8. 8. 2017 / Boris Cvek
Když kapitalismus jako nějakou živou bytost obdaříme lidskými vlastnostmi jako chamtivost nebo bezohlednost, je snadné pochopit apetit na boj proti kapitalismu. Těžko odolat zejména v případě, že se vytvoří jakási implicitní představa o tom, že očistou světa od kapitalismu se automaticky dojde do lepšího, snad téměř dokonalého stavu (ve skutečnosti, světe div se, existují i horší stavy, než je současný trumpovský kapitalismus – o jeden takový stav se ve jménu boje proti údajné chamtivosti a bezohlednosti západního změkčilého kapitalismu pokusili nacisté).
Co když ale žádný chamtivý a bezohledný kapitalismus neexistuje, ale existují jen konkrétní společenské vazby, pravidla, instituce, zákony, které lze různě – a často v důsledku nechtěných následků příliš abstraktních návodů na řešení jiných problémů – ohýbat, ničit, napravovat, měnit, ale vždy jen nedokonale? Co když je společnost příliš složitá na to, aby se bojem proti systému jako systému dosáhlo nějakého zlepšení (kolaps systému má navíc tendenci vést k horším režimům), ale naopak cestou vpřed je pouze vytrvalé, mravenčí, v zásadě nudné, bolestné a nepříjemné vylepšování systému, které nedokáže v člověku vyvolat tu emocionální úlevu, jakou nabízí „boj proti kapitalismu“?
Ten, kdo někdy trpělivě stavěl něco z nějaké náročné dětské stavebnice, asi dobře zná ten pocit, kdy se dlouho nedaří udělat nějaký krok a přes veškeré úsilí přichází pocit marnosti… a obrovská chuť to všechno rozmetat, zbořit, zadupat. Konkrétní emancipační agenda má jistě obrovský smysl a dosáhla neuvěřitelných věcí, ale její úspěch je právě dán zcela konkrétními požadavky na nápravu té či oné hrůzy, útlaku, bezpráví. Vždy šlo nakonec o legislativní změny, proměnu společenského vědomí na úrovni institucí. „Boj proti kapitalismu“ jako slaměnému panáku z nenáviděných osobních vlastností je toho pravým opakem.
Heslo o kvakerech: https://en.wikipedia.org/wiki/Quakers
Slaměný panák v argumentaci: https://en.wikipedia.org/wiki/Straw_man
Diskuse