Proč s námi jaderné zbraně zůstanou navždy

10. 8. 2020

čas čtení 3 minuty
Se svržením jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki před 75 lety přišel na svět nový strach. Existuje jen jedna spolehlivá cesta, jak se těchto zbraní zbavit, píše Felix Steiner.


Lidé každé éry spolu bojovali nejmodernějšími zbraněmi, jaké měli k dispozici. Zákazy vůbec nefungují, protože někdo vždy použije cokoliv, co věda nabízí, aby získal výhodu.

Můj učitel sociálních studií mě touto moudrostí provokoval takřka před 40 lety - na vrcholu debaty o přezbrojení NATO. Až do dnešního dne má tento učitel, který přednedávnem odešel, pravdu.

Jen asi třetina počtu jaderných hlavic, které tehdy existovaly, je tu ještě dnes. Ale jejich destruktivní potenciál se změnil pouze nepatrně. Pro kteroukoliv racionální osobu je to docela bezvýznamné: Co záleží na tom, jestli se lidstvo může spálit desetkrát nebo stokrát? Jednou stačí.

Mnohem důležitější je zvážit, kdo má nyní jaderné zbraně. Za posledních čtyřicet let se dva nové státy, Severní Korea a Pákistán, přidaly na seznam jaderných zemí, což jasně ukazuje základní problémy kontroly zbrojení a dohod o nešíření zbraní hromadného ničení.

Vezměte Severní Koreu: Diktátor Kim Čong-un se již dvakrát sešel s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Usmíval se potřásal si rukou, aby pak udělal, co se mu zlíbí. Pak je tu Írán, který bombu ještě nemá, ale o němž se z dobrých důvodů tvrdí, že má jaderné ambice. A vrátila by Ukrajina dnes jaderné zbraně Rusku, s vědomím, že anektovalo Krym? Poučili jsme se: Kdokoliv má ty nejvíce smrtící zbraně na světě, cítí se bezpečněji.

Vezměte Pákistán: Nejnebezpečnějším aspektem pákistánského jaderného programu je nikoliv chronická nestabilita, nepředvídatelnost jeho režimu nebo tradiční nepřátelství se sousední jadernou Indií, ale obchodní praktiky Abdala Kádira Chána, obdivovaného "otce pákistánského jaderného programu". Prokazatelně prodal své technické vědomosti Teheránu, Pchjongjangu a Tripolisu. A co dalšího? Nevíme.

Můj učitel měl pravdu: Vždycky je tu někdo, kdo chce získat výhodu. Můžeme důvodně pochybovat o tom, že tito lidé jsou vždy čestní a vedení rozumem. Existence jaderných zbraní zůstává trvalou hrozbou, stejně jako vědomosti o jejich konstrukci.

V budoucnu není nepředstavitelné, aby americký prezident navštívil Hirošimu a nejen vyzve k tomu, aby vzpomínka na srpen 1945 nikdy nevybledla (jako to udělal Barack Obama v roce 2016), ale také se za toto zvěrstvo omluví. Tlak na to nebude vyvinut na mezinárodních konferencích. Může přijít pouze zdola, ze společnosti.

Takový krok by nepochybně nezrušil ani jedinou jadernou zbraň. Ale mohlo by jít o začátek zákazu. A známkou naděje na to, že bombardování Hirošimy a Nagasaki zůstane izolovanou událostí.

Zřejmě neexistuje záruka, že jaderné zbraně zmizí, dokud se nestane jedna věc: Pokud lidstvo nevynalezne ještě ničivější a efektivnější nástroj zabíjení. Cokoliv jiného patrně zůstává jen zbožným přáním.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6927

Diskuse

Obsah vydání | 13. 8. 2020