NYT: Fantazie o brexitérské Británii skončila,. Chaos však teprve začíná

3. 8. 2022

čas čtení 8 minut
Americký deník New York Times zveřejnil, jak má ve zvyku, brutální analýzu situace ve Velké Británii. Musíte dnes číst zahraniční tisk, abyste se dověděli, co se v Británii děje. Například společnost BBC je příliš bojácná, aby lidem dokázala sdělovat, o co jde. (JČ)

Potřetí za necelých deset let krize v čele Konzervativní strany sesadila úřadujícího premiéra. Zatímco Johnsonovu  předchůdkyni srazil k zemi brexit, Johnsonovu vládu zlikvidovala řada krizí. Některé, jako například chronický nedostatek pracovních sil a prudký růst životních nákladů, byly hmotné. Jiné, zejména zpochybnění vlády Borise Johnsona pandemií, byly etické. Ke konci byl problém v podstatě volební: řada porážek a drasticky špatné výsledky průzkumů veřejného mínění přesvědčily konzervativní poslance, že Johnsonova volební přitažlivost je u konce.

 

Dva kandidáti, kteří se ucházejí o Johnsonovo místo, však pravděpodobně nenabídnou nic lepšího. Oba působili v Johnsonově vládě - Rishi Sunak jako ministr financí a Liz Trussová jako ministryně zahraničí - a jsou přímo či ve spojení s ním zapleteni do skandálů, které ho zlikvidovaly. Ještě naléhavější je, že ani jeden z nich nemá žádnou představu o tom, jak se vypořádat se strukturálními problémy Británie, a nabízí buď snížení daní, nebo snížení výdajů. Obě možnosti jsou pro zemi špatné. Chaos posledních měsíců nikam nevede.

Rezignací Borise Johnsona však také něco končí. Téměř dva roky po jeho zvolení v prosinci 2019 si země užívala intermezza relativního sociálního klidu a politické stability. Vláda, povzbuzená realizací brexitu a úspěšným zavedením očkování proti covidu, se těšila značnému náskoku před slabou a demoralizovanou labouristickou opozicí. Navíc se zdálo, že se země - v podivném, pozastaveném časoprostoru pandemie - semkla. V tomto krátkém mezidobí se zdálo, že Británie živená nacionalismem a intervencionistickým státem prochází obrodou.

Teď už ne. Ekonomicky stagnující, sociálně roztříštěná a politicky zmatená země, bez jakéhokoliv programu,  drasticky zeslábla. Fantazie pravice o brexitu - o revitalizované Británii, která se osvobodí z evropských okovů a bude se moci opět sebevědomě prosazovat doma i v zahraničí - skončila.

I když teď  ustupuje  noční můře, zdálo se, že brexitérská  fantazie na chvíli zemi obestřela. Zvláštní kulturní a emocionální atmosféru vrcholného johnsonismu zachytilo dvoje nejsledovanější televizní vysílání v britské historii, které se obojí uskutečnilo v době Johnsonova působení. Prvním byl Johnsonův projev k národu 23. března 2020, v němž vyhlásil  celostátní covidový lockdown. Druhým bylo finále Eura 2020, v němž měla Anglie reálnou šanci na vítězství proti Itálii, 11. července 2021. Oboje vysílání,  které sledovaly desítky milionů lidí, krátce syntetizovaly okamžik národní jednoty. Obje předznamenávaly pozastavení normálnosti ve jménu národního boje, matně spojeného s lidovými vzpomínkami na druhou světovou válku.

Děsivému tichu lockdownu - s prázdnými ulicemi, návštěvami divoké zvěře v ulicích měst a s rituálním každovečerním potleskem pro zdravotníky a další zaměstnance základních služeb,  odpovídala vlajkami ověšená, opilá a delirická mánie davů, které se potulovaly prázdnými obchodními ulicemi a horlivě skandovaly: "Všechno se lepší!". Byly to výrazně nacionalistické momenty, ale nebyly totožné. Jeden nacionalismuspřicházel  shora dolů, druhý pocházel zdola. Jeden byl "britský", establishmentový nacionalismus, druhý "anglický", s proletářštějším přízvukem. Přesto společně nakrátko vytvořily pocit národní sounáležitosti.

Nebyla to ovšem doba národní idyly. Desetitisíce starších Britů zbytečně zemřely v přeplněných nemocnicích v důsledku Johnsonova zpoždění při vyhlášení lockdownu. Využívání potravinových bank vzrostlo na rekordní úroveň, potravinové balíčky začalo dostávat přes 2,5 milionu lidí. Do konce roku 2020 zaznamenalo devět z deseti rodin s nízkými platy vážné zhoršení svých příjmů a podíl lidí hlásících klinicky závažné deprese a úzkosti se ztrojnásobil ze 17 na 52 procent. Přesto nejistý projekt národní jednoty, podpořený obrovskými veřejnými výdaji na zvládnutí pandemie, krátce fungoval: Toryové vedli v průzkumech veřejného mínění a byli odolní vůči skandálům a nespokojenosti.

V září loňského roku se situace začala otřásat. Nedostatek pohonných hmot způsobený nedostatkem řidičů kamionů začal oslabovat Johnsonovu podporu. V prosinci se objevily první zprávy o nelegálních mejdanech během lockdownu v Downing Street, v oficiálním sídle premiéra. V únoru rostoucí ceny energií snížily životní úroveň a potravinové banky byly zahlceny rostoucí poptávkou. Nemocnice - přetížené a podfinancované - se začaly potýkat s frontou zhruba šesti milionů pacientů čekajících na lékařský zákrok a letiště s nedostatkem personálu začala rušit lety. Ve Westminsteru se krize, která zemi zachvátila, proměnila v rostoucí hlasy volající po odvolání Borise  Johnsona. Ten se ještě chvíli držel, ale v polovině léta bylo po všem.


Britská ekonomika nyní směřuje do propasti.  Vysoké ceny energií, nekontrolovatelná inflace, problémy s vývozem a rostoucí úrokové sazby představují, slovy ekonoma Duncana Weldona, "dokonalou bouři". V reakci na to Liz Trussová, která je zdaleka nejpravděpodobnější favoritkou na vítězství v soutěži o premiérskou funkci, slíbila snížit daně - což má být uhrazeno  odkladem splátek dluhu, ne  snižováním státních výdajů. Druhý kandidát na premiéra Rishi Sunak by naproti tomu v krátkodobém horizontu pokračoval v současné politice zvyšování daní a zároveň by signalizoval, že škrty ve výdajích přijdou až v budoucnu. Ani jeden z přístupů, ať už ze strany toryů nebo ministerstva financí, nevyřeší základní příčiny krize životních nákladů. Konzervativcům chybí nové myšlenky, a tak se vracejí k svým stereotypům.

To může být osudovým způsobem  samolibé. Opoziční proudy, které byly na čas zadrženy johnsonismem, se postupně znovu objevují. Skotsko opět slibuje uspořádat referendum o nezávislosti, údajně již v říjnu příštího roku. V Severním Irsku se největší stranou stala republikánská Sinn Fein, která oslabuje unionistický establishment. A v Anglii vypukla vlna symbolicky významných stávek - na železnici, v call centrech a na letištích -, které dávají naději zaměstnancům, jejichž životní úroveň klesá již více než deset let. Podpora vlády je nejnižší za poslední tři roky a ani jeden z potenciálních lídrů veřejnost nenadchl. Toryovská Británie se rozpadá.

Ale co je to vlastně Británie? Historik David Edgerton tvrdí, že britský národ existoval jen několik desetiletí po druhé světové válce. Do té doby byla britská identita globální, spjatá se svým impériem. Národem se stala až v poválečných letech, kdy byl kapitalismus organizován státem a občanům byla nabídnuta sociální péče "od kolébky až do hrobu". Od té doby, kdy byl národní průmysl rozprodán a do centra pozornosti se dostala londýnská City, se Británie stala pouhým centrem nadnárodních korporací, zbaveným jakéhokoli širšího společenského nebo občanského ohlasu. Právě onen spící britský národ poválečné éry - nebo alespoň nostalgickou vzpomínku na něj - měl brexit oživit.

Odchod Borise Johnsona, nejšarmantnějšího roztleskávače brexitu, znamená zánik této fantazie. Na její místo, neomylně a neochvějně, přichází krize.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
5478

Diskuse

Obsah vydání | 9. 8. 2022