Na obranu Edvarda Beneše (opět)

11. 4. 2019 / Richard F. Vlasák

Jan Urban v Deníku N sáhl po své oblíbené oběti E. Benešovi. Francouzi nebo Britové se takto k de Gaullovi nebo Churchilovi nechovají, byť jim také vyčítají mnohé. České flagelantství však připomíná druhorepublikovou a protektorátní žurnalistiku.

 Pro tisíce odbojářů za druhé světové války Sokolů, evangelíků, sociáldemokratů, katolíků i komunistů byl jeho hlas z éteru BBC zvukem svobody. Píšu o Edvardu Benešovi.

Píšu o presidentovi, jehož jméno hájila Dr. M. Horáková při zinscenovaném procesu, jehož choť poslala soustrastný dopis matce Jana Palacha; píšu o presidentovi, jehož jméno znamenalo naději v dobách nejtěžších zkoušek národní existence. O muži, kterým byl druhým vůdcem prvního odboje, hlavním velitelem druhého odboje. K tomu, aby se připojil ke třetímu zbývalo jen pár měsíců a lepší zdraví.

J. Urban zase napsal jeden ze svých textů na adresu Presidenta budovatele. Je až obsesí, s níž se tento někdejší statečný válečný reportér v Jugoslávii a signatář Charty 77 pouští do obviňování E. Beneše z válečných zločinů. Možná si plete vlastní neblahé zážitky se situací v průběhu druhé světové války a záhy po ní. Možná sám ví, že mnozí z dalších signatářů Charty by s ním nesouhlasili, za jiné vzpomenu profesora Mezníka, jemuž nacisté zavraždili otce. Jako vždy, když J. Urban napíše své exposé, sejde na sociálních sítích skupina "rádoby historiků" a tu se nestačím divit, snad někomu z almary vypadla "Vlajka" nebo "Rudé právo" z tuhých padesátých let, nebo snad po pradědečkovi zbyl nějaký Stříbrného "Poledník"? Za nadávky Benešovi do zbabělců skutečně J. Urban se svou upřímnou snahou nemůže. Svými tezemi, které nejsou podloženy solidní historikovou prací s prameny a odbornou literaturou, však jen nadbíhá odsudkům Masarykova nástupce z řad těch sudetských Němců, jež se nevyrovnali, na rozdíl od většiny jiných, s vlastním hnědým dědictvím. A jsou podnětem pro mudrování těch spoluobčanů, kteří kritické vyrovnání s presidentem Benešem v devadesátých letech přijali jako výzvu pro popírání všeho levicového nebo národního, bohužel i demokratického. České flagelantství nebo hledání viníka za vše opět v reakcích na Urbanův text dosáhlo svého.

Ano, mluvme o strašlivém a krvavém divokém odsunu; mluvme o hladkém příchodu komunistů k moci, ale nečiňme z nich vinným muže, který zachránil před druhou světovou válkou tisíce německých antifašistů včetně T. Manna (s nímž se stejně jako s K. Čapkem přátelil); který bránil československý demokratický ostrov před antisemitismem; který do posledního dechu bojoval za zachování republiky a po Mnichovu vytvořil řešení, umožňující tento diktát vyhlásit za nulitní; který se myšlence odsunu bránil až do vypálení Lidic i informací od Britů, že němečtí sociální demokraté chtějí pomnichovské hranice. Který československé demokracii uchránil cenné tři roky existence: který podporoval přijetí Marshallova plánu nebo v válečném roce 45 protestoval proti nepřístojnému chování agentů NKVD i samotného Stalina a těžce nesl zabrání Podkarpatské Rusi Sověty. E. Beneš svůj souboj s generalisimem prohrál a přičinou nebyly jen jeho viny, ale chyby demokratických stran, únava československé občanské společnosti po nejdelší okupaci území v době druhé světové války v Evropě, ztrátách na životech i ponížení.

J. Urban to opět svým článkem v Deníku N přepískl, a je to potřeba říci nejen kvůli pilotům RAF, vojákům Píkovy Armády v SSSR, účastníkům odboje, ale i kvůli historikově práci samotné, jenž hloupou žurnalistickou fušeřinou trpí... Ne, neurážejte Edvarda Beneše, protože pak si tento humanista a nástupce TGM mohl neoprávněně stát štítem nacionalistů a komunistů, tedy těch, proti nimž celý život bojoval. Neurážejte E. Beneše, protože ČR potřebuje tradice demokracie jako sůl i proti Zemanům a Babišům (malým i velkým), jako je potřebovala proti Hitlerům a Stalinům.

0
Vytisknout
4107

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2019