Psycholog vysvětluje meze lidského soucitu

4. 8. 2017

čas čtení 4 minuty
Ve světě je dnes 65,3 milionu lidí vyhnaných ze svých domovů, informuje OSN. Jde o rekord: Patrně největší populaci uprchlíků a žadatelů o azyl v lidské historii, napsal Brian Resnick.


Zamyslete se nad tím číslem: 65,3 milionu. Umíte si to představit? Tedy doopravdy představit. Když vidíme jediný život, umíme si představit jeho naděje a bolesti. Ale 65 milionů? To nesvedete. To jenom abstrakce. Existuje tvrdá mez lidského soucitu a jde o jednu z nejsilnějších psychologických sil utvářejících životy lidí.

Často píšu o politické psychologii. A v mých rozhovorech s vědci se často ptám: "Jaký výzkum vám pomáhá chápat, co se ve světě děje?" Odpověď - ať už jde o uprchlickou krizi v zahraničí nebo debatu o zdravotnictví doma - velmi často zahrnuje Paula Slovice.

Slovic je psychologem na University of Oregon a po dekády si klade otázku: "Proč svět často ignoruje masová zvěrstva, masové utrpení?"

Slovicova práce ukázala, že lidská mysl není moc dobrá v přemýšlení o milionech nebo miliardách jedinců a v soucítění s nimi.

Proto nepřekvapuje, že šest z deseti Američanů podporuje zákaz cestování, který částečně zakazuje uprchlíkům vstup do USA. Že mnoho zákonodárců není zděšeno možností vyloučení desítek milionů lidí ze zdravotního pojištění. Že svět přihlížel, zatímco miliony umíraly ve válce a v genocidě v Darfúru. Že jsme se jako národ nevyrovnali s epidemií zneužívání opiátů, která v roce 2015 zabila 33 000 lidí.

Když čísla prostě nepokryjí náklady, ve hře je znepokojující paradox. Slovic ho nazývá "psychické otupení". Jak počet obětí tragédie roste, naše empatie, naše ochota pomáhat, spolehlivě slábnou. To se stává i když se počet obětí zvýší z jedné na dvě.

Slovicův výzkum vysvětluje, proč svět často nedokáže reagovat na rozsáhlé lidské utrpení, ale může také informovat o tom, jak novináři nebo aktivisté problémy komunikují. Nedávno jsem hovořil se Slovicem po telefonu. Mluvili jsme o tom, proč je pro politiky tak snadné zanedbávat masy, o síle jediného obrazu při inspirování změny, a o tom, zda můžeme postavit stroje morálnější než jsme sami.

Brian Resnick: Kde tento výzkum začal?

Paul Slovic: Zkoumal jsem riziko takřka 60 let. V 70. letech mě uchvátila práce Daniela Kahnemana a Amose Tverského na teorii vyhlídek (prospect theory). Fungovalo v ní cosi, čemu říkali hodnotová funkce, která indikuje, jak lidé věci hodnotí, když roste jejich množství. Změny na nízkých úrovních mají velký dopad a pak jak se rozsah zvyšuje, je třeba víc a víc, abyste zaznamenali rozdíl.

Rozdíl mezi řekněme nula dolary a stovkou dolarů je pociťován jako větší než rozdíl mezi sto dolary a dvěma sty. Pokud hovoříte o 5 800 a 5 900, obojí vypadá stejně, i když jde stále o rozdíl 100 dolarů.

Mluvil jsem o tom s Tverským a zajímalo mě, jestli se to vztahuje na životy. Oba jsme si uvědomili, že ano - a že to je opravdu znepokojující.

Znamená to, že lidský život nemá trvalou hodnotu, že hodnota jednoho života na pozadí větší tragédie klesá.

Brian Resnick: To je to čemu říkáte psychické otupení? Čím více lidí, tím více apatie.

Paul Slovic: Ano. A opačnou stranou věci je cosi, čemu říkáme efekt singularity, což znamená, že jedinec je velmi ceněn. Všichni se velmi snažíme chránit jednotlivce nebo zachránit někoho v potížích, ale pak jak počty rostou, nereagujeme na to přiměřeně.

Lidé se starají o jednotlivce. Vidíme to stále znova a znova: Je tu dítě, které potřebuje operaci, jeho rodiče si nemohou dovolit zaplatit, a je tu článek v novinách. Příval peněžních darů a podpory je často ohromující. O jednotlivce se dost staráme. A nerozšiřujeme to směrem vzhůru, ani tam kde jsme toho schopni.

Celý článek v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
10764

Diskuse

Obsah vydání | 8. 8. 2017