Jak zastavit krveprolití ve východní Ghútě?

23. 2. 2018 / Daniel Veselý

Apel šéfa Bílých helem Raeda Al Saleha, který požaduje, aby světoví lídři zasáhli v obléhané východní Ghútě, je jednoduše naivní, leč pochopitelný z jeho pohledu. Amnesty International navíc nově vrcholné politiky, jako jsou Donald Trump, Vladimir Putin nebo Si Ťin-pching, obviňuje z podkopávání lidských práv a provádění represivní politiky. Saleh de facto volá po mezinárodní intervenci, možná po vyhlášení bezletové zóny, aniž by si uvědomoval, že právě militarizace původně civilního konfliktu zvenčí byla předehrou hrůz Aleppa či Ghúty.

Válka Sýrii by stěží trvala sedm dlouhých let a sotva by dosahovala takové brutality, kdyby se na ní nepodíleli vnitřní a vnější aktéři, a nestala se tak kolbištěm regionálních a světových mocností a jejich proxy armád. Chceme-li pochopit, proč jsme v přímém přenosu svědky takového barbarství, nevystačíme si s konstatováním, že hlavním viníkem syrské tragédie je Bašár Asad, který musí stůj co stůj padnout.

Ačkoli jde nepochybně o válečného zločince majícího na rukou krev desítek tisíc civilistů, nesmíme zapomínat, že ostatní hráči nesou na eskalaci původně lokálního konfliktu neopomenutelný díl viny. Syrská opozice si brzy získala vojenskou, finanční a diplomatickou podporu Turecka, Kataru, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů i Spojených států.

Bývalý americký viceprezident Joe Biden v roce 2014 veřejně přiznal, že američtí spojenci v Rijádu, Dubaji apod. byli tak odhodlaní porazit Asadův režim, že posílali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo se postavil na odpor Damašku, z čehož nakonec těžili káidisté a Daeš. Ostatně list New York Times v roce 2012 informoval o tom, že rebelové napojení na Al-Káidu již v té době hráli v syrském konfliktu klíčovou roli. Nezapomínejme, že součástí syrské opozice byl také teroristický kult Daeše.

Tato nedomyšlená politika málem vedla ke kolapsu Asadova režimu, po němž by pravděpodobně následovaly masakry a masivní etnické čistky alávitů, křesťanů a sekulárních muslimů. Jenže v roce 2015 do hry vstoupilo Rusko, Írán a jeho proxy síly (Teherán byl syrskému režimu zavázán za jeho podporu v irácko-íránské válce a navíc sympatizuje se šíitskou sektou Alavítů, k níž patří Asadova rodina) a začala další, brutálnější fáze války, jež nyní kulminuje ve východní Ghútě.

Co tím chci vlastně říct? Tato válka, potažmo vraždění nevinných civilistů, by nikdy nenabyla tak obludných kontur, kdyby nebyla horlivě sycena ze všech stran. Zabíjení nevinných osob a masivní destrukci civilní zástavby v obležené čtvrti nelze v žádném případě bagatelizovat a zaznívají hlasy, že na komplexní hodnocení syrské pře je v době, kdy je nemilosrdně bombardována východní Ghúta, příliš brzy. Bylo však netaktní, když listy New York Times a Washington Post rok po vypuknutí povstání proti Bašáru Asadovi poukazovaly na ukvapenou politiku arabských monarchií, Turecka i Spojených států, kterážto dláždila cestu k dlouhodobému obléhání celých měst a nepředstavitelnému strádání?

Jak tedy zastavit vraždění ve východní Ghútě? Obávám se, že nijak. Jakákoliv další vojenská intervence by již tak děsivou situaci ještě zhoršila, jak koneckonců názorně demonstrují dějiny.  

0
Vytisknout
1922

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2018