Hřbitov liberálních iluzí

13. 8. 2025 / Derek Sayer

 

Po rozhodnutí izraelské válečné vlády z 8. srpna zahájit novou ofenzivu s cílem znovu dobýt město Gaza – akce, která pravděpodobně způsobí další tisíce mrtvých a jistě vyžene další milion hladovějících Palestinců do přeplněných „evakuačních zón“ v jižní Gaze – Carney a Starmer odsoudili tuto „eskalaci“. Neexistují však žádné známky „konkrétních opatření“, kterými 19. května pohrozily Velká Británie, Francie a Kanada, pokud Izrael „nezastaví obnovenou vojenskou ofenzivu a nezruší omezení humanitární pomoci“.

Ministři zahraničí Austrálie, Německa, Itálie, Nového Zélandu a Spojeného království (k nimž se později připojilo Rakousko, Kanada, Francie, Norsko a Evropská komise) se sešli, aby 9. srpna vydali prohlášení, v němž „důrazně odmítají“ rozhodnutí Izraele rozšířit válku a vyzývají „všechny strany a mezinárodní společenství, aby vynaložily veškeré úsilí k tomu, aby tento strašný konflikt konečně skončil“.

Následovalo prohlášení podepsané 25 ministry zahraničí a dvěma vysokými představiteli EU, v němž se lituje, že „humanitární utrpení v Gaze dosáhlo nepředstavitelných rozměrů“.

Ministři si stěžovali, že:

v důsledku nových omezujících registračních požadavků mohou být základní mezinárodní nevládní organizace nuceny okamžitě opustit okupovaná palestinská území, což by ještě více zhoršilo humanitární situaci. Vyzýváme izraelskou vládu, aby povolila všechny dodávky pomoci mezinárodních nevládních organizací a umožnila základní humanitární pracovníkům vykonávat jejich činnost. Je třeba přijmout okamžitá, trvalá a konkrétní opatření, která usnadní bezpečný a rozsáhlý přístup OSN, mezinárodním nevládním organizacím a humanitárním partnerům. Všechny hraniční přechody a trasy musí být využity k tomu, aby do Gazy mohla proudit pomoc, včetně potravin, výživových doplňků, přístřeší, paliva, čisté vody, léků a zdravotnického vybavení. Na distribučních místech nesmí být použito smrtící násilí a civilisté, humanitární pracovníci a zdravotníci musí být chráněni.

Žádné z těchto prohlášení nehrozilo sankcemi, pokud by se Izrael rozhodl je nedodržet. (Česká republika toto prohlášení nepodepsala.)

Překvapivě se německý kancléř Friedrich Merz nejvíce přiblížil k tomu, aby skutečně podnikl kroky k omezení Izraele, když oznámil, že „za těchto okolností německá vláda do odvolání neschválí žádný vývoz vojenského vybavení, které by mohlo být použito v pásmu Gazy“. Vzhledem ke své minulosti v holocaustu považuje Německo bezpečnost Izraele za raison d'être (Staatsräson) německého státu a je po USA druhým největším dodavatelem zbraní do Izraele.

Itálie Giorgie Meloniové rovněž uvádí, že zvažuje sankce proti Izraeli „jako způsob, jak zachránit své občany před vládou, která ztratila rozum a lidskost“. „Nejedná se o vojenskou operaci s vedlejšími ztrátami,“ uvedl ministr obrany Guido Crosetto v rozhovoru pro deník La Stampa zveřejněném 11. srpna, „ale o čisté popření práva a základních hodnot naší civilizace.“

Francouzský prezident Emmanuel Macron se ujal vedení snahy přimět západní mocnosti, aby se připojily k 147 zemím (z 193 členských států OSN), které již uznávají stát Palestina. Velká Británie, Kanada a Austrálie se zavázaly, že tak učiní v září v OSN, byť s určitými podmínkami. Ať už k tomuto uznání dojde či nikoli, bez přijetí důraznějších opatření to bude i nadále jen prázdným symbolickým gestem.

Trumpova administrativa v USA mezitím zdvojnásobila svou podporu Izraeli. V Demokratické straně, která izraelské vládě poskytovala „neochvějnou“ podporu po celou dobu vlády Bidena a Harrisové, se však objevují trhliny.

Třicet demokratických členů Kongresu podepsalo Delii Ramirezovou Block the Bombs Act (Zákon o blokování bomb), který má zabránit prodeji útočných zbraní Izraeli, zatímco 31. července senátor Bernie Sanders prohlásil:

Senátní demokraté poměrem hlasů 27:17 odhlasovali zastavení dodávek zbraní Netanjahuově vládě, která vede hroznou, nemorální a nelegální válku proti palestinskému lidu. Vlna se obrací. Američané nechtějí utrácet miliardy za to, aby hladověly děti v Gaze.

Dokonce i Trumpova spojenkyně Marjorie Taylor Greeneová se veřejně vyjádřila, že „nejpravdivější a nejjednodušší je říci, že 7. října v Izraeli došlo k hrůzným událostem a že všichni rukojmí musí být propuštěni, ale totéž platí i o genocidě, humanitární krizi a hladomoru v Gaze“.

Pro obyvatele Gazy je to všechno příliš málo a příliš pozdě. Zda je to lepší než nic, se teprve uvidí. V současné době je toto performativní pobouření Západu pouhou vedlejší show, která izraelské ozbrojené síly nechává volné ruce, jak to vyjádřil Donald Trump, aby „dokončily práci“.

Vidět světlo

Politici nejsou jediní, kdo tvrdí, že se jim nedávno otevřely oči a uviděli celou hrůzu izraelských zločinů. Mnozí za svou změnu názoru vděčí fotografiím obětí hladomoru. Nyní k nim můžeme přidat neméně děsivé fotografie a působivé videozáznamy „pustiny z trosek, prachu a hrobů“, ve kterou izraelské bombardování za dva roky proměnilo Gazu, pořízené novináři z jordánských letadel shazujících balíčky s humanitární pomocí.

S „nesmírnou bolestí a zlomeným srdcem“ řekl nejslavnější žijící izraelský spisovatel David Grossman italskému deníku La Repubblica 1. srpna: „Mnoho let jsem odmítal používat termín ‚genocida‘. Ale teď, po tom, co jsem viděl, a po rozhovorech s lidmi, kteří tam byli, nemohu jinak...“ Citace Grossmanových slov později vedla k vyloučení levicového poslance Ofra Cassifa z izraelského parlamentu Knesset.

Grossman byl jedním z více než 2 300 kulturních osobností, které podepsaly dvě nedávné izraelské petice odsuzující „zabíjení dětí a civilistů, hladovění a vysídlování obyvatelstva a ničení měst v pásmu Gazy“ jako „zvěrstva historického rozsahu“, která se „v současné době dějí naším jménem proti obyvatelstvu, které je jen několik kilometrů daleko, v nemožné realitě a strašlivém utrpení“.

V demokratickém světě podepsaly petice odsuzující izraelské akce stovky spisovatelů, umělců, filmařů a dalších osobností z kulturního průmyslu. V Kanadě zaslalo Marku Carneymu před summitem G7 v Kananaskisu 15. června „více než 500 profesorů práva, právníků, akademiků, bývalých velvyslanců a představitelů občanské společnosti, náboženských a odborových organizací“ otevřený dopis, v němž ho naléhavě žádají, „aby podnítil akci G7 k ukončení genocidy“. Premiérův úřad dosud nepotvrdil přijetí dopisu, natož aby na něj oficiálně reagoval.

Něco se zjevně mění, když Bob Geldof, známý hitem „Do They Know It’s Christmas (Feed the World)“, prolomil mlčení a obvinil Izrael ze „lží“. Netanjahu lže, je lhář. [Izraelské síly] lžou.“ Dodal:

„Když vidím záběry zveřejněné Sky News a to, co [bývalý britský chirurg působící v Gaze] Dr. [Nick] Maynard hlásí z Gazy, rozzuří mě to do nepříčetnosti. V tu chvíli jsem si řekl, že je to 40 let od Live Aid, mojí vlastní minulosti a historie s tímto tématem – že bych měl něco říct.

Teď? Kde jsi byl poslední dva roky, Bobe? Vzpomínáš si na pětiletou Hind Rajab? Na sedmiletou Sidru Hassounu, která visela mrtvá na zdi vybombardovaného bytového domu v Rafahu, s nohama roztrhanými na kusy masa při izraelském leteckém útoku?

Vzpomínáte si na Rafah, o kterém Joe Biden kdysi řekl, že je jeho „červenou čarou“, město s 200 000 obyvateli, které izraelská armáda nyní rozmetala na ruiny k nepoznání?

Čistota a nebezpečí

V USA naznačil Peter Beinart, redaktor časopisu Jewish Currents, že „v diskurzu mainstreamových médií a obecněji ve veřejném diskurzu praskla jakási hráz“:

lidé jsou mnohem ochotnější říkat věci, které v minulosti nechtěli vyslovit, že v Gaze panuje hlad, že je to vina Izraele a že navíc toto zabíjení a hladovění, tento útok na obyvatele Gazy, musí skončit a že je to nemorální.

To platí ještě více v ostatních západních zemích, kde podpora Izraele nikdy nebyla tak silná jako v Americe a průzkumy veřejného mínění ukazují, že nyní prudce klesá. Až 300 000 lidí prošlo 3. srpna přes most Harbour Bridge v Sydney na podporu Gazy, čímž zcela zaskočilo australskou vládu. Nejednalo se o obvyklé podezřelé osoby.

Ani 522 lidí, kteří byli 9. srpna zatčeni na Parliament Square v Londýně, když protestovali proti zákazu organizace Palestine Action britskou vládou na základě zákona o terorismu. Na transparentech, za které jim nyní hrozí až 14 let vězení, bylo napsáno: „Jsem proti genocidě, podporuji Palestine Action.“ Jednalo se o největší počet zatčení, které londýnská Metropolitní policie provedla v rámci jedné operace za posledních nejméně deset let. Polovina zadržených byla starší 60 let, téměř 100 bylo ve věku 70 let a 15 bylo ve věku 80 let.

Beinart sice vítá nováčky a přeběhlíky, „i když přicházejí bolestivě pozdě, mnohem, mnohem později, než by si člověk přál“, a radí, že „aby bylo možné získat sílu ke změně politiky, je třeba se rozrůst nad rámec původní skupiny aktivistů a přivést lidi, kteří možná nejsou tak morálně čistí jako oni“, ale stejně tak trvá na tom, že:

je také opravdu velmi důležité pamatovat na a... zviditelnit hlasy lidí, kteří měli od začátku pravdu, kteří brzy řekli věci, které se podle mě ukázaly jako fakticky a morálně správné. Neboť nebezpečí spočívá v tom, že pokud tak neučiníte, pak... skončíte tím, že jen kopírujete, neměníte... strukturu diskurzu.

Mezi tyto hlasy řadí Rabbis for Ceasefire (Rabíni za příměří); studentské protestující, kteří „byli za to, že měli předčasně pravdu, přivítáni... suspendováním, vyloučením a zbitím policií, která byla přivolána“; a „spisovatele, intelektuály, kteří řekli věci o izraelském útoku, které se ukázaly jako správné“.

Jmenuje několik palestinských spisovatelů a aktivistů, včetně poslankyně Rashidy Tlaibové, která byla v roce 2023 kritizována Kongresem za to, že „představila nejkrvavější den pro židy od holokaustu... jako oprávněný ‚odpor‘ proti ‚apartheidovému státu‘“.

Nyní hrozí, že v našem pobouření nad strašlivými záběry, které zaplavují naše redakce, a v pietních prohlášeních našich politiků zapomeneme na Beinartovy „předčasně správné“ hlasy a budeme reprodukovat stejné diskursivní tropy, které umožnily, udržovaly a ospravedlňovaly masakr v Gaze, i když kritizujeme Izrael.

Musíme se postavit tváří v tvář podmínkám, které vedly k těmto hrůzám – a to vyžaduje, abychom se zbavili některých rozšířených liberálních iluzí nejen o Izraeli, ale také o roli, kterou v této lidské katastrofě hraje svobodný, demokratický a civilizovaný Západ.

Původní vlast?

Návrh Kongresu odsuzující Rashidu Tlaibovou z listopadu 2023 začíná slovy: „Vzhledem k tomu, že Izrael existuje na svém území již tisíce let a Spojené státy sehrály klíčovou roli při jeho návratu na tato území v roce 1948... v uznání jeho práva na existenci...“

Západní politici obvykle rámují izraelsko-palestinský konflikt jako „právo židovského národa na sebeurčení ve své rodné zemi“ (cituji Justina Trudeaua). Ale moderní spojení mezi židovským národem a Izraelem je slabé. Jsou to Palestinci, kteří na této zemi žijí po tisíciletí – jsou to její původní obyvatelé – a Izraelci jsou přistěhovalci. Izraelský historik Shlomo Sand tvrdí, že většina současných izraelských židů jsou ve skutečnosti potomky konvertitů.

Nikdo nezpochybňuje existenci židovských království na území dnešního Izraele během prvního tisíciletí před naším letopočtem. Židé však nikdy nebyli jedinými obyvateli této oblasti – co dělal biblický Samson mezi Filištínci v Gaze? Mnoho židů bylo vyhnáno Římany po porážce povstání v letech 70–71 a 132–136 n. l. Většina těch, kteří zůstali, konvertovala k křesťanství za Byzantské říše nebo k islámu po muslimském dobytí v letech 635–637 n. l., aniž by se etnické složení země výrazně změnilo.

Kdybychom použili logiku „předkové vlasti“ sionistů a časový rámec jinde v moderním světě, museli bychom vrátit Anglii Keltům, vyhnat Maďary a Slovany ze střední Evropy a vyhnat všechny osoby evropského původu z Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu. Je to chabé ospravedlnění genocidy.

Nebo kolonie osadníků?

Podle jakékoli rozumné definice je dnešní Izrael osadnickou kolonií, která byla založena a od té doby udržována často extrémním násilím proti původnímu obyvatelstvu.

V roce 1878 měla Palestina podle osmanské evidence 462 465 obyvatel, z nichž 403 795 (87 procent) byli muslimové, 43 659 (10 procent) křesťanů a pouze 15 011 (tři procenta) Židů. Sionisty inspirovaná židovská imigrace z Evropy začala v 90. letech 19. století, podnícená pogromy v ruské říši. Na konci první světové války, kdy se Osmanská říše rozpadla, tvořili Palestinci stále 90 procent obyvatelstva Palestiny.

Podporována Británií, která od roku 1922 spravovala Palestinu na základě mandátu Společnosti národů, židovská imigrace nabrala na obrátkách, zejména po vzestupu nacistů v Německu. V roce 1944 tvořili židé 30 procent palestinské populace. Napětí mezi Palestinci a židovskými přistěhovalci vyvrcholilo v letech 1936–1939 během Velkého arabského povstání.

Po druhé světové válce se počet židů zvýšil o 100 000 (včetně 70 000 přeživších holocaustu). Ve snaze o založení židovského státu použily milice Irgun (vedená budoucím izraelským premiérem Menachemem Beginem) a Lehi (vedená budoucím izraelským premiérem Jicchakem Šamirem) proti Britům teroristické taktiky, včetně popravování zajatých britských vojáků držených jako rukojmí a bombového útoku na hotel King David v Jeruzalémě, při kterém zahynulo 91 lidí.

Situace vyvrcholila v roce 1947, kdy Británie informovala OSN o svém záměru opustit Palestinu. Plán OSN na rozdělení území na dva státy, který by menšinové židovské komunitě přisoudil 56 % území, byl Palestinci odmítnut.

Na konci listopadu 1947 vypukla občanská válka mezi židy a Palestinci, během níž se obě strany dopustily zvěrstev. Během masakru v Deir Yassin 9. dubna 1948 Irgun a Lehi povraždily přes 100 palestinských vesničanů, včetně žen a dětí.

V den stažení britských sil, 14. května 1948, David Ben-Gurion jednostranně vyhlásil „vznik židovského státu v Eretz-Izraeli“. Přes hranice se valily jednotky z Egypta, Jordánska, Sýrie a Iráku, ke kterým se později přidaly jednotky z Libanonu, Saúdské Arábie a Jemenu. Židovské milice byly mezitím začleněny do nově vytvořené IDF.

Po deseti měsících bojů Izrael nejenže udržel území přidělené mu podle plánu OSN, ale také 60 procent území určeného pro arabský stát a západní Jeruzalém.

Velká výměna

Obyvatelstvo Gazy tvoří převážně potomci nejméně 750 000 uprchlíků vyhnaných během války v letech 1947–1948, kterou Palestinci nazývají Nakba (katastrofa), a uprchlíci z šestidenní války v roce 1967. Izraelský historik Ilan Pappé píše:

Během sedmi měsíců bylo zničeno 531 vesnic a jedenáct městských čtvrtí bylo vylidněno. Masové vyhnání bylo doprovázeno masakry, znásilňováním a uvězněním mužů starších deseti let v pracovních táborech na dobu delší než jeden rok. (Deset mýtů o Izraeli, kapitola 1)

Celkový počet obyvatel Palestiny klesl z 1 970 000 v roce 1947 na 872 700 v roce 1948. V roce 1947 tvořili židé 32 procent obyvatelstva, v roce 1948 již 82,1 procent. Pokud chcete vědět, jak vypadá skutečná demografická „velká výměna“, tak takto.

Mezi 15. květnem 1948 a koncem roku 1951 se v Izraeli usadilo více než 684 000 nových židovských přistěhovalců, z nichž mnozí nyní prchali z arabských zemí, kde žili po staletí. Podle OSN:

Z 370 židovských osad založených mezi rokem 1948 a začátkem roku 1953 bylo 350 založeno na pozemcích opuštěných Palestinci. V roce 1954 se více než třetina židovského obyvatelstva Izraele a 250 000 nových židovských přistěhovalců usadilo v celých městech, která byla v důsledku vojenských operací v roce 1948 zcela opuštěna Palestinci.

Takzvaný zákon o návratu, který každému židovi na světě zaručuje právo usadit se v Izraeli, byl přijat Knesetem 5. července 1950. Od roku 1948 tohoto práva využilo více než 3,25 milionu židů.

V flagrantním porušení mezinárodního práva nemají Palestinci vyhnaní během Nakby právo na návrat do zemí, kde žili a hospodařili po tisíciletí oni a jejich předkové.

„Válka“ nezačala 7. října

Izraelští příznivci trvají na tom, že současná „válka“ v Gaze „začala“ – citujeme standardní frázi, která se v posledních dvou letech opakuje ve stovkách novinových článků – „když militanti pod vedením Hamásu zabili při útoku 7. října asi 1 200 lidí, převážně civilistů, a unesli 251 rukojmí“. To je nejen nepřesné, pokud jde o skutečné události ze 7. října. Ještě důležitější je, že to zcela ignoruje jejich bezprostřední kontext.

Gaza je součástí okupovaného palestinského území (OPT), které Izrael zabral Egyptu a Jordánsku během šestidenní války v roce 1967. Po této válce přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně – tedy s podporou USA, Velké Británie a Francie – rezoluci 242, která nařizovala „stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných během nedávného konfliktu“.

Navzdory dalším rezolucím OSN Izrael nejenže po 58 let tento požadavek nesplnil, ale v rozporu s mezinárodním právem založil na OPT židovské osady. Tempo osídlování se v posledních letech enormně zvýšilo, od vzniku Netanjahuovy vlády na konci roku 2022 došlo na Západním břehu k 40% nárůstu.

V březnu 2025 žilo na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě 737 332 židovských osadníků, rozmístěných v 150 osadách a 128 předních stanovištích. Až 160 000 z nich jsou američtí občané, kteří stojí „v čele nárůstu násilí osadníků“. IDF a osadníci zabili nejméně 964 Palestinců na okupovaném Západním břehu a ve východním Jeruzalémě od 7. října 2023 a vyhnali desítky tisíc lidí z jejich domovů.

V okupovaných palestinských územích je palestinské obyvatelstvo, které čítá přibližně 5,6 milionu lidí, oproti 9,5 milionu obyvatel Izraele, vystaveno tomu, co mnoho dalších, včetně Mezinárodního soudního dvora (ICJ), Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR), Human Rights Watch, Amnesty International a izraelské organizace pro lidská práva B'Tselem, charakterizuje (a podrobně dokumentují) jako apartheid.

Ačkoli tento kontext nemůže ospravedlnit válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, z nichž ICC obvinila vůdce Hamásu během útoku ze 7. října, do značné míry vysvětluje, proč Hamás vůbec k tak zoufalému útoku přistoupil.

Útok Hamásu nebyl nevyprovokovaný

V přelomovém rozhodnutí ze dne 19. července 2024 ICJ nejen konstatoval, že „pokračující přítomnost Izraele na okupovaném palestinském území je protiprávní“, ale také že Gaza zůstává součástí OPT, protože Izrael:

pokračuje v výkonu některých klíčových prvků autority... včetně kontroly pozemních, námořních a vzdušných hranic, omezení pohybu osob a zboží, výběru dovozních a vývozních daní a vojenské kontroly nad nárazníkovou zónou, a to i přes stažení své vojenské přítomnosti v roce 2005 [...] To platí o to více od 7. října 2023.

Jak situaci v lednu 2021 shrnula organizace B'Tselem, „vojenská okupace neskončila: Palestinci na Západním břehu zůstávají jejími přímými poddanými, zatímco v pásmu Gazy žijí pod její účinnou kontrolou, která je vykonávána zvenčí“.

Hamas těsně vyhrál volby v roce 2006 a následující rok vyhnala ze pásma Gazy svého rivala Fatah, který formálně vládne na Západním břehu. Izrael reagoval v červnu 2007 zavedením přísné pozemní, námořní a vzdušné blokády, která proměnila obléhanou enklávu v to, co organizace Human Rights Watch popsala jako největší vězení pod širým nebem na světě.

Od té doby konflikt přerušovaně propuká, Hamás a další milice odpalují rakety na Izrael, který reaguje pravidelnými vojenskými operacemi, které IDF posměšně nazývá „sekání trávníku“.

Nejde o rovnocenný boj. Mezi lednem 2008 a 6. říjnem 2023 Izrael zabil 6 540 Palestinců (z toho 5 360 v Gaze). Ve stejném období bylo palestinskými akcemi zabito 309 Izraelců, což představuje poměr obětí 21 ku 1. Tato disproporce mluví sama za sebe.

Ostřelovači IDF, střílející přes plot kolem hranice, zabili 266 lidí a 30 000 jich zranili během (mírových) týdenních demonstrací Velkého pochodu návratu v letech 2018–2019. V květnu 2022 izraelské síly zastřelily novinářku Shireen Abu Akleh – jedno z mnoha dalších podobných zabití, která měla následovat (nejnovějším je vražda novináře Al Jazeery Anase al-Sharifa a jeho štábu při cíleném leteckém útoku na jejich stan poblíž nemocnice al-Shifa v Gaze 10. srpna). Dva dny před útokem Hamásu 7. října 832 židovských osadníků vtrhlo do mešity al-Aqsa v Jeruzalémě, třetího nejsvatějšího místa islámu.

Pokud to nejsou provokace, pak toto slovo ztratilo veškerý význam.

Reakce Izraele nebyla sebeobranou

Jako okupační mocnost na okupovaných palestinských územích – včetně Gazy – má Izrael podle mezinárodního humanitárního práva mimo jiné následující povinnosti vůči Palestincům:

povinnost zajistit humánní zacházení s místním obyvatelstvem a uspokojovat jeho potřeby, respektovat soukromé vlastnictví, spravovat veřejný majetek, zajistit fungování vzdělávacích zařízení, existenci a fungování zdravotnických služeb, umožnit provádění záchranných operací a umožnit nestranným humanitárním organizacím, jako je Mezinárodní výbor Červeného kříže [Červený kříž] k výkonu jejich činnosti.

Chování Izraele vůči civilnímu obyvatelstvu Gazy od října 2023 flagrantně ignoruje všechny tyto právní povinnosti.

Pomineme-li palestinské oběti na životech a zraněné, izraelská armáda do začátku dubna 2025 poškodila více než 190 000 budov, což představuje přibližně 70 % staveb v Gaze, z nichž 102 000 bylo zničeno. To znamená, že přišlo o domov přibližně 300 000 lidí.

Do 6. srpna bylo 80 procent obchodních zařízení v Gaze, 88 procent školních budov a 68 procent silniční sítě zničeno nebo značně poškozeno a pouze 50 procent nemocnic v Gaze bylo alespoň částečně funkčních. Podle nejnovějších údajů OSN mají Palestinci nyní přístup pouze k 1,5 procenta orné půdy vhodné k obdělávání. IDF zničila 21. března jedinou funkční onkologickou nemocnici v Gaze. Stejný osud potkal v lednu 2024 Al Israa University – poslední zbývající univerzitu v Gaze.

V dodatku k rozsudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 19. července 2024 soudce Hilary Charlesworth vysvětlil, že:

obyvatelstvo okupovaného území není povinno okupační moci věrnost a ... není mu bráněno v použití síly v souladu s mezinárodním právem k odporu proti okupaci.

„Za předpokladu, že Izrael je obětí ozbrojeného útoku, který zakládá právo na sebeobranu,“ pokračuje:

Použití síly v sebeobraně ... směřuje k obnovení situace, jaká byla před ozbrojeným útokem. Tento účel odlišuje zákonnou sebeobranu od opatření, která mají za cíl potrestat agresora za způsobenou škodu. Tato opatření představují ozbrojené odvetné akce, které jsou podle mezinárodního práva zakázány.

„Zda použití síly obětí ozbrojeného útoku slouží účelu sebeobrany,“ uzavírá, „se určuje podle standardů nezbytnosti a přiměřenosti.“

Existenční hrozba?

K 6. srpnu bylo v Gaze v přímém důsledku vojenské akce IDF zabito nejméně 61 709 lidí, včetně 17 492 dětí; více než 111 588 lidí bylo zraněno a více než 14 222 je pohřešováno a pravděpodobně mrtvých. Tyto údaje, které pocházejí od ministerstva zdravotnictví v Gaze, jsou obecně považovány za značně podhodnocené. IDF ztratila ve stejném období v Gaze 454 vojáků. To je podle jakýchkoli kritérií nepřiměřené.

Bylo však toto zabíjení a ničení vojensky nutné? Aby se obnovil status quo ante, který je jediným řešením podle mezinárodního práva?

Nebo šlo o ozbrojenou odvetu – kolektivní trest uvalený na civilisty v Gaze, aby se tak naplnil slib Benjamina Netanjahua Izraelcům na začátku současné války, že „vybereme daň, na kterou budou oni i ostatní nepřátelé Izraele vzpomínat po celá desetiletí“? Odveta, která také slouží dlouhodobému cíli sionistů zbavit Eretz Israel, ať už jakýmikoli prostředky, jeho původního palestinského obyvatelstva?

Na začátku nepřátelských akcí IDF odhadovala, že Hamas má asi 30 000 bojovníků. Na rozdíl od Izraele – jaderné velmoci s jednou z nejsilnějších, nejzkušenějších a technologicky nejvyspělejších armád na světě – Hamas nemá námořnictvo ani letectvo, tanky ani obrněná vozidla. Jeho zbrojní arzenál tvoří lehké automatické zbraně, granáty, minomety, výbušniny, improvizované rakety, protitankové řízené střely a protiletadlové střely odpalované z ramene. Je to, dalo by se říci, David proti izraelskému Goliášovi.

Ať už byl útok Hamásu ze 7. října jakkoli „brutální“, „divoký“ a „barbarský“, v podstatě šlo o domácí útok pomocí paragliderů, malých člunů, buldozerů, pickupů a motocyklů. Odhalil vážné selhání izraelské bezpečnosti (které Benjamin Netanjahu opakovaně odmítl vyšetřit až do skončení „války“), ale stěží se to rovná tomu, co izraelští příznivci hlasitě prohlašují za existenční hrozbu.

Hamás je nyní ještě menší hrozbou, když Izrael tvrdí, že zlikvidoval nejméně 20 000 jeho bojovníků a zničil jeho velitelskou strukturu. Ať už si Hamás přeje vymazat Izrael z povrchu zemského a obnovit islámskou nadvládu od řeky až k moři sebevíc, nemá k tomu ani zdaleka kapacitu – ani nyní, ani v dohledné budoucnosti.

V tomto bodě je třeba se zeptat – jak už mělo být dávno – pokud už dávno přestala být (a možná nikdy nebyla) válkou v sebeobraně, proč Izrael stále bojuje?

Nejde o „humanitární krizi“, jde o genocidu

Ať už jsou důvody jakékoli – geopolitika, ekonomika, vina za to, že zavřeli oči před holocaustem, islamofobie, rasismus – západní politici za poslední dva roky s drtivou podporou mainstreamových médií podporovali genocidní kampaň Izraele v Gaze a dělali vše pro to, aby veškerou opozici označili za „antisemitismus“.

Nejenže poskytli Izraeli zbraně a diplomatickou ochranu v OSN a jinde, čímž zmařili jakoukoli koordinovanou mezinárodní reakci na zavedení příměří. Opakovaně ignorovali příkazy dvou nejvyšších soudů světa, Mezinárodního soudního dvora a Mezinárodního trestního soudu, a snažili se je diskreditovat. Omezili občanské svobody svých občanů tím, že kriminalizovali pro-palestinské akce a hanobili pro-palestinské projevy.

Manipulují své obyvatelstvo a vyžadují, abychom věřili, že když Izrael zničí nemocnici nebo školu v Gaze, je to proto, že pod ní má Hamás tunel; že lékaři, sestry, humanitární pracovníci a novináři, které zabil, často i s celými rodinami, jsou všichni členové Hamásu; a že IDF je „nejmorálnější armáda na světě“.

Snad nejzákeřněji – a zde se projevuje zlo islamofobie a rasismu – se nás snaží přesvědčit, že když Hamás páchá válečné zločiny, je to výsledek primitivní, barbarské a fanatické náboženské nenávisti, ale když Izrael páchá stejné zločiny v mnohem větším měřítku, brání nejen sebe, ale „západní civilizaci“.

Předpovídám, že v nadcházejících dnech a týdnech uvidíme spoustu obviňování z „humanitární krize“ v Gaze, které bude směřovat na Benjamina Netanjahua, který zřejmě udělá cokoli, aby se udržel u moci (a vyhnul se vězení). Problémy jsou však mnohem hlubší než Bibiho snaha uklidnit své extremistické pravicové ministry, aby udržel koalici pohromadě a svou vládu u moci.

Západ možná konečně začíná chápat plnou hrůznost toho, co Izrael způsobil v Gaze. Musí si také uvědomit zlo, které pěstoval nejen v posledních dvou letech, ale po více než století pod vlajkou „práva židovského národa na sebeurčení ve své historické vlasti“. Je na čase, abychom začali naslouchat palestinským hlasům, dokud ještě žijí Palestinci, kteří mohou říkat pravdu mocným.

Derek Sayer je emeritním profesorem na Univerzitě v Albertě a členem Královské společnosti Kanady. Jeho nejnovější kniha Postcards from Absurdistan: Prague at the End of History (Pohlednice z Absurdistánu: Praha na konci dějin) získala kanadskou židovskou literární cenu za vědeckou práci a byla finalistkou ceny PROSE Award v kategorii evropské historie, kterou udílí Asociace amerických vydavatelů.

Vyšlo anglicky v kanadském časopise The Canadian Dimension ZDE