Konflikt v Sýrii je také testem integrity západních médií

Válka v Sýrii jako test vnímání reality

22. 2. 2018 / Daniel Veselý

Když sledujeme emotivní produkci západních sdělovacích prostředků týkající se válečného běsnění v Sýrii, můžeme snadno nabýt dojmu, že jsme svědky nemilosrdné genocidní mašinerie syrského režimu a jeho spojenců v Moskvě a Teheránu namířené proti civilnímu obyvatelstvu a neidentifikovatelným rebelům. Třebaže nemůžeme popírat zvěrstva asadovců, s nimiž jsme v přímém přenosu konfrontováni dlouhá léta, chybí nám komplexní informační rámec celého konfliktu, kde se střetávají antagonistické zájmy vnitřních a vnějších aktérů, jimž o osud obyčejných Syřanů nikdy nešlo. Proto se nemohu ztotožnit s poznatky Karla Dolejšího, neboť se do značné míry opírají o aktivistické informační zdroje včetně proasadovského tlampače Al-Masdar News.

        

Syrský válečný konflikt podobně jako konflikt na východní Ukrajině je v podstatě od samého začátku doprovázen neproniknutelnou dezinfomační mlhou a nám často nezbývá nic jiného, než se spoléhat na podjaté informační zdroje. To částečně platí i pro Syrskou observatoř pro lidská práva (SOHR), jejíž poznatky mají v západním mediálním mainstreamu neoddiskutovatelnou informační váhu.

Přitom i SOHR, která se netají svými sympatiemi k ozbrojené opozici - což bychom měli mít na paměti – veřejnosti předkládá údaje, jež nám o povaze syrského válečného konfliktu mohou mnohé napovědět. Podle této organizace v Sýrii od března 2011 (tedy od vypuknutí povstání proti vládě Bašára Asada) do prosince 2017 zemřelo zhruba 118 tisíc Asadových vojáků a příslušníků prorežimních milic, 121 tisíc opozičních bojovníků a 101 tisíc civilistů, přičemž u 135 tisíc osob nebyla zjištěna identita.

Co z této děsivé statistiky, je-li věrohodná, vyplývá? Že v syrském válečném kotli ve většině umírají ozbrojenci a nikoliv civilisté, což ale tradiční média patřičně neakcentují. Syrskou opozici, již západní sdělovací prostředky eufemisticky nazývají rebely, přitom v drtivé míře tvoří káidisté (tedy militanti, kteří se s patřičnou hrdostí hlásí k teroristickým útokům v západním světě) a sunnitští fundamentalisté podporovaní hlavně Saúdskou Arábií a Tureckem. Progresivní tiskoviny, například list Guardian, své čtenáře prakticky neinformují o tom, že východní Ghúta, kde během posledních dnů brutální syrské ofenzivy zahynulo téměř tři sta civilistů, je v područí salafistických a káidistických milic, jejichž snem je přeměnit Sýrii na talibanskou utopii fundamentalistického islámu. (Tato informace není zcela přesná, západní média informují o tom, že ve východní Ghútě jsou některé z bojůvek, operujících tam, salafistické a káidistické. Informují také o tom, že Asadův režim záměrně vytváří dojem, že v Ghútě jsou JEN saláfistické a káidistické milice. Je nutno také upozornit, že šokující informace o situaci v Ghútě nepřicházejí primárně ze západních sdělovacích prostředků, ale od organizace OSN a od globálních humanítárních organizací, pozn. JČ.) 

Syrské státní sdělovací prostředky uvádějí, že milice operující ve východní Ghútě během pár dnů v Damašku usmrtily minometnou palbou 50 civilistů, ačkoli tuto informaci nelze spolehlivě ověřit. Pokud na produkci oficiálních syrských médií nahlížíme s oprávněnou skepsí, není na místě, abychom kriticky hodnotili také informace pocházející ze salafisty a káidisty ovládané východní Ghúty a Idlíbu? To samozřejmě neznamená, že šmahem odsoudíme veškeré záběry zničených nemocnic a dalších civilních objektů jako podvrh; to v žádném případě. Ale jestliže jsme naprosto skeptičtí vůči syrské a ruské propagandě, proč nebýt ostražití i v případě informačních zdrojů, které v řadě případů mohou kontrolovat islamisté.

Destrukce ve východní Ghútě přirozeně není zákeřným komplotem západních informačních elit, ale hrůznou realitou sedm let trvající války v Sýrii. Totéž platí o nesmírném strádání civilistů lapených na tomto damašském předměstí. Potíž je ale v tom, že ve východní Ghútě nejsou téměř žádní západní reportéři, protože, jak suše konstatuje reportér Robert Fisk, by jim islamisté mohli uříznout hlavu. Na záběrech z východní Ghúty, obdobně jako na záběrech během dobývání východního Aleppa, nevidíme ani jednoho ozbrojence, jen mrtvé civilisty a naprostou zkázu. Opět – v žádném případě to neznamená, že by usmrcení civilové byli pouhými figuranty. Nicméně spousta západních diváků a čtenářů může nabýt dojmu, že syrské a ruské letouny vraždí malé děti, ženy a starce jen tak z plezíru. Západní sdělovací prostředky se také nezmiňují o šesti obětech minometné palby v centru asadovci kontrolovaného Damašku v průběhu 24 hodin, přestože jde jen o zlomek civilistů zabitých ve východní Ghútě.                   

Obléhání východní Ghúty by se mohlo stát poslední velkou ofenzivou syrské války, tedy pokud tentýž scénář nebude realizován ve městě Idlíb. Obdobně jako v Aleppu lze očekávat evakuaci civilistů a pozemní invazi Asadovy armády a jejích spojenců s nadstandardní pozorností západních sdělovacích prostředků. Je symptomatické, že po vzývání duchů Srebrenice a dalších ikonických masakrů 20. století nebylo vidu ani slechu, když Američané a jejich spojenci destruovali Rakká a Mosul, kde v prvním případě usmrtili 1800 civilistů a v druhém více než 3200 civilů. Kritikové mohou namítnout, že mezi „rebely“ a džihádisty nelze klást rovnítko, avšak káidisté, salafisté a džihádisté z Daeše se liší snad jen v taktice a strategii.           

V kantonu Afrín na severu Sýrie mezitím sílí konfrontace mezi syrským režimem a Ankarou. Turecké dělostřelectvo v úterý ostřelovalo pozice proasadovských militantů v Afrínu, kteří nyní bojují po boku kurdských jednotek, jak informuje blízkovýchodní reportér listu Independent Patrick Cockburn. Asadovci pomalu postupují v Idlíbu a jejich ofenziva vyhnala z domovů 150 tisíc osob, které se obávají odvety a prchají k hranicím s Tureckem. Podle experta na Blízký východ Juana Colea se Ankara v Afrínu patrně chystá zahájit etnickou čistku půl milionu Kurdů, v čemž jim pomocnou ruku podávají sunnitští fundamentalisté, a doufá, že zde vytvoří salafistickou nárazníkovou zónu. Turecká agrese v Afrínu pravděpodobně narazí na odpor jak kurdských jednotek, tak proasadovských milic kontrolovaných Íránem. Je krutým paradoxem této války, že Asadův režim, který nemilosrdně dobývá východní Ghútu, může Kurdy v Afrínu zachránit před masivní etnickou čistkou.   

1
Vytisknout
3664

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2018