Jak zastavit krveprolití ve východní Ghútě?
23. 2. 2018
/
Daniel Veselý
čas čtení
3 minuty
Apel
šéfa Bílých helem Raeda Al Saleha, který požaduje, aby světoví lídři zasáhli v obléhané
východní Ghútě, je jednoduše naivní, leč pochopitelný z jeho pohledu. Amnesty
International navíc nově vrcholné politiky, jako jsou Donald Trump, Vladimir
Putin nebo Si Ťin-pching, obviňuje z podkopávání lidských práv a provádění represivní
politiky. Saleh de facto volá po mezinárodní intervenci, možná po vyhlášení
bezletové zóny, aniž by si uvědomoval, že právě militarizace původně civilního
konfliktu zvenčí byla předehrou hrůz Aleppa či Ghúty.
Válka
Sýrii by stěží trvala sedm dlouhých let a sotva by dosahovala takové brutality,
kdyby se na ní nepodíleli vnitřní a vnější aktéři, a nestala se tak kolbištěm regionálních
a světových mocností a jejich proxy armád. Chceme-li pochopit, proč jsme v přímém
přenosu svědky takového barbarství, nevystačíme si s konstatováním, že
hlavním viníkem syrské tragédie je Bašár Asad, který musí stůj co stůj padnout.
Ačkoli
jde nepochybně o válečného zločince majícího na rukou krev desítek tisíc
civilistů, nesmíme zapomínat, že ostatní hráči nesou na eskalaci původně
lokálního konfliktu neopomenutelný díl viny. Syrská opozice si brzy získala
vojenskou, finanční a diplomatickou podporu Turecka, Kataru, Saúdské Arábie, Spojených
arabských emirátů i Spojených států.
Bývalý
americký viceprezident Joe Biden v roce 2014 veřejně
přiznal, že američtí spojenci v Rijádu, Dubaji apod. byli tak
odhodlaní porazit Asadův režim, že posílali stovky milionů dolarů a desítky
tisíc tun zbraní komukoliv, kdo se postavil na odpor Damašku, z čehož nakonec
těžili káidisté a Daeš. Ostatně list New
York Times v roce 2012 informoval o tom, že rebelové napojení na
Al-Káidu již v té době hráli v syrském konfliktu
klíčovou roli. Nezapomínejme, že součástí syrské opozice byl také teroristický kult Daeše.
Tato
nedomyšlená politika málem vedla ke kolapsu Asadova režimu, po němž by pravděpodobně následovaly masakry a masivní etnické čistky alávitů, křesťanů a sekulárních
muslimů. Jenže v roce 2015 do hry vstoupilo
Rusko, Írán a jeho proxy síly (Teherán byl syrskému režimu zavázán za jeho podporu v irácko-íránské
válce a navíc sympatizuje se šíitskou sektou Alavítů, k níž patří Asadova rodina)
a začala další, brutálnější fáze války, jež nyní kulminuje ve východní Ghútě.
Co
tím chci vlastně říct? Tato válka, potažmo vraždění nevinných civilistů, by nikdy
nenabyla tak obludných kontur, kdyby nebyla horlivě sycena ze všech stran. Zabíjení nevinných osob a masivní destrukci civilní zástavby v obležené čtvrti
nelze v žádném případě bagatelizovat a zaznívají hlasy, že na komplexní
hodnocení syrské pře je v době, kdy je nemilosrdně bombardována východní Ghúta,
příliš brzy. Bylo však netaktní, když listy New York Times a Washington Post rok
po vypuknutí povstání proti Bašáru Asadovi poukazovaly na ukvapenou politiku
arabských monarchií, Turecka i Spojených států, kterážto dláždila cestu k dlouhodobému obléhání celých měst a nepředstavitelnému strádání?
Jak
tedy zastavit vraždění ve východní Ghútě? Obávám se, že nijak. Jakákoliv další vojenská
intervence by již tak děsivou situaci ještě zhoršila, jak koneckonců názorně demonstrují dějiny.
11693
Diskuse