Vzestup nekonvenčního charakteru válčení

11. 11. 2019

čas čtení 5 minut
Charakter války se změnil. Technologický pokrok a operační přístupy změnily tvář války. Západní ozbrojené síly soustředěné na konvenční válčení vytvořily dostatečný deterent postavený na jejich ohromujících výhodách v palebné síle, technologiích, taktice a účinném výcviku. Nicméně nekonvenční válčení se stalo vybranou metodou, jak se vyrovnat s vojenskými výhodami Spojených států a jejich spojenců, napsal Mike Fowler.


Ozbrojené síly axiomaticky hledají metody a vybavení vedoucí k asymetrickým výhodám vůči jejich protivníkům. Až do I. světové války země v Evropě hledaly výhodu v mobilizaci. Za předpokladu, že moderní válčení znamená zasazení rychlého a rozhodujícího úderu, první země, která dokončí mobilizaci své masivní armády, získává významnou výhodu. V meziválečném období země usilovaly o to předejít opakování patu zákopové války použitím nových technologií: Letectva, ponorek a tanků. Tyto inovace byly účinné, pokud šlo o krátkodobé taktické výhody. Ale obě strany se dokázaly s inovacemi vyrovnat, což negovalo jakoukoliv trvalou strategickou výhodu - II. světová válka stejně vyústila ve vyčerpávající konflikt.

Po II. světové válce jaderné zbraně omezily použití konvenčního válčení hlavními mocnostmi. Obě strany se obrátily k nekonvenčnímu válčení coby metodě, jak dosáhnout národněbezpečnostních cílů při současném omezení potenciálu eskalace a obejít mezinárodní úmluvy určené k prevenci konfliktu. Mezi jinými Spojené státy, SSSR, Čína, Francie a Velká Británie podporovaly slabé režimy a posilovaly povstalecká uskupení, aby jednala jako proxies vedoucí nepravidelnou válku pro patronizující stát. Tato podpora často zahrnovala výcvik, vybavení a financování nestátních aktérů s cílem svrhnout nebo podkopat vlády, které podporovaly (ať už ve skutečnosti nebo v percepci) konkurenční mocnost. Ve vzácných případech hlavní mocnosti použily speciálně vycvičené vojáky k asistenci při organizování, plánování a provádění povstaleckých operací. Tato specializovaná mise státem sponzorovaného povstání vešla ve známost jako nekonvenční válčení. V reakci na povstání a nepravidelnou válku konkurenční mocnost cvičila, vybavovala a platila protipovstalecké operace. Ve vzácných případech věnovaly hlavní mocnosti velký počet vlastních vojáků vedení protipovstaleckých operací.

Studená válka byla studenou jen v tom smyslu, že se oběma hlavním mocnostem podařilo vyhnout se otevřenému konvenčnímu a jadernému válčení. Pro proxies na obou stranách bylo toto období plné vnitřního násilí a vládní represe. Navzdory rozsahu, kvantitě a hloubce proxy válek hlavní mocnosti dál soustřeďovaly hlavní část svých zdrojů na odstrašování od budoucího konvenčního a jaderného konfliktu. Mnohé z těchto proxy válek začaly coby organická, antikoloniální povstání. Ale jen nemnohým povstáním se v této době podařilo vyhnout se supervelmocenskému sponzorování jedné či druhé strany.

90. léta minulého století přinesla aspirujícím velmocem čtyři hlavní poučení. Za prvé, kolaps SSSR zdůraznil zmatečnost snahy vyrovnat se taktickým inovacím USA a NATO bez ekonomiky, která by je ufinancovala. Za druhé, šíření nevládních organizací propagujících demokracii a lidská práva reprezentovalo změnu v západních metodách strategického soupeření. Barevné revoluce byly většinou nenásilné, ale nesly sebou stejný podvratný výsledek jako povstání: Svržení nebo podkopání proruských vlád. Za třetí, operace Pouštní bouře ukázala, že spoléhání na masivní, ale minimálně vycvičenou armádu proti dobře vycvičeným silám s pokročilou výzbrojí nepostačuje. Za čtvrté, americké operace proti somálským válečným podnikatelům ukázaly, že technologickou výhodu lze zvládnout nepravidelným válčením. Rusové mohli porovnat vlastní zkušenosti z Afghánistánu, Čečenska, Gruzie a Estonska se zkušenostmi USA a NATO z Afghánistánu a Iráku.

V blízké budoucnosti budou tradiční metody konvenčního válčení omezeny na ty případy, v nichž agresor má extrémní bojovou výhodu a pravděpodobnost intervence některé z hlavních mocností je nízká.

Ačkoliv každý stát má vlastní přístup k nekonvenčnímu válčení, sdílejí několik společných charakteristik. Využívají mezer v tradičním pojetí válčení, aby získaly výhody proti konkurentům a omezily potenciál eskalace v konvenční konflikt a/nebo intervence některé z hlavních mocností. Tyto metody dávají přednost psychologickým účinkům před fyzickým zničením. Kombinují vojenské a nevojenské nástroje v koordinovaném úsilí. Strategická komunikace hraje dominantnější roli, zatímco vojenská síla hraje roli podpůrnou. Používá se kombinace vyčerpání, zabránění v přístupu a subverze. Vyčerpání protivníka unaví. Zabránění v přístupu hledá způsoby, jak negovat použití přesně naváděných zbraní dalekého dosahu. Subverze chce postavit místní veřejné mínění proti oponentovi. S využitím těchto tří faktorů počítají dva dominantní modely nekonvenčního válčení: Ruský a čínský.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7773

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2019