Východní Německo po třiceti letech: Ultrapravice a vzdorný resentiment

10. 11. 2019


Když východoněmecká vláda v srpnu 1961 postavila berlínskou zeď, západní spojenci - USA, Británie a Francie - byli tehdy ostře kritizováni, že neudělali nic proti tomu, nic, aby byla zbořena. Ve skutečnosti v důsledku výstavby berlínské zdi spadl západním spojencům kámen ze srdce. Otevřená krutost berlínské zdi, rozdělující rodiny a věznící celé jedno obyvatelstvo, byla vynikající propagandou. Avšak co je důležitější, Západ měl velký strach, že útěk statisíců východních Němců otevřenou hranicí v Berlíně na Západ povede ke kolapsu východoněmeckého státu. Pak by se NSR pokusilo ve východním Německu zasáhnout, to by vyvolalo zásah sovětských vojsk, pak NATO a skončilo by to Armageddonem. Když se východoněmečtí komunisté odporným způsobem chlubili, že jejich "antifašistická obranná zeď" chrání mír v Evropě, západní diplomaté - v hloubi duše - s tím v podstatě souhlasili, píše slavný anglosaský odborník na středovýchodní Evropu Neal Ascherson v týdeníku Observer a pokračuje:
 
 

Nikdo na to dnes nechce vzpomínat. Nikdo ani nechce přiznat, že v rámci studené války existovala studená občanská válka - mezi dvěma národy. Berlínská zeď jen vedla k pomalému odcizení jednoho Německa od druhého. Východní Němci toužili po cestování na Západ, ale po čtyřiceti letech života v jiném společenském systému se zmenšovala jejich touha žít na Západě. Západní Němci byli stále nevědomější a arogantnější ohledně toho, jaká byla NDR. Bylo to, jako kdyby vznikaly dva národy: dvojčata, avšak nikoliv identická dvojčata.

Sjednocení obou Němecek v roce 1990 jen zintenzivnilo "studenou občanskou válku". Připomínalo to ono "období obnovy" po americké občanské válce: západoněmečtí "vítězové" převzali moc a vykořisťovali "poražené", že to vypadalo daleko více jako anexe než sjednocení. V celé východoněmecké ekonomice a státní struktuře byly provedeny čistky a NDR byla vyplundrovaná. Dobrodruzi a podvodníci z Hamburku a z Frankfurtu vyplenili likvidované továrny a podniky veřejných služeb ve východním Německu, i když byly zastaralé a neudržitelné. Dokonce i místní odbory převzali mladí aktivisté ze západoněmecké odborové konfederace DGB.

Vzpomínám, jak jsem v těch měsících cestoval po Mecklenbursku. Po rozbitých silnicích jezdily velké automobily Audi a BMW, v nichž seděli mladí muži a ženy cestou k likvidaci další elektrárny. Mlčky na ně zírali stojíce v dešti muži a ženy se svými jízdními koly - lidé, kteří do té doby měli jisté zaměstnání.

Je snad překvapivé, že podobně jako americký Jih se území bývalé NDR stabilizovalo do vzdorného odcizení? Extremně pravicová politika je na území NDR nesmírně populární. Vláda tam pocit ztráty celé společenské kultury, která, samozřejmě, byla založena na lžích a na policejním státu, avšak nabízela určitou formu totožnosti. To, co přežívá, je resentiment, pocit, že "my jsme byli jiní a nikdo to nerespektoval" a hluboce konzervativní světový názor. Když býval Willy Bradt primátorem západního Berlína, řekl, že zdi možná padnou, ale zdi v myslích, ty trvá daleko déle zlikvidovat.

Dodejme k tomu, poznamenává Jan Čulík, že podobný, i když mírnější resentiment existuje i v dnešní České republice. "Pražská kavárna" prostě jen odsuzuje lidi, kteří obdivují Putina či Čínu jako "hlupáky", jenže se jich nikdo neptá, co je zdrojem jejich frustrace a hněvu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 
0
Vytisknout
3224

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2019