Jak se Miloš učil, až se (ne)poučil

2. 12. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Komunistická Čína se chlubí údajným „receptem na stabilitu“.

Ten má spočívat v přísném oddělení ekonomických reforem od jakýchkoliv demokratizačních snah. Přesto však „stabilní“ Čínu zachvátila rychle se šířící vlna protestů. Represívní politika „nulového COVIDu“ jde daleko za doporučení expertů a byla vynucena zejména prezidentem Si Ťin-pchingem osobně. Postupně se stala extrémně nepopulární a o víkendu přivedla lidi do ulic.

V Čínské lidové republice předtím proběhly poslední masové protesty naposledy v roce 1989. Komunisté je s pomocí armády tvrdě potlačili a dali tak zřetelně najevo, že na rozdíl od "měkkýše" Gorbačova nehodlají mocenské kormidlo pustit z ruky ani na vteřinu.

Čínský model modernizace klasického stalinismu, který ignoruje politickou pluralitu, politická práva poddaných nebo právní stát, se nicméně v určitých kruzích ČR zhruba v poslední dekádě stal doslova předmětem kultu. Prezident Miloš Zeman mimo jiné prohlásil, že se jezdí do Pekingu učit, jak stabilizovat společnost - čímž dal jasně najevo, jaký je jeho skutečný vztah k liberálně demokratickému Západu.

Pomrkávání "otců zakladatelů" českého kapitalismu, Václava Klause a Miloše Zemana, po autoritářských režimech na východ od našich hranic má ovšem poměrně snadné vysvětlení.

Jako "transformátoři" oba jmenovaní političtí vysloužilci kdysi slibovali proměnit Českou republiku ve "středoevropského ekonomického tygra", avšak zvládli jen přechod k subdodavatelské ekonomice nízkých mezd. Přitom ale založili dlouhodobé trendy fixující zmíněný stav, z nichž se ČR dodnes zcela nevymanila.

Z pohledu ekonomických výsledků klausismu-zemanismu tedy těžko hledat důvod ke stavění nějakých pomníků veteránům Prognostického ústavu. Slibovali – nesplnili. Ekonomické statistiky se kvůli nim přepisovat nedají.

Oba mimořádně egocentričtí pánové si nicméně nikdy ani na vteřinu nepřipustí, že by během české transformace mohli udělat nějakou závažnější chybu. Oba tedy v duchu hesla „všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo“ začali obviňovat ze svého osobního selhání celý západní systém liberální demokracie. Odtud už je jen krok k podkuřování Moskvě a Pekingu.

Zeman při svých oligarchy sponzorovaných cestách do Číny sliboval miliardové investice, které se nikdy neuskutečnily. Jeho příznivci se občas nechávali slyšet, že prý Češi mohou být ještě rádi, pokud si je nakonec Peking se vším všudy koupí. Ani na to nedošlo – a už nedojde.

Prezident Si se postupně rozchází s politikou svých předchůdců počínaje Tengem Siao-pchingem, pro něž vždy stály na prvním místě ekonomika a posilování ekonomického potenciálu. V politické praxi se postupně vrací od prvků kolektivního vedení ke kultu osobnosti, v politbyru ekonomy nahradil vojáky a chystá se tedy zjevně na vojenskou, nikoliv už ekonomickou expanzi za hranice.

Velkolepý ekonomický projekt Pás a stezka v současnosti z čínské ekonomiky postižené realitní krizí, transformací energetiky a důsledky Siovy protipandemické politiky odčerpává kapitál, který tam bolestně chybí.

Na druhé straně Peking horečně buduje armádu - a výstavba stovek sil pro strategické mezikontinentální rakety v provincii Kan-su dále naznačuje, že hodlá rychle přinejmenším vyrovnat počty ruských a amerických jaderných hlavic.

Jinak řečeno, čas mírového budování Číny skončil.

S tímto koncem však také rychle ubývá posledních relativních ohledů, které Peking brával na poddané. Tyto ohledy vždycky měly výhradně ekonomickou podobu – podobu zájmu o růst průměrných příjmů a životní úrovně. Paralelně režim rozvíjel model digitální diktatury, proti němuž dokonce i někdejší dokonale prošpiclované východní Německo vypadá jako oáza svobody.

Dnes je navíc perspektiva dalšího ekonomického rozvoje zřetelně podřízena plánům imperiální expanze, takže se dosavadní společenský kontrakt začíná otřásat v základech. Není divu, že těsně sešněrovaná čínská společnost začíná jevit známky neklidu.

Počátkem 90. let jsme už už očekávali, kdy úspěšně se rozvíjející Japonsko přeskočí americkou ekonomiku. Nakonec se však ukázalo, že o amerických potížích se prostě psalo šířeji a otevřeněji než o japonských, které vyústily v chronickou krizi trvající dnes už třicet let (失われた30年). Odpověď na otázku, kdy Japonsko ekonomicky předhoní USA, tedy jednoznačně zněla “nikdy”.

Číně se týž úkol může, nebo také nemusí podařit. Ale dokonce i v případě, že by ve statistikách Spojené státy na chvíli “dohonila a předhonila”, to ještě vůbec neznamená záruku stability u udržení takového náskoku.

Jakkoliv hluboké mohou být civilizační rozdíly mezi Západem a Čínou, ani v “Říši středu” nelze dlouhodobou stabilitu stavět na drastickém politickém útlaku.

Článek původně vyšel na webu Seznam Medium: ZDE

1
Vytisknout
5815

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2022