikt manifestovaný okupacemi, (proxy) válkami a hlavně vojenskou podporou zločinných režimů? Ostatně stabilizovaný Blízký východ by byl nesporným aktivem i pro okolní svět, když uvážíme, že jen kriminální invaze do Iráku vyústila ve strmý nárůst smrtících džihádistických útoků po celém světě.
Taktéž dodnes
trvající podpora mířící z Washingtonu do Izraele, kde se k moci dostali regulérní fašisté, předkládaná veřejnosti kafkovsky
jako blízkovýchodní mírový proces, povážlivě poškodila reputaci USA nejen v oblasti
Blízkého východu. Izrael je navzdory normalizaci vztahů s několika arabskými změmi jednoznačně destabilizačním prvkem v regionu,
když útočí na Sýrii, Írán, Libanon a Gazu, což se na domácí a okupované půdě zrcadlí
v podobě politických otřesů a násilností.
Pekingu se nedávno podařilo zprostředkovat dohodu mezi dvěma předními rivaly na Blízkém východě – Saúdskou Arábií a Íránem – jež zahrnuje znovuotevření ambasád, obnovení přímých letů, jakož i restart bezpečnostních a obchodních vazeb. Ačkoli Bidenova vláda vnímá ekonomickou a diplomatickou ofenzivu Číny na Blízkém východě s rostoucími obavami, někteří američtí činitelé a analytici obecně chápou tání ledů mezi Rijádem a Teheránem jako pozitivní jev mající nesporný přínos i pro Spojené státy.
Ukončení saúdskoarabského a íránského nepřátelství má už zřetelné obrysy a reálné dopady v Jemenu a Sýrii. Otazníky se i nadále vznášejí nad přetrvávající americkou vojenskou podporou ničivého saúdskoarabského tažení v Jemenu – včetně vražedné blokády – kde mohlo válečným útrapám podlehnout nejméně 377 tisíc Jemenců, přičemž ze 70 procent šlo o děti do pěti let věku. Nyní však panují naděje, že by se Pekingu a dalším zainteresovaným hráčům (vyjma USA) mohlo podařit dovést konflikt do konce, a to dva roky poté, co Bidenův kabinet slíbil, že válku v Jemenu ukončí.
Zdá se rovněž, že úsilí Washingtonu a jeho spojenců o svržení a izolaci syrského autoritáře Bašára Asada umocněné destruktivní ekonomickou klatbou selhalo. Saúdská Arábie totiž nedávno zahájila diplomatický restart se Sýrií, ostatně jako i další arabské země, které pochopily, že Asadův režim proxy válku se Saúdskou Arábií, USA a Tureckem přežil, takže je třeba s ním do budoucna počítat. Do mírových rozhovorů s Damaškem se mezitím zapojila i Ankara. Tato jednání – světe div se – zprostředkovalo Putinovo Rusko.
Bidenova vláda by probíhající diplomatické konsolidaci na Blízkém východě neměla stát v cestě, a naopak by tyto pozitivní tendence měla podpořit, zvláště když ve hře je ukončení letitých konfliktů v Jemenu a Sýrii. Nadto by Washington měl uznat, že politika založená na neefektivních sankcích, dopadajících disproporčně na civilní populaci – a nikoliv na znelíbený režim; na izolaci nepřátelských vlád či na sycení katastrofálních proxy válek, je recept na neustálý konflikt s eskalačním potenciálem.
Diskuse