Socialismus se svou "historickou misí" v konzumní společnosti selhal

5. 8. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Bohumil Kartous lituje, že česká levice je "zanedbatelná", takže nespokojenosti s prací vlády Petra Fialy opět destruktivně zneužijí populisté.

Doopravdy litovat ovšem můžeme jen něčeho, co si dokážeme představit také jinak. A ruku na srdce: Je vůbec možné si představit, jak kdokoli z Babišem vytunelovaných tradičních stran považovaných za levicové - ČSSD a KSČ(M) - integruje protestní hlasy do soudržného projektu politické změny, který by viděl dál než k příštím volbám?


Levice přinejmenším od roku 1917 bývala vždycky dvojí: Reformistická a revoluční. A směry vzývající revoluci se v mnoha ohledech příliš nelišily od současných populistů. Disponovaly propracovanou ideologií a často také silnou pseudonáboženskou chiliastickou vírou svých příznivců v druhý příchod prvobytně pospolné společnosti, jejich cíle ale byly obdobně destruktivní, jako cíle současných cynických a krátkodechých populistů. Celé surrealistické studium komunismu bylo primárně studiem vzedmutých kolektivních vášní směřujících bezprostředně ke svému ukojení.

Nietzsche proti socialistům namítal, že jsou jen novým a nedokonalým vtělením křesťanské mentality, v jejímž základu leží stejný pradávný, nezvladatelný resentiment.

Socialističtí reformisté se kromě jiného pokusili dokázat, že nietzscheovská kritika socialismu je neplatná. Že je možno z uskřinutých a zakomplexovaných lidí na dně společnosti osvětou, vzděláváním a gradualistickými změnami v sociálním zabezpečení udělat platné příslušníky střední třídy, kteří si dokonce v nějaké míře osvojí standardní "vysokou" kulturu.

Otřepaná filmová hláška ohledně skladníka ve šroubárně, jenž si má být nakonec schopen sám přečíst klasický latinský spis, samozřejmě parodovala maximální nárok původního osvícenského programu. Skladník se zájmem o klasickou kulturu má zařadit do "lepší společnosti", přestat patřit na dno. Nebude už nadále považován za osobu s omezeným kulturním kapitálem vyloučenou z oblasti zájmů a úsilí vzdělané "lepší společnosti". Proletář vlastním úsilím přestává být proletářem.

To že autoři filmového scénáře napsaného v komunistickém Československu v roce 1975 považovali za vhodné parodovat úsilí o "povznesení mas" samozřejmě ukazuje na fakt, že toto úsilí ještě bylo v nějakém zvráceném smyslu naživu, takže vůbec stálo za parodii. Dnešní scénáristé by podobnou hlášku do filmu jistě nezařadili - protože odkazuje k projektu, který už je jednoznačně vyřízen.

Socialisté totiž navzdory nejlepší snaze nepovznesli dělníky do "lepší společnosti", protože dynamika moderní kultury tomu nepřála. Namísto toho udělali socialističtí politici ruku v ruce s reklamním průmyslem z dělníků příslušníky konzumní společnosti. Společnosti, která vyšší kulturní impulsy publika nijak nenadřazuje zájmu o výsledky včerejšího zápolení v MMA, o vítěze televizní pěvecké soutěže s účastí budoucího ministra, o pokrmy, po jejichž zhotovení "si manža bude čvachtat" či o fotografie téměř nebo zcela neoblečených "hvězd showbizu".

Kdysi se v lepší společnosti pěstovala kultura "odložené spotřeby", uvažování a plánování na léta dopředu, stavěná do protikladu k "bezprostřednímu uspokojování" potřeb mezi obyčejným lidem. Avšak tato kultura se postupně stávala čím dál více nepřesvědčivou v kontextu širšího dominantního konzumistického směřování, v němž už Michal David neblahé paměti "chtěl žít nonstop", Farúk Bulsara kategoricky požadoval "I want it all, I want it now!" a David Gilmour k tomu odsekával "We don't need no education".

Namísto historicky zdiskreditovaného skladníka, který měl po večerech dřít, aby se přiblížil pro něj zjevně nepřiměřené metě zvládnutí dávno mrtvého jazyka, suverénně nastoupil "absolvent vysoké školy života" pyšný na to, že ví houby s octem - a nebojící se jich použít. Ten pak dosahuje "maximální životní intenzity", když se jeho ruka lne k nabízené koblize, v niž se mu transsubtancializovala erotická vzpomínka na Mániny buchty.

Ti kdo se pokusili dokázat, že se Nietzsche sekl a tmářský resentiment lze překonat osvícenstvím, se bohužel krutě zmýlili. Pokud by nejvýznamnější kontext jejich pokusu netvořil univerzální konzumerismus pozdně kapitalistické kultury, nelze úplně vyloučit, že by výsledek mohl být i jiný. Ale ve skutečnosti jde ze všech důležitých hledisek jen o plané "kdyby".

Stručně by se tedy dalo napsat, že současný antiliberální populismus není žádným protikladem nebo popřením politické levicovosti, ale naopak logickým vyústěním jejího historického vývoje v podmínkách všudypřítomné konzumní orientace pozdního kapitalismu.

A nechoďte na mě prosím s "kulturními" argumenty. Jestliže kdosi dodnes v historickém muzeu "hltá ornamenty jako pes buřta" (Karl Kraus), případně před spaním "studuje" Vlastimila Vondrušku, nepopírá nic z toho, co jsem výše napsal.

0
Vytisknout
6160

Diskuse

Obsah vydání | 9. 8. 2022