Arogance a nekompententnost, s níž se setkáváte při hledání práce

15. 1. 2015 / Milan Mundier

Vystudoval jsem sociální práci a sociální pedagogiku na VOŠ, přičemž během těchto studií jsem absolvoval odbornou praxi v řadě neziskových organizací. A když už jsem byl tak hezky „rozjetý“, rozhodl jsem se pokračovat ve studiu sociální pedagogiky na VŠ. I toto studium bylo úspěšné. A navíc jsem ještě nedávno působil jako dobrovolník v jedné neziskové organizaci, kde jsem vedl vzdělávací kurzy.

Řada lidí mi během výše zmíněných studií říkala: „V sociálních sférách nikdy nebude působit dost lidí.“

Přesto se mi dosud nepodařilo najít v sociálních sférách uplatnění. Jsem již devět měsíců na ÚP. A nejsem tam dobrovolně. Neustále se hlásím do nějakých výběrových řízení. Ale marně. Některé neziskové organize už rok vypisují výběrová řízení na jednu a tutéž pozici. Každé cca dva měsíce. A to nemluvím o výběrových řízeních na úřady městských částí. Ta pro mě nejsou zadarmo! Chci-li se jich zúčastnit, musím totiž předložit mj. výpis z evidence rejstříku trestu. A ten nesmí být starší než tři měsíce. Kolik dnes takováto věcička stojí? 100 Kč. Jistě, na první pohled to není moc, ale někdy je těch výběrových řízení víc, stovka sem, stovka tam...

Abych byl pro potenciální zaměstnavatele a neziskovky atraktivnějším kandidátem, přijal jsem nabídku absolvovat rekvalifikační kurz projektový manažer. A abych měl peníze na všechny ty výpisy z evidence rejstříku trestu a příjemný pocit, že jsem nějakým způsobem užitečný, šel jsem na brigádu. Jenže mi nebyla včas vyplacena mzda, takže jsem nemohl na ÚP doložit žádný doklad o výdělku.

Tento doklad jsem měl navíc doložit do 20. dne v měsíci. Jenže o tom mě má zprostředkovatelka jaksi zapomněla informovat. Co se divím, když jsem byl na ÚP zaevidován, taky se mi nikdo neobtěžoval říct, že pak musím zajít na zdravotní pojišťovnu. Ale zase odbíhám...

Když jsem své zprostředovatelce (která mimochodem nemá žádnou kvalifikaci pro tuto práci – na rozdíl ode mne) řekl, že jsem to nevěděl a že mi nebyla vyplacena mzda, zvýšeným hlasem mě opakovaně odbyla slovy: „To mě nezajímá, to je váš problém!“ Vydržím hodně, ale toto byl opravdu velký nápor na mé nervy. A když jsem pak za svou zprostředkovatelkou přišel – a nyní se dostáváme k pointě – vyslechl jsem si od ní poznámku, která se mi natrvalo vryla do paměti: „Psát umíte.“

Jako pedagog jsem naprosto šokován takovýmto přístupem. Kdybych patřil k těm klientům ÚP, kteří se nesnaží najít si práci, kteří na schůzky se svojí zprostředkovatelkou chodí pomalu s cigaretou v ústech a několika promilemi alkoholu v krvi, budiž. Takovýto lidé mezi námi jsou, ale je jich velmi málo. Většina lidí je na ÚP nedobrovolně, jsou z toho nešťastní a musí brát antidepresiva, aby byli ještě schopní v tomto systému fungovat. A pokud se k nim takto budou na ÚP chovat, bojím se, že někteří to psychicky neustojí. Jsme přece lidé, ne stroje.

Nechápu tento systém. Od odchodu pana Drábka (na něhož se dodnes někteří vymlouvají), uplynuly dva roky. A v sociální oblasti k žádné pozitivní změně nedošlo. Zato jsem slyšel o návrhu, že by se mělo zmrazit životní a existenční minimum, aby si ti, kteří tyto dávky pobírají, zvykli pracovat.

Hodně se ve svém volném času zabývám historií. A nedávno jsem se zabýval Německem po I. světové válce. Mnoho nezaměstnaných a mezi nimi obrovská spousta kvalifikovaných a vzdělaných lidí. Selhávající tradiční politické strany. Několik málo boháčů, kteří ve svých rukou třímali obrovský finanční kapitál. A do toho všeho přišel jeden malý cholerický pán s legračním knírkem a pocitem zneuznaného génia. Jak to dopadlo, již mnozí z nás moc dobře ví...

0
Vytisknout
8439

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2015