Uzavřeme dohodu: Cesta k obohacování, na které se mohou shodnout Írán i USA

3. 7. 2025

Ačkoli bylo dříve jako teoretická alternativa navrhováno regionální jaderné konsorcium, krach jednání v důsledku vojenské akce proti Íránu jej nyní staví do pozice nejzajímavější cesty vpřed pro všechny strany. 

Již před válkou Írán navrhoval společný závod na obohacování uranu se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty (SAE) na íránském území. Pro Írán by tento rámec mohl znamenat dosažení jeho primárního cíle: zachování domácího jaderného programu a, co je zásadní, jeho požadavku na zachování určitého obohacování na svém území. Další výhodou je, že Írán se tím začlení do regionální bezpečnostní architektury, která poskytuje nárazníkovou zónu proti jednostrannému útoku.

Pro aktéry v Perském zálivu to nabízí bezprecedentní transparentnost a určitou míru kontroly nad jadernými aktivitami svého bývalého rivala, což je mnohem lepší výsledek než možné tajné obnovení íránského jaderného programu. Pro Trumpovu administrativu zaměřenou na dohody nabízí hmatatelný multilaterální rámec, který lze prezentovat jako plán pro regionální stabilitu.

Abychom pochopili, proč je tento návrh nyní nejlogičtější, musíme si uvědomit hloubku diplomatického kolapsu. 

Těsně předtím, než izraelské bomby zasáhly Teherán a zabily řadu jaderných vědců a vysokých vojenských velitelů, byli vyjednavači USA a Íránu uprostřed jednání zprostředkovaných Ománem, přičemž prezident Trump údajně zvažoval návrh konsorcia, který by přijímal časově omezené obohacování na íránském území s tím, že přesné podrobnosti by byly vyřešeny v následujících jednáních.

Pak začaly údery. Tato sekvence potvrdila hluboce zakořeněné podezření Teheránu: diplomacie je předehrou k přepadu a mezinárodní dohody jsou bez tvrdé síly, která by je podpořila, bezcenné.

Nedávný legislativní krok Íránu pozastavit spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) je přímou reakcí. Je to prohlášení, že ve světě, kde vládne „právo silnějšího“, bude Írán usilovat o svou vlastní moc. To je nová, nebezpečná realita. Starý model omezování Íránu sankcemi a inspekcemi výměnou za zmírnění jeho izolace bude těžké oživit. 

V praxi by konsorcium mohlo umožnit pokračování obohacování v íránských zařízeních, ale omezit obohacování na 3,67 %, což je úroveň stanovená v jaderné dohodě z roku 2015 známé jako JCPOA. To by zvrátilo nedávný trend obohacování na 60%, což je jen malý technický krok od 90 % potřebných pro výrobu zbraní.

V tomto rámci USA navrhly pomoc při výstavbě jaderných reaktorů pro Írán, přičemž Írán by mohl udržet obohacování na úrovni 3,67 % do doby, než bude uzavřena konečná dohoda o dlouhodobém umístění a výstavbě regionálních obohacovacích zařízení. Sankce by rovněž byly zrušeny, přičemž otázka, zda by se jednalo o částečné nebo úplné zrušení, by byla předmětem dalších jednání. Partneři z Perského zálivu, konkrétně Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, by měli finanční podíl jako akcionáři. Jejich přítomnost, případně včetně inženýrů na místě, by vytvořila další úroveň transparentnosti a záruky, že program obohacování zůstane zcela mírový, čímž by se snížila závislost na inspektorech MAAE.

Vynucení „nulového obohacování“ je a vždy bylo pro Írán diplomaticky neproveditelné, což vedlo pouze k patové situaci u jednacího stolu a nakonec k eskalaci vojenského napětí. Myšlenka konsorcia tuto slepou uličku obchází. Mohla by Íránu umožnit pokračovat v obohacování, čímž by uspokojil své základní požadavky a získal „výhru“, která by mu zachovala tvář před veřejností a umožnila mu prezentovat zachování svého jaderného programu jako úspěšnou obranu své suverenity.

Pro USA, zejména pro Trumpovu administrativu, je konsorcium ideálním řešením pro její transakční zahraniční politiku. Prezident může tvrdit, že použil demonstraci „míru silou“, aby donutil Írán k uzavření historické regionální dohody. Je to „vítězství“, které se snadno prezentuje: Trump může tvrdit, že sblížil regionální rivaly a zabránil potenciálnímu vývoji jaderné zbraně Íránem.

Pro arabské státy Perského zálivu model konsorcia řeší některé z jejich nejnaléhavějších potřeb: okamžitou bezpečnost a budoucí energetické zdroje. Za prvé je transformuje z bezmocných obětí budoucího konfliktu mezi USA, Íránem a Izraelem na garanty dohody. 

Za druhé poskytuje silný motor pro jejich vlastní jaderné ambice. Aby diverzifikovaly své energetické zdroje a uvolnily další ropu pro export, potřebují Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty civilní jadernou energii. Konsorcium tento problém elegantně řeší vytvořením společného, multinárodního palivového cyklu.

Kreativní návrhy navrhují rozdělení práce: Írán by například mohl zachovat své cenné technologické kapacity výrobou odstředivek, zatímco samotné obohacování by mohlo probíhat v neutrální zemi nebo na íránském ostrově odděleném od pevniny. To by zajistilo palivo pro všechny členy a zároveň by každá strana mohla prohlásit strategické vítězství.

Klíčovým přínosem pro státy Perského zálivu je zajištění stabilního a transparentního dodavatelského řetězce paliva. Tím se obejdou obrovské politické a technické výzvy spojené s budováním nezávislé obohacovací kapacity od nuly, což je deklarovaným cílem Saúdské Arábie. Spojeným arabským emirátům, které již provozují jadernou elektrárnu Barakah, konsorcium nabízí odolnější, regionálně integrovaný zdroj paliva, který sníží závislost na mezinárodních trzích s uranem a obohacovacími službami. 

Saúdská Arábie, která se dříve soustředila na své vlastní ambiciózní plány v oblasti jaderné energie s podporou USA, neviděla moc důvodů, proč se připojit ke konsorciu, v němž má navrch Írán. Nedávná válka však pravděpodobně zvýšila její ochotu k takové dohodě. Íránská ochota odvetných opatření, byť symbolických, proti americkým základnám na druhé straně Perského zálivu, dokazuje jeho schopnost vtáhnout do konfliktu regionální hráče. Pro Rijád proto nyní riziko, že se ocitne v křížové palbě další války, může převážit riziko kooptování Teheránem. 

V nedávném telefonickém rozhovoru íránský prezident Masoud Pezeškján naznačil saúdskému korunnímu princi Mohammedovi bin Salmanovi a prezidentovi Spojených arabských emirátů Mohammedovi bin Zayedovi Al Nahyanovi, že je připraven obnovit jednání s Washingtonem, ale volil slova opatrně: Írán usiluje o „spravedlivou a rozumnou“ dohodu, která respektuje jeho „oprávněné nároky“. Tato formulace zdá se potvrzuje, že Írán je sice otevřený obnovení jednání, ale jeho základní požadavek týkající se obohacování zůstává nezměněn. 

Zásadní je, že Pezeškján také uvítal podporu „přátelských a bratrských národů“ v tomto procesu, což je jasná výzva k regionálnímu zapojení, které konsorcium ztělesňuje.

Navzdory svému potenciálu je však model konsorcia plný rizik. Vyžaduje, aby Trumpova administrativa zvládla evoluci své vlastní politiky, od počáteční ochoty akceptovat obohacování za předpokladu, že nedojde k jeho zbrojení, až po maximalistický postoj „nulového obohacování“, který později zaujal. Návrat k dřívějšímu pragmatismu by znamenal zvládnutí zaručené diplomatické krize s Izraelem, která bude vyžadovat obrovský politický kapitál.

Realizace konsorcia také vyžaduje vysokou míru diplomatické vynalézavosti, protože integrace Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů bude vyžadovat složité jednání o zajištění jejich souhlasu, než bude možné řešit praktické detaily provozní struktury konsorcia, od jeho umístění po každodenní správu.

Kromě toho přetrvává riziko šíření jaderných zbraní. Příběh Abdula Qadeera Khana – pákistánského vědce, který ukradl plány odstředivek evropskému konsorciu Urenco, aby nastartoval pákistánský jaderný program a provozoval globální černý trh s jaderným materiálem – je varovným příkladem toho, jak mohou know-how a kritický materiál uniknout i z údajně bezpečného nadnárodního prostředí.

Volba již není mezi dokonalou dohodou a dohodou nedokonalou, ale mezi pragmatickým, byť riskantním návrhem a katastrofickou jistotou války. Konsorcium je navzdory všem svým nebezpečím možná jediným schůdným řešením, které je k dispozici.

 

Celý text v anglickém originále ZDE