Traumata ve Francii a na Ukrajině mohou Evropu znova vzkřísit

14. 1. 2015

Truchlení nekončí a naprostá hrůza bude široce pociťována dlouhý čas. Bude trvat, než se vyrovnáme s rozsahem pařížských událostí: Jak k takovým teroristickým útokům mohlo dojít a jak se v odpověď shromáždily masivní pouliční demonstrace, napsala v Guardianu Natalie Nougayrède.

Je to do značné míry francouzské trauma zasahující hluboko do národní psýché. Ale jde také o evropské trauma a krizi.

A pokud trochu poodstoupíte, lze říci, že přišlo v návaznosti na jinou, velmi odlišnou, ale také historickou evropskou krizi. Tou je loňský návrat války na evropský kontinent, na ukrajinskou půdu.

Jsou to krize, které spolu ostře kontrastují, ale v některých ohledech vyvolávají stejné otázky ohledně evropské odolnosti tváří v tvář agresi a ohledně evropské identity. Obojí vyvolává otázku ohledně evropského probuzení, nového pocitu sounáležitosti, lidu (démos), slova které antičtí Řekové používali pro lid jako politickou entitu.

A existuje širší evropská dimenze toho, co se událo v Paříži a ve Východní Evropě. Samozřejmě neexistuje spojení mezi pařížskou tragédií a konfliktem na Ukrajině: Domácí teroristický útok ve jménu džihádistické totalitární ideologie a vnější vojenská agrese proti suverénnímu státu na pozadí ruského ultranacionalismu.

Ale je tu jeden společný prvek. Samotná podstata Evropy, tohoto slova nedávno velmi často spojovaného s ekonomickým úsilím a politickým hašteřením, se ocitla pod útokem. Je v tom cosi existenciálního.

Na jedné straně se staly terčem základní svobody, právní stát a tolerance. Na druhé bylo pošlapáno poválečné uspořádání kontinentu, právo nezávislého státu učinit vlastní geopolitické volby, stejně jako pojetí, podle nějž hranice nelze měnit použitím síly. Demokratické hodnoty a pravidla, vlastnosti stojící v centru evropské identity, jsou jádrem těchto událostí.

Evropský projekt byl vždy zamýšlen tak, aby spojoval lidi, nikoliv pouze státy - jak prohlásil jeden z jeho zakladatelů Jean Monnet. Projekt vstávající z popela světové války se netýkal jen ekonomiky a volného obchodu, ale ustavení demokracie a právního státu a zaručení míru. V posledních letech část veřejného mínění v Evropě začala shledávat tyto věci takřka nudnými. Tato únava svědčí populistům.

Všechno grandiózní, co se týče Evropy, bylo utopeno, nebo přinejmenším viděno jako příšerně vzdálené každodenním lidským starostem. Z vědomí veřejnosti vymizely oddanost míru a svobodě ve prospěch rozčilených debat ohledně cílení rozpočtových deficitů, měnové politiky, imigrační statistiky, možného odchodu Řecka a Británie z EU (Grexit, Brexit), hašteření ohledně míst v Evropské komisi a všeho dalšího.

Evropa od finanční krize v roce 2008 vypadala slabá a zničená. Někdy byla zobrazována coby "nemocný muž" Západu. Vzestup jiných mocností způsobil, že kontinent vypadá v měnícím se světě méně významný.

Evropané o sobě sami pochybovali a obrátili se do sebe, obávali se globalizace a hledali útočiště za národními hranicemi. Mnozí se přiklonili k politikům s xenofobními hesly, nebo takovým, kteří označují EU za příčinu všech špatností - nadnárodní utlačivou instituci. Imigranti se ocitli v roli obětních beránků.

Jedna věc je stále zřejmější: Řešení těchto evropských krizí nevzejde od jednotlivých států, ale z kolektivního úsilí. To platí pro vypořádání se s ruským chováním i se salafistickými sítěmi nebo buňkami, které existují za francouzskou hranicí. Evropskou spolupráci bude třeba posílit s jasným zřetelem k evropským hodnotám.

Pokud může vůbec někdy něco pozitivního vzejít z tragédie, může to být sílící pochopení pro význam evropské veřejné sféry, toho, o čem toho tolik napsal silně proevropský filosof Jürgen Habermas. Rozprava možná nyní teprve začíná - a jen proto, že zmíněné události tolik lidí šokovaly. Avšak vyvolaly nové evropské vědomí. Je ho velmi třeba.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5212

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2015