Vlnám napospas: Středomoří zůstává nejsmrtelnější uprchlickou trasou světa

9. 8. 2022

 

„Od začátku léta provedl náš tým na moři další tři mise. Ta první skončila bohužel tragicky – 30 lidí zůstalo pohřešovaných a jedna žena zemřela. Další dvě mise byly velmi intenzivní ‒ během dvanácti hodin jsme podnikli šest záchranných akcí, při dalším výjezdu pak během 72 hodin 11 akcí. Celkem jsme zachránili 974 lidí. Momentálně jich máme na palubě lodi Geo Barents 659, což přesahuje její kapacitu. Stále přijímáme nouzová volání a z můstku vidíme lodě v nebezpečí. Je naší zákonnou i morální povinností nenechat tyto osoby utopit. Navýšení záchranných akcí v centrálním Středomoří je však absolutní nutností,“ vysvětluje Juan Matias Gil, vedoucí mise Lékařů bez hranic ve Středozemním moři.  

Maltské úřady žádosti Lékařů bez hranic opakovaně ignorují nebo zamítají, zatímco ty italské reagují se stále větším zpožděním. Čím déle se čeká, tím více klesá šance zachránit lidské životy a prodlužuje se utrpení přeživších.  

Na systematickou snahu o koordinaci, jak ji nařizuje mezinárodní právo, nereagují ani libyjské úřady, které tak porušují svou povinnost. Mezi lety 2017 a 2021 bylo do Libye násilně navráceno 95 tisíc lidí ‒ zhruba třetina jen v loňském roce, což je prozatímní rekord. Podle OSN přitom Libye není považována za bezpečnou zemi. Uprchlíci tam v detenčních centrech čelí ponižujícímu zacházení, jako je vydírání nebo mučení, které až příliš často končí smrtí.

Svědectví zachráněných 

„Kdyby bylo v Nigérii bezpečno, nikdy bych tady nebyl. (…) Když jsem se pokoušel dostat přes Středozemní moře potřetí, prosil jsem boha, aby mi radši dopřál smrt, než mě vrátil zpět do libyjského detenčního centra. Pak už jsem jen brečel (…),“ vypovídá pětadvacetiletý muž z Nigérie.  

Podle svědectví přeživších, s nimiž mluvily týmy Lékařů bez hranic na palubě, se 84 % z 620 jimi popsaných násilných incidentů odehrálo právě v Libyi. Zhruba dvě třetiny z nich během roku, který předcházel záchraně lidí na útěku. Velká část těchto událostí se jim stala po tom, co je zadržela libyjská pobřežní stráž a následně byli umístěni v tamních detenčních centrech. Přeživší uvedli, že pachateli násilí byli stráže v těchto centrech (34 %), libyjská pobřežní stráž (15 %), nestátní nebo vojenská policie (11 %) nebo pašeráci (10 %). Pracovníci Lékařů bez hranic zaznamenali také časté násilí na ženách a dětech ‒ z 29 % se týkalo nezletilých, přičemž nejmladšímu bylo osm let. Osmnáct procent obětí násilí tvořily ženy. Více informací je možno najít v reportu organizace.

„Nejčastějšími důsledky popsaného násilí jsou různé typy poranění, popáleniny, zlomeniny, úrazy hlavy, zranění v důsledku sexuálního násilí, duševní poruchy. Setkáváme se také s trvalým postižením, chronickou bolestí nebo podvýživou,“ doplňuje Stephanie Hofstetter, vedoucí zdravotnického týmu na palubě lodi Geo Barents.  

Projekty v Itálii 

Vzhledem k realitě libyjských detenčních center Lékaři bez hranic poskytují přístřeší a následnou péči těm, které se podaří evakuovat. Koncem června v Palermu takto přijali 27 mužů, žen i dětí z Eritrey, Súdánu a Somálska, kteří z Libye přiletěli humanitárním letem. Během léta také běží projekt v Kalábrii zaměřený na poskytování lékařské a psychologické péče po vylodění v místních přístavech.  

Právo na pomoc 

V kontextu krize na Ukrajině Evropa dokázala, že se k nucené migraci umí postavit lidsky. Právo na ochranu života má být aplikováno bez ohledu na zemi původu, etnický původ, pohlaví, politické nebo náboženské vyznání. Ti, co hledají bezpečí na prahu Evropy, si zaslouží stejné zacházení – vždy s respektem k jejich právům a důstojnosti.  

Lékaři bez hranic v oblasti působí od roku 2015. Od té doby pracovali na osmi různých lodích, které provozovali sami nebo ve spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi. Celkem týmy Lékařů bez hranic poskytly pomoc více než 80 tisícům lidí.