Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Škola není AZ-kvíz

17. 12. 2022 / Dalibor Levíček

čas čtení 3 minuty

Neznalost Andreje Babiše v televizním kvízu nás může pobavit, hlubší problém je ale jinde: v chápání školy jako místa, kam se chodíte nechat nachytat, a v nereflektovaném mýtu všobecného přehledu.

Vydáváme ve spolupráci se serverem Studentské listy. Tento článek původně vyšel právě tam.

Prezidentský kandidát Babiš v pořadu K tabuli! vzbudil pohoršení neznalostí planet Sluneční soustavy, anatomie přežvýkavců nebo interiéru Národního divadla. Tento komentář ale není o objemu znalostí, který čekáme od budoucího prezidenta nebo prezidentky (bude se lišit, ale nejspíš by měl být vyšší než u Andreje Babiše) ani o Babišově způsobilosti úřad zastávat (kterou vylučuje spousta závažnějších důvodů). Je to tom, jak pořád vnímáme školu a znalosti, které si odtud odnášíme.

Jak víme od paní ředitelky nuselské Scioškoly, žákovský kvíz byl povinnou součástí pořadu. Právě ten se ale virálně šíří po sociálních sítích a vyvolává nejvíc komentářů, aniž by se většina diskutujících z odstupu zamyslela nad jeho konceptem: Kandidát nebo kandidátka jdou k tabuli; cizí lidé jim dávají otázky na fakta bez jakéhokoliv kontextu nebo vztahu k jejich životu; jiní lidé jim pak podle výsledku přiřadí hodnotící nálepku – a my podvědomě přijímáme, že tohle prostředí je škola, jak ji známe.

Je to naprosto v rozporu s tím, čím škola má ve skutečnosti být: bezpečným prostředím, ve kterým s žáky společně zkoumáme náš žitý svět, formulujeme otázky, které nás zajímají, a pak na ně hledáme odpovědi. Vydávat za školu vědomostní kvíz, ve kterém chceme zkoušeného nachytat, je bizarní a škodlivé pro vytváření obrazu vzdělávání v očích žáků i veřejnosti. A i když chápeme motivaci Primy to dělat (kliknutí a peníze), my ostatní si můžeme dovolit odstup a tenhle obraz nesdílet.

V debatě se pak často objevovaly argumenty o „všeobecném přehledu”, který očekáváme od všech kulturních lidí, natož kandidátek a kandidátů na prezidenta. A i tady je ďábel v detailu: takový všeobecný přehled má smysl, jen dokud nám slouží k vzájemnému pochopení a spolupráci.

Často je to ale jenom konstrukt, který slouží pravému opaku: třídění a vylučování lidí z míň podnětného prostředí. Čtenářky a čtenářky tohoto komentáře by planety určitě trefili správně, stejně jako jeho autor, a naučí to i svoje děti. Je to ale proto, že jsme měli štěstí na prostředí a na rodiče s tím správným množstvím kulturního kapitálu. Jiní takové štěstí neměli a ve vztahu k nim má mýtus „všeobecného přehledu” stejnou funkci jako takzvaná „pravidla etikety”: je to prostředek, kterým si lidé s různými privilegii dokazují domnělou nadřazenost nad lidmi, kteří je nemají.

Pro jistotu připomínám, že se nebavíme o zásadách, jako že všichni automaticky podržíme dveře jinému člověku. To není pravidlo etikety, ale základní ohleduplnost. Mluvíme o arbitrárních pravidlech jako „pátý příbor od prostředka je na zvěřinu” nebo „kapesníček do kapsy saka skládáme od delší strany”. Ta jsme si vymysleli proto, abychom se mohli posmívat své služce, že je nezná. Ona i my jsme přitom věděli, že všechna jidla se dají sníst jedním příborem a že až ji nepustíme na bál, nebude to ve skutečnosti proto, že špatně složila kapesníček.

Školství