Listopadový křest

6. 12. 2022 / Soňa Svobodová

Cítila jsem, že je dvaadvacítka silné datum a ve spojení s měsícem a rokem – 22. 11. 22 – se, doufejme, bude jednat přinejmenším o zázrak znovuzrození spisovatelky. Na tři roky jsem se odmlčela a nechala své čtenáře čekat.

Ano. Během těch tří let jste prošla velmi těžkým obdobím, jak jste při křtu zmínila, ale jste zpět, a to je to hlavní, neboť společně s vámi se z toho radují i vaši čtenáři, kterým se po vás moc stýskalo…ale to jsme trošičku odbočili, takže zde je další otázka…

(Foto Viola Hertelová)

Stejně tak jako dvanáctka, která má značný numerologický význam, neboť označuje nejen počet souhvězdí zvěrokruhu, apoštolů, ale je také základem babylonské šedesátkové soustavy, takže vlastně máte dobře našlápnuto a čtenáři se mohou těšit?

Ano, dvanáctá kniha a pátý román. Tak snad budete mít pravdu a čtenáři si jej užijí. Odevzdala jsem mu absolutní maximum.

O tomto svém nejnovějším románu jste prohlásila, že od třicáté stránky nabírá grády, takže se čtenář od něj neodtrhne. Znamená to tedy, že jako vždy od první stránky pomalu a jistě stupňujete napětí?

Přesně tak. Stupňuji napětí, hraji si se čtenářem, podsouvám mu mnohé alternativy, kam by mohl příběh směřovat, abych ho vzápětí překvapila. Ráda své čtenáře pokouším a oni to vědí.

A také si toho velmi cení, neboť díky vám zapínají své šedé buňky mozkové a nad dějem přemýšlejí ze všech sil...ale kromě této novinky mezi vaše nejznámější díla patří romány Tichošlap, Otrok, Sexy strategie, Hračka či Jumaroro, v němž propojujete prvky detektivního příběhu s cestopisem – celé odehrávající se v povodí amazonské delty. Jak dlouho jste v Amazonii pobývala, abyste načerpala potřebnou inspiraci k jeho napsání?

Přímo v povodí amazonské delty jsem žila několik týdnů, plavila jsem se řekou od Manausu až do Atlantského oceánu. A v roce 2019 jsem se do Brazílie znovu vrátila, i když jen na krátkou dobu.

Pocházíte z Brna, ale svůj nový domov jste nalezla na Seychelských ostrovech.

Jaká touha vás přiměla opustit Brno a usadit se tak daleko?

Šlo, řekněme, o spontánní touhu následovat volání. Exotika slov Seychelské ostrovy mě přivábila tam a tropický ráj si mě během několika málo dní omotal kolem prstu. Ale tohle je příběh na samostatný rozhovor, ne-li knihu.

Vzhledem k tomu, že Seychely jsou od Prahy vzdáleny 7 260 kilometrů vzdušnou čarou a let trvá kolem patnácti hodin. Jak se vám domů létá, nejste vyčerpaná?

Dá se to stihnout i za dvanáct a půl hodiny, ale máte pravdu, vyčerpaná jsem. Nesnáším zejména transfery – přestupy na letištích a dlouhá čekání mezi jednotlivými segmenty letu. Pokud mohu ve Frankfurtu nastoupit do letadla a letět přímým letem, pak se o nějaké zásadní únavě nedá mluvit. Bohužel se většinou létá přes noc a já si v letadle příliš nepospím. Beru to jako daň za exotickou krásu, která na mě na ostrovech čeká.

Ale nejste jen autorkou románů, jste také i známou básnířkou a vaším nejnovějším dílem je sbírka básní Klóketen. Proto mi to nedá, abych se vás nezeptala, nezdá se vám, že v současném světě zájem o básně mezi čtenáři opadá?

Nastává spíše jistá paradoxní situace. Mnoho lidí básně píše, odjakživa, a většina z nich je psala do šuplíku. Až sociální sítě jim zprostředkovaly možnost svou poezii denně publikovat. A získat za své básničky kýžené lajky. Je to příjemný, však poměrně nebezpečný fenomén. Vytrácí se tím totiž kvalita a mísí se čistý kýč s poetikou na vysoké úrovni. Čtenář se pak těžko orientuje v tom, co je kvalitní poezie a co brak. Jenže, kdo bude ten, kdo oddělí zrno od plev? A není obecný vkus důležitějším hodnotitelem než mnohdy „samozvaný“ literární kritik? Opět téma k velké diskuzi.

To tedy ano...

Vystudovala jste Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, získala titul doktora práv, ale i přesto všechno jste dala přednost psaní. Co vás k tomu přimělo – byla tím hlavním důvodem větší možnost nejen té tvůrčí, ale i absolutní svobody a volnosti?

Volnost a svoboda jsou dvě velmi lákavá slova. Pokud je člověk následuje, občas za svou cestu musí něčím zaplatit. Ať už ztrátou jistot nebo občasnou samotou. K tomu riskuje nepochopení, někdy i z řad těch nejbližších. A já? Vždy jsem se snažila následovat hlas svého srdce, ať už se jednalo o změnu domicilu nebo kariéry. A tak ani dnes nemohu říct, že si třeba za pět let my dvě nebudeme vykládat o východním Tyrolsku a pěstování ovcí.

Opět máte pravdu, opět s vámi souhlasím a už teď, se na ten hovor o východním Tyrolsku a pěstování ovcí...moc těším…

Jak jsem vás na křtu poslouchala, určitě nebudu daleko od pravdy, že už nyní přemýšlíte nad dalším románovým námětem. Je to tak?

Až dočtete Hodinu zmijí, budete znát odpověď.

Děkuji za rozhovor.