Setkání se zlem, ne, setkání s pravdou, také ne - prostě "SETKÁNÍ" s panem S….

5. 12. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 8 minut
Haló, kamaráde, chtěl bys vědět, co v tobě vězí? Chceš se přesvědčit, jsi-li vzorný, obdivuhodný chlapec, jakých je málo, či jenom obyčejný hoch ,který nikdy nic nedokáže? Můžeš se to dozvědět!

(Jaroslav Foglar, Hoši od Bobří řeky)

Můj pracovní odborný (zlo)zvyk, který mi dost vyhovuje, mi ukázal svoji odvrácenou tvář. Snaha skloubit pracovní a profesionální povinnosti, dokázat pomáhat v rovině až osobního, přátelského styku najednou narazila do zdi. Následoval otřes, který tak všichni potřebujeme ve své pracovní bohorovnosti. Dlouhodobě panu C pomáhám zejména s administrativní stránkou žádostí o příspěvek na bydlení. Zas tak špatně na tom finančně není.

 Jdu s klientem o generaci starším, otráveným životem, s klientem, který byl zvyklý řádit po hospodách a teď mi smutně sděluje: "Zdravotně jsem již vyřízený, stejně z té naší party jsou již všichni mrtví."

Teď sedí v mé společnosti a já se snažím velmi křečovitě hledat společná témata. To ho asi štve a setkání se najednou změní v nepříjemnou schůzku zdůrazňující naši vzájemnou jinakost. Najednou je nasvícena jeho životní zkušenost normalizačně/kapitalistického přežívání. A stejně jako záblesk fotografa, který občas utrhne kus věčnosti z "milostivého" zapomenutí času, stane se něco podobného v mé hlavě. Najednou zírám na vnitřní svět "normálního chlapa", který vůbec není hloupý, ale je to přesvědčený rasista. Ty řeči slyším nejen od klientů neustále, ale tady je to najednou úplně jiné. On mne nechce šokovat, jako klienti v kanceláři, on mne chce přesvědčit.

V té hospodě byl jeho názor tak rychlý, tvrdý, jasný, tak lehce pronesený, vlastně dlouhodobě promyšlený. Bylo to pevné, mnohaleté přesvědčení - pro mne strašlivá chvíle otevřenosti. Pro něj normální povídání po dvou panácích. Ne, to vůbec nebyla pronesená provokace vůči mé osobě, ale naprosto logická úvaha, něco, o čemž má pan S. jasno po celý svůj dospělý život.

Člověk v jeho podání je jako vše v jeho životě: Je to buď symbol prospěšnosti, nebo zbytečnosti. Najednou se zjeví před vámi člověk, který obhajuje norimberské zákony, jen trochu promění rasy. Něco blábolíte, nechcete věřit, že to není nadsázka, trapný žert…Není, tak to tento muž opravdu cítí. Naprosto otcovsky, logicky mi sděluje, že Hitler udělal chybu, když nevyhladil všechny cikány, protože jsou to celoživotní paraziti na lidské společnosti.

Bere do ruky pivní tácek a naprosto přesvědčivě mi říká: "To je jako jablko - žid má na něj chuť, ale jelikož není blbý, prodá ho, investuje a za chvíli má jablek plný koš…"Chápeš? No a cikán jablko sežere. A má zase hovno. Toto nikdy Hitler nepochopil, že židé jsou díky své aktivitě nezničitelní. Cikány však zničit šlo a nikomu by zde nikdy nechyběli. To Hitlerovi vyčítám.“

Zatmí se mi před očima a najednou vidím úplně jiného člověka v jeho obnažené, vysvlečené pravdě, kterou u svých klientů nechci vidět ani slyšet. Je zde totální neschopnost samostatně (kriticky) myslet. V několika minutách z pana S vyleze vnitřní i vnější sprostota jeho duše, jeho celoživotní přebírání a přežvykování převzatých, účelových modelů, životních návyků. Pochopitelně toho nejvice kýčovitého citu k několika lidem z rodiny a naprostý návyk - vidět člověka jen jako prospěšný stroj k svým cílům…

Ale jak vlastně převzít tuto myšlenkovou realitu z pohledu sociálního pracovníka, když ta vnitřní opravdová sprostota člověka a její pravda vlastně nejde příliš systémově ani individuálně změnit a musíte ji vzít profesionálně jako fakt.

Jak tomuto vnitřnímu, přesvědčenému rasistovi pomáhat s dávkami na bydlení a vést s ním pracovní dialog?

Za mne by byla nejlepší cesta na něj zařvat a odejít:

Pane S, když se takto někdo otevřeně hlásí k rasismu, který je mi naprosto odporný, je mezi námi konec.

Namísto toho se však snažím mu přes konkrétní případ mladého romského kluka, kterému jsem až do jeho předčasné smrti pomáhal, probudit individuální soucit. Proč vlastně tohoto dědka neumím poslat kamsi? Být to někdo jiný, řev by nastal. To není proto, že je to klient, to je proto, že chci zkoumat jeho myšlení. Není to už úchylné?

Jenže, zde je skutečná rasová nenávist. To lidské, které se snažím probudit, pan S vůbec nebere, má dlouhodobě ideologicky jasno. S tím jsem se již dlouho nesetkal a já si potřebuji potvrdit, že opravdové zlo se zjevuje nečekaně.

Najednou jsem vůbec neměl argumentační šanci. Toto zlo bylo neporazitelné, přerostlo to možnost mé osoby tomu čelit. Bylo to tak hrozně normální, to nebyl výlev žádného ruského švába, voliče SPD - to byla brutální kombinace životní pravdy českého člověka 70., 80., 90. let 20. století a dalších 20 let století jednadvacátého. Bývalý volič ODS, poté ČSSD, dnes Babiše, ale třeba jakákoliv jiná tzv. "autorita" v televizi (například, když hovoří bývalý člen ODS), ho dokáže nutit k myšlení, zda je Babiš dobrý! Určitě by tento člověk nechodil na žádné demonstrace. Ne, žádným novinářům by tuto svou pravdu nikdy nesdělil a už vůbec ne na kameru.

Proto je tak směšné, dávat takovou váhu těm křiklounům po náměstích. Nacismus je stav duše. A ta kamera a mikrofon, které strkáme lidem do obličeje, má tak malou vypovídací hodnotu o stavu české společnosti, že nás odvede od opravdových rasistů. Jenže, kdo asi toto objeví, ukáže, zveřejní…? Mohl by vzniknout filmový dokument, jen by musel dokázat ukázat realitu a ne ty hrané etudy těchto mnohdy sebestředných klientů.

Stále čekám, kdy se konečně objeví kritické zhodnocení v rámci českého filmového dokumentu dlouhodobého patologického chování natočených hrdinů a hrdinek v sociální oblasti. A to nemluvím o pořadech parazitujících na sociálních tématech, jako je "Výměna manželek" nebo "Pošta pro Tebe". Píši zde o časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové nebo o posledních dokumentech Víta Klusáka.

Sociální dokumentarista stejně jako fotograf, tyhle lidi vždy spíše schová, je to takový nenápadný pozorovatel chování člověka nebo instituce v jejich každodenní realitě. Režisér však často bývá hlavní aktér, který probudí v klientech ďábla předvádivosti.

Výsledek je ale potom katastrofální, zejména s ohledem na stav budoucích životů klientů a práce s nimi. Oni se tak stávají tzv. "minutovými celebritami" a jejich chování je většinou natáčením velmi negativně ovlivněno. Tak se tito lidé stávají nechtěnou obětí dokumentaristy. Ten je však opouští a zanechává je v úplně jiné sociální bublině, než do jaké mu na okamžil umožnil vstup. A to může být sociální zločin.

Jak však předvést tu tichou banalitu myšlení občana, která je mentálně nachystána realizovat stále nový a nový holocaust? Kdo nám ji ukáže v těch nenápadných životech tzv. slušných lidí? Nevím…

A najednou přichází mé vysvobození - v tom je hospodský kec az milostivý: Najednou otáčíme pomyslný list hovoru. Pan S miluje Foglara, hrdinů svého i mého dětství, a tak díky Bohu najednou v stojíme Bobří řece… Opravdu….









2
Vytisknout
5964

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2022