Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Rozdělená Korea: Zvěrstva na jihu, genocidní bombardování severu a konec války v nedohlednu?

29. 5. 2025 / Daniel Veselý

Není divu, že liberální stratégové, jako Kennan nebo ekonom a akademik Willard Thorp, autory studijní skupiny NSC za jejich extrémně militaristická stanoviska kritizovali. Mezi autory NSC 68 figuroval Kennanův nástupce na postu ředitele plánovacího štábu Paul Nitze a šéf americké diplomacie v Trumanově kabinetu Dean Acheson. Podle Kennana by se agresivita Sovětského svazu nezvýšila ani poté, co by si Kreml obstaral atomové zbraně (2). USA měly v té době podle liberálních hlasů značný náskok před Sovětským svazem ve všech myslitelných ohledech, ať už hovoříme o ekonomické situaci či zbrojení. A Bílý dům svůj jaderný arzenál nejen testoval, ale použil jej na živých terčích v Hirošimě a Nagasaki. Ačkoli Sověti měli svůj jaderný program v chodu už v průběhu druhé světové války, teprve svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki přimělo Josifa Stalina sovětský nukleární program akcelerovat (3). Historikové a odborníci, jako Tsuyoshi Hasegawa, Gar Alperovitz nebo Peter Kuznick, už dříve rozbili oficiální mytologický narativ. Truman akcentoval nutnost použít atomovou bombu, aby Spojené státy ukončily pacifickou fázi druhé světové války. Kdyby americká armáda provedla pozemní invazi na japonské ostrovy, mohl by zemřít jeden milion Američanů, ospravedlňovala tehdy americká propaganda jaderné zvěrstvo. Jednalo se o  zásadní milník v dějinách lidstva, které se přiblížilo své vlastní destrukci. Jaderné bombardování mělo představovat rozhodující faktor k bezpodmínečné japonské kapitulaci, čemuž se japonská generalita bránila, aby její požadavky americká okupační správa nakonec splnila: bombardování nebombardování. Podle Hasegawy, který měl přístup k rozsáhlému archivnímu materiálu, existovaly různé možnosti, jak ukončit válku v Pacifiku (4). Jednou z nich byl vstup Sovětů do války a druhou přehodnocení totální kapitulace požadované Washingtonem po Japonsku. Japonci podle Hasegawových slov v té době vyjádřili ochotu jednat o mírových podmínkách v intencích Postupimské deklarace, a nikoliv o bezpodmínečné kapitulaci spojené se zrušením monarchie. A proto neexistoval reálný vojenský důvod ke svržení atomových bomb. Japonsko se nakonec vzdalo nikoliv v důsledku hrůz v Hirošimě a Nagasaki – když už dříve přežilo obří napalmové nálety, především v březnu 1945 v Tokiu, kde americké bombardéry při nočním náletu patrně zabily přes 100 tisíc lidí (5) – ale kvůli sovětskému vstupu do války v Pacifiku, soudí Hasegawa. Podle Alperovitze USA na Hirošimu svrhnout jadernou bombu nemusely, nicméně chtěly vyslat varovný vzkaz Kremlu (6). Prakticky totéž tvrdí Peter Kuznick a Oliver Stone, kteří dodávají, že proti použití jaderných bomb se později postavila téměř celá americká vojenská elita, včetně sedmi z osmi pětihvězdičkových generálů a admirálů, včetně Dwighta D. Eisenhowera a Douglase MacArthura (7). Rozhodnutí svrhnout atomovou bombu na Hirošimu a posléze na Nagasaki lze konkrétněji chápat jako mocenské gesto Washingtonu vytyčující svou sféru vlivu v Japonsku a zároveň jako jasný signál adresovaný do Kremlu, aby toto rozhodnutí respektoval. V Moskvě se podle toho zařídili, aby o čtyři roky později dohnali Spojené státy a vyrobili si vlastní atomovou bombu. Koloběh horečného zbrojení inspirovaný NSC 68 mohl započít. V listopadu 1952 USA otestovaly první termonukleární bombu a v srpnu následujícího roku Sovětský svaz odpověděl testem prototypu vlastní vodíkové pumy. Svět se tak dostal do horké fáze studené války, která o devět let později kulminovala v kubánské krizi.

Když se začteme do 66stránkového strategického dokumentu NSC 68, zjistíme, že jestřábové a autoři tohoto klíčového dokumentu z éry studené války sovětskou hrozbu neohrabaně zveličovali a celou ságu prezentovali v manichejských pojmech dobra a zla. Koneckonců se jedná o konstantu všech poválečných amerických administrativ. „Sovětský svaz”, píšou autoři, „na rozdíl od předchozích uchazečů o hegemonii, je poháněn novou fanatickou vírou, která je protikladná té naší, a snaží se nastolit svou absolutní autoritu nad zbytkem světa ”. Nelze přehlédnout obavy z paradoxních konkurenčních výhod Sovětského svazu oproti USA, tak jak jsou zakomponovány do dokumentu. SSSR si totiž na rozdíl od Spojených států vystačil s nižší životní úrovní obyvatelstva, de facto efektivní nízkonákladovou ekonomikou a flexibilní vojenskou mašinérií. Dalším velkým zdrojem síly Kremlu byla jeho ideologická rétorika, jak sdělují autoři NSC 68.  

„Ztotožňování sovětského systému s komunismem, mírovými kampaněmi a obhajobou kolonizovaných národů může být lidmi utlačovanými sovětským totalitarismem vnímáno s apatií, ne-li cynismem, ale ve svobodném světě nacházejí tyto myšlenky příznivou odezvu ve zranitelných vrstvách společnosti. Zvláště vnímavé publikum tyto ideje našly v Asii. Zejména proto, že na Asiaty zapůsobilo věrohodně líčení rychlého vzestupu SSSR ze zaostalé společnosti do pozice velké světové mocnosti”. Kreml se tak ve svých nárocích na to, že je (a) „zdrojem nové univerzální víry a (b) vzorovou vědeckou společností, cynicky ztotožňuje se skutečnými aspiracemi velkého počtu lidí a staví se do čela mezinárodního křížového tažení se všemi výhodami, které z toho plynou,” čteme v NSC 68.

Zdá se, jako by z těchto řádků čišely obavy z úspěchu prodeje sovětských iluzí v zemích a regionech považovaných za doménu USA v kontrastu s líčením hrůz a totalitní podstaty sovětského systému vládnutí. Autoři si uvědomovali tuto nespornou ideologickou výhodu Moskvy nad Washingtonem, jehož ekonomická a politická expanze nedbala inherentních křivd, potřeb a zájmů jednotlivých zemí. Naopak prohlubovala mizérii jejich obyvatelstva na úkor velkého kapitálu, což zjevně působilo vrásky na čele Paula Nitze, Deana Achesona a dalších čelních plánovačů a stratégů. Ani litanie o totalitní podstatě sovětského Mordoru nedokázaly v textu direktivy zakrýt potlačovaný strach ze sovětskými myšlenkami inspirované alternativy uspořádání světa vůči americkému kapitalismu. Plánovači třeba píší, že SSSR dosáhl značného pokroku v integraci východoevropských satelitních ekonomik do své hospodářské sféry. I když se NSC 68 pokouší vykreslit nebezpečí spočívající v sovětském komunismu primárně jako vojenskou výzvu, nejedna charakteristika této hrozby je i jeho jestřábími autory prezentována jako v zásadě politický problém popsaný v intencích původní Kennanovy doktríny. Ačkoli NSC 68 neměl v době svého vzniku ustláno na růžích a Paul Nitze v jeho realizaci už ztrácel naději, zahájení korejské války překročením 38. rovnoběžky severokorejskými vojsky v červnu 1950 přineslo kýžené ovoce. Militaristická agenda jestřábů formujících zahraničněpolitickou agendu Bílého domu konečně dostala zelenou. Chceme-li ale pochopit pozadí a kontext brutálního konfliktu na Korejském poloostrově, musíme se vrátit do závěrečných dnů války. V té době Spojené státy navrhly umělé rozdělení Korejského poloostrova podél 38. rovnoběžky na americkou okupační zónu na jihu a sovětskou na severu. Moskva s americkým návrhem souhlasila (8) a podepsala s Washingtonem dohodu o dlouhodobém opatrovnictví nad Korejským poloostrovem. Korea měla být podle smlouvy po čtyřech letech mezinárodního (rozuměj amerického a sovětského) dohledu spravována nezávisle. USA okupovaly jih Korejského poloostrova následující tři roky, než se k moci dostala Američany podporovaná diktatura Syngmana Rhee, zatímco na severu od roku 1948 panoval Sověty protežovaný bojovník proti japonským okupantům Kim Ir-sen.

Americká vojenská vláda v Koreji (USAMGIK) kolaborovala s japonskými koloniálními představiteli, což se většině Korejců nelíbilo. Spousta z nich se však jednoduše chtěla na nové podmínky adaptovat a v této vládě pracovat, uvádí Martin Hart-Landsberg ve své publikaci Korea: Division, Reunification, and U.S. Foreign Policy (9). Hart-Landsberg svůj pohled na poválečné dění v Koreji vykládá optikou amerických snah o neutralizaci lidových hnutí a udržení rozděleného Korejského poloostrova. USAMGIK, jež odmítla uznat Prozatímní vládu Korejské republiky (KPG), rehabilitovala korejské kolaboranty a zaměstnala bývalé japonské kolonizátory jako poradce, s jejichž pomocí nechala japonské koloniální a ekonomické struktury prakticky netknuté (10). Americká správa kupříkladu zakázala pořádání lidových shromáždění, zatímco Sovětský svaz jejich činnost na severu povolil. Tento nepopulární krok podnítil přímé nepokoje proti USAMGIK, která už v následujícím roce čelila generální stávce a krátce nato rolnickému povstání požadujícímu obnovení moci lidových shromáždění. To však představovalo stěžejní hrozbu v očích amerických strategických plánovačů, neboť do rukou nezodpovědného davu nepatří lokální decentralizovaná moc. Povstání se rozšířilo z Pusanu do dalších jihokorejských měst a provincií, přičemž lidé žádali lepší pracovní podmínky, vyšší mzdy, spravedlivou distribuci přídělů rýže a právo na shromažďování. USAMGIK a její korejští spojenci mobilizovali stávkokaze, policii a pravicové paramilitární skupiny, aby rozbili stávku jihokorejských železničářů. Následovalo masové zatýkání. Násilnosti eskalovaly, načež USAMGIK nakonec vyhlásila stanné právo a proti rebelantům poslala tanky, americké vojáky, národní policii a polovojenské bandy (11). Ti nakonec povstání poměrně brutálně rozprášili. Oficiální odhady hovoří o 240 zabitých mezi stávkujícími a demonstranty, o dalších 116 usmrcených civilistech a 92 mrtvých policistech, ačkoli skutečný počet obětí může být vyšší (12). Porážka povstání podstatným způsobem oslabila lidová shromáždění a dělnické odbory na jihu poloostrova, které organizovaly odpor proti politice USAMGIK. Naopak posílily pravicové formace, konsolidující ve svých rukou politickou moc v předvečer založení Korejské republiky a ustanovení Rheeho režimu podporovaného USA. Rhee se ujal moci v roce 1948.

Vládu amerického chráněnce Syngmana Rheeho charakterizovala silná politická represe a nekompromisně brutální postup vůči povstalcům a skutečným či domnělým nepřátelům jeho režimu. Rhee hned na začátku svého vládnutí čelil protestům nespokojených obyvatel ostrova Čedžu. Tamní obyvatelé už za vlády USAMGIK protestovali proti chystaným volbám plánovaným pod hlavičkou Dočasné komise o Koreji při OSN (UNTCOK) ve Spojenými státy okupované jižní polovině Koreje poté, co SSSR odmítl uspořádání voleb dozorovaných OSN na severu. Podle nespokojenců z Čedžu by konání těchto voleb pouze v jedné části Koreje upevnilo rozdělení Korejského poloostrova. Jim samotným však na srdci  ležela především sjednocená Korea. Rheeho režim na povstalce zaklekl velmi tvrdě. V listopadu 1948 zavedl stanné právo a vyhlásil zahájení „eradikační kampaně” proti rebelům z venkovských oblastí ostrova Čedžu (13). Čedžu se stal symbolem lidských jatek, kde přišlo o život přibližně 30 tisíc až 60 tisíc lidí, což odpovídá zhruba desetině až dvacetině populace ostrova. Když rebelové 3. dubna 1948 reagovali na smrtonosné policejní násilí koordinovaným útokem na 11 policejních stanic a usmrtili 50 policistů, Rheeho vláda posílila policejní složky na Čedžu transferem 3 000 vojáků. Nicméně několik stovek z nich se vzbouřilo a poskytlo zbraně povstalcům. Někteří obyvatelé ostrova si dodnes vybavují brutalitu vládních sil a paramilitárních hrdlořezů, symbolizovanou znásilňováním žen, týráním a mučením zajatců. Vojáci prý donutili jednu ženu, aby chodila po vesnici s uříznutou hlavou svého syna, který patřil k povstalcům. Ačkoli se i rebelové z Čedžu dopouštěli násilností a vražd, drtivou většinu obětí usmrtila policie, rekrutující se z řad kolaborantů s Japonci, dále vojáci a protikomunistické jednotky (14). Celková bilance kampaně tak, jak ji odhadlo Provinční shromáždění ostrova Čedžu, činila 230 do základů spálených vesnic (70 procent všech vesnic na Čedžu), a nejméně 39 000 zničených domovů (15). Přitom americkou vojenskou vládou zakázaná lidová shromáždění sama o sobě na Čedžu nepředstavovala žádnou komunistickou hrozbu. Vykazovala pouze socialistické tendence. Americká vojenská vláda měla v srpnu 1948 nad Jižní Koreou úplnou politickou a vojenskou kontrolu, když zorganizovala násilnou akci na potlačení povstání na ostrově Čedžu. I za vlády Rheeho režimu někteří američtí vojenští činitelé, třeba generál William Roberts, povzbuzovali jihokorejskou armádu a policii, které USA vyzbrojily a podporovaly, k provádění protipovstaleckých operací ve stylu spálené země (16). Jihokorejští vojáci za dohledu americké armády páchali zločiny a zvěrstva jako masové popravy, včetně exekucí civilistů, žen a dětí (17). V roce 2003 jihokorejský Národní výbor pro vyšetřování pravdy dospěl k závěru, že za spáchání masakrů na Čedžu jsou spoluzodpovědné USAMGIK a korejská armáda. (18) Rozsáhlý politický teror ale nezachvátil pouze ostrov Čedžu, ale obecně celou Koreu jižně od 38. rovnoběžky.

Masový politický teror jihokorejského režimu Syngmana Rheeho, který se osvědčil na eradikaci populárního odporu na Čedžu, si podle historika specializujícího se na moderní korejské dějiny Bruce Cumingse a jeho kolegy Johna Merrilla vyžádal 100 až 200 tisíc obětí do vypuknutí masových poprav komunistů, jejich sympatizantů a civilistů (19). Tehdy Američany podporovaný Rheeho režim převážně během horkého léta 1950 a na úsvitu korejské války zabil 100 tisíc až 300 tisíc lidí. Občas k tomu docházelo za přímé asistence důstojníků americké armády (20) kvůli vágnímu obvinění, že by podezřelí levičáci mohli pomáhat intervenčním vojskům ze severu. Tito nešťastníci byli ve spěchu zastřeleni a jejich těla naházena do provizorně vykopaných příkopů, opuštěných dolů nebo do moře. Rozsáhlý archivní výzkum provedený týmem Associated Press (AP) nenaznačuje, že by velitel amerických sil na Dálném východu generál Douglas MacArthur chtěl podniknout nějaké kroky k zastavení hromadného zabíjení. Když se o masových vraždách dozvěděli nejvyšší představitelé Pentagonu a ministerstva zahraničí ve Washingtonu, tyto události úředníci označili jako „tajné“ a uložili je do archivu. Američtí důstojníci se nacházeli v místech, kde docházelo k popravám, pořizovali si fotografie a psali zprávy, aniž by jakkoli zasáhli. Spojené státy tak povědomí o masakrech tutlaly (21). Americký vojenský poradce Frank Winslow citovaný AP vzpomínal, jak odmítl pozvání na „akci za městem”, kterou jeden z vyšších důstojníků označil za „střílení krocanů”. Ostatní američtí důstojníci se jí zúčastnili a pořídili děsivé fotografie; fotodokumentaci, která zůstala půl století utajena. Podle odtajněných amerických materiálů přinejmenším v jednom případě americký důstojník masovou popravu přímo posvětil (22).

Je příznačné, kolik zaručených zvěstí o severokorejské tyranii koluje informačním prostorem, kdy se opět aplikuje manichejské poměřování sil dobra (jih) a zla (sever). Na sever od 38. rovnoběžky přitom k takovým zvěrstvům nedocházelo, a to ani po vpádu Severokorejců na jih. Západní mediální propaganda se s těmito nepohodlnými skutečnostmi vypořádává po svém, a to tak, že o nich prostě neinformuje, což je standardní praxe. Kolik novinových článků, analýz a publikací by se ve sdělovacích prostředcích neustále recyklovalo, kdyby statisíce obětí politických čistek patřilo na druhou stranu ideologické barikády? Fyzická eliminace stovek tisíc osob z politických důvodů na jihu Korejského poloostrova je dodnes prakticky neznámou kapitolou dějin, přestože toto vraždění dalece převyšovalo horor stalinistických čistek ve všech východoevropských satelitech Sovětského svazu. Nejinak je to i s okolnostmi obestírajícími korejský konflikt, kdy teprve hluboký ponor do archivních materiálů pomáhá rozplétat polopravdy, mýty a vyložené lži. Oficiální historie praví, že korejskou válku zahájila otevřená invaze severokorejské armády na jih poloostrova, načež USA vstoupily do války, aby provedly “policejní akci” posvěcenou mandátem OSN. Bruce Cumings má za to, že tuto otázku jednoduše nejde zodpovědět (23), jelikož otevřenému konfliktu předcházely vzájemné výpady. Korejci nakonec napadli Korejce, když překročili linii uměle vytvořenou Američany.  

„Spojené státy nejdříve podnikly obrannou vojenskou operaci a posléze útok. Nastal přitom nejhorší scénář, neboť sever obsadila americká armáda. Jenže Čína se rozhodla bránit své hranice a podpořit své severokorejské druhy ve zbrani. Brzy se boje přeměnily na nerozhodnou válku podél centrální fronty a byla zahájena jednání. O dva roky později došlo k podepsání příměří, avšak na severu po tři roky probíhalo ničím nerušené americké bombardování. Následkem této strategie se sever proměnil v pustinu, kde se lidé-krtci naučili nacházet úkryty v jeskyních, horách a pevnostech – jednoduše v podzemním světě, jenž se stal základem pro rekonstrukci země a mementem pro vytvoření zuřivé nenávisti mezi řadovým obyvatelstvem,” nastiňuje americký způsob udržení kontroly nad Korejským poloostrovem Cumings ve své publikaci The Korean War: A History (24). Spojené státy se v Koreji rozhodly zopakovat masivní leteckou kampaň z druhé světové války s cílem zlomit morálku nepřátelsky naladěné populace, přestože ani americké interní vojenské zdroje nepotvrdily její účinnost. Zatímco nacistické protiletecké baterie způsobovaly spojeneckým letounům značné škody, američtí piloti měli v Koreji prakticky  zóny volné palby až do pozdní fáze konfliktu, kdy Severokorejci nasadili sovětské MiGy. Cumings cituje generála letectva Curtise LeMaye, který chtěl už na začátku války vypálit do základů všechna velká severokorejská města a který ke konci války poznamenal: „Spálili jsme taky všechna města na severu i na jihu...Teprve nyní po třech letech je to přijatelné, ale zabití několika lidí, to prostě kdekdo nedokáže strávit.“ Záměr Trumanovy administrativy spočíval v destrukci korejské společnosti. Generál Ridgway, jenž si čas od času stěžoval na existenci zón volné palby, požadoval po armádě stále větší bomby s napalmem, aby tak mohl „vyhladit veškerý život v taktických lokalitách a zachránit životy amerických vojáků“. “Pokud budeme pokračovat v destrukci toho místa,” nechal se slyšet tehdejší ministr obrany Robert Lovett, „můžeme z toho udělat nejméně oblíbenou záležitost pro Severokorejce. Měli bychom do toho jít.”

Generál Douglas MacArthur v reakci na vstup čínských vojsk do války americkým bombardérům nařídil, aby zničily „veškeré komunikační prostředky a všechna zařízení, továrny, města a vesnice“ mezi frontovou linií a řekou Ja-lu, která tvoří hranici mezi Čínou a Severní Koreou (25). Po několikaměsíčním bombardování už v Koreji nezbývalo moc velkých cílů, pokračuje Cumings. Koncem roku 1951 velení amerického letectva usoudilo, že v zemi už nejsou žádné významné cíle hodné nasazení tehdy největší konvenční bomby „Tarzan“, dosahující hmotnosti téměř 5,5 tuny. USA nasadily tuto obří munici v prosinci 1950, kdy se pokusily dekapitovat lídry KLDR ukryté v podzemních bunkrech. Pentagon během války svrhl na Koreu 28 těchto obřích bomb. Genocidní rétoriku americké generality doprovázely plány na bombardování dvaceti korejských vodních nádrží, aby bomby potrestaly civilní obyvatelstvo zničením 250 tisíc tun rýže, která byla připravena ke sklizni. Americké letectvo zaútočilo na vodní nádrže v Toksanu, Chasanu, Kuwongu, Namsi i na jiných místech. Voda zaplavovala farmářskou půdu a úrodu. Když v květnu 1953 letka téměř šedesáti stíhaček Thunderjet provedla nálet na nádrž v Toksanu, povodeň se dostala až do Pchjongjangu. Spojené státy opakovaně zvažovaly nasazení jaderných bomb, zejména v dubnu 1951. Cumings uvádí, že Koreu speciálně za tímto účelem navštívil Robert Oppenheimer, aby zvážil možnost použití taktických jaderných zbraní. V rámci jednoho z projektů zkoumajících možnosti nasazení ultimátních zbraní v Koreji během září a října 1951 Pentagon vyslal americké bombardéry B-29 z Okinawy nad Koreu, aby simulovaly jaderný nálet. Naprostou devastaci způsobenou ultimátní americkou palbou v živých barvách popsal maďarský spisovatel Tibor Méray, citovaný Cumingsem, který během korejské války pracoval jako válečný korespondent: „ Spatřil jsem zkázu a strašlivé věci spáchané americkou armádou. Všechno, co se v Severní Koreji pohnulo, se stalo vojenským cílem. Rolníci pracující na polích byli koseni americkou kulometnou palbou. Piloti se podle mého mínění pouze bavili střelbou na pohyblivé cíle.” Méray se stal očitým svědkem naprosté destrukce mezi řekou Ja-lu a Pchjongjangem: „ V Severní Koreji prostě nezůstala žádná města. Cestovali jsme za měsíčního svitu, takže jsem měl dojem, jako bych se najednou ocitl na Měsíci. Rozbombardovaná města připomínala pouze shluky komínů. Nevím, proč se domy zřítily, a komíny nikoliv; viděl jsem tisíce komínů, a to bylo vše.” Rozsah zkázy nakonec překonal devastaci způsobenou spojeneckými leteckými údery v Německu a Japonsku. Americké letectvo svrhlo na Koreu 635 tisíc tun konvenčních bomb a 32 557 tun napalmu, zatímco v Pacifiku za druhé světové války nasadilo 503 tisíc tun bomb. Jestliže americké bombardování šedesáti japonských měst způsobilo průměrnou destrukci 43 procent městské zástavby, v Koreji byla nejméně polovina z 18 větších měst na severu (z celkového počtu 22 měst) prakticky vyhlazena (Pchjongjang ze 75 procent, Čhongdžin ze 65 %, Hamhung z 80 %, Hungnam z 85 %, Sariwon z 95 %, Sinuidžu ze 100 % a Wonsan ze 80 %). Američané v Koreji hromadně zabíjeli civilisty, včetně spřátelených nekombatantů, bombardovali celé vesnice, ženy a děti desetkrát více než schovávající se komunistické vojáky a zasypávali je napalmem. Piloti, kteří se vraceli zpět na letadlové lodě, páchli po vlastních zvratcích, šokováni z toho, co museli provádět. Cumingsova slova v roce 1984 mimoděk potvrdil Curtis LeMay: „ V průběhu nějakých tří let jsme vybili asi 20 procent populace”, aby tak potvrdil vražednou podstatu americké strategie, již hnala zběsilá touha po zlomení morálky nepřítele. Podle stoupence amerického běsnění v Koreji a pozdějšího šéfa americké diplomacie v Kennedyho a Johnsonově vládě Deana Ruska USA v Severní Koreji bombardovaly „ všechno, co se v KLDR pohnulo, cihlu po cihle” (26). Bruce Cumings přirovnal americké kobercové nálety na Severní Koreu ke genocidě (27). Rovněž americké pozemní jednotky se dopouštěly vražd na civilním obyvatelstvu; nejznámější, byť polozapomenutý masakr civilistů se odehrál ve dnech 26. až 29. července u vesnice No Gun Ri, kde američtí vojáci pozabíjeli stovky uprchlíků (28).

Korejská válka je jedním z nejkrvavějších konfliktů studené války, kdy zahynuly tři miliony lidí (29), převážně na severu. Znepřátelené země dospěly po více než třech letech bojů do patové situace a podepsaly příměří, nikoli však mírovou smlouvu. Korejská válka, lakonicky řečeno, dosud oficiálně neskončila a rozdělená země představuje jeden ze světových neuralgických bodů. Dříve publikované analýzy o korejské válce trpěly nevyvážeností v důsledku studenoválečnických prismat a omezeného přístupu k primárním informačním zdrojům. Ačkoli je sovětská a čínská podpora severokorejským komunistům nepopiratelným faktem, v žádném případě ji nelze dekódovat jako prvotně imperialistickou (30) a už vůbec tím nelze ospravedlňovat otřesná zvěrstva USA proti Korejcům. Poté, co utichly zbraně, Spojené státy se svým jihokorejským klientem vytvořily bilaterální vojenskou alianci, která se stala součástí regionální sítě aliancí, jejichž cílem bylo odvrátit sovětskou hrozbu v Tichomoří. Případ Jižní Koreje ukazuje, jak Spojené státy ve východní Asii instalovaly neformální řád s hierarchií, v níž suverénní státy považovaly vedení hegemona a jím určovaná pravidla za legitimní věc, jak soudí americký politolog Victor Cha (31). Na základě této dohody byla v Jižní Koreji dislokována americká vojska, která zde setrvávají do dnešních dnů. Země se tak spolu s Japonskem a Tchaj-wanem stala jakýmsi americkým protektorátem na utužení americké hegemonie ve východní Asii. Tento fakt s sebou nese klasické problémy vyplývající z dlouhodobé přítomnosti zahraničních vojsk, jako je kriminalita nebo environmentální degradace.

V průběhu následujících dekád se v Jižní Koreji uskutečnily tři převraty, přičemž první dva provedl vojenský důstojník Pak Čong-hi, a to v letech 1961 a 1972. Pak předešel protestům tak, že nechal pozatýkat tisíce aktivistů a umlčel tisk (32). Ačkoli Pakova vláda položila základy ekonomického rozmachu země (v roce 1961, kdy se Pak chopil moci, byla Severní Korea – i díky pomoci zemí komunistického bloku – ekonomicky vyspělejším státem než Jižní Korea (33)), jeho režim uplatňoval tvrdou politickou represi, včetně věznění a mučení členů protivládního hnutí, u jehož zrodu stáli univerzitní studenti (34). Odpor proti Pakově autoritářské vládě, který se v první polovině 70. let omezoval na studenty, se v druhé polovině 70. let vyvinul v širší hnutí se zapojením dalších aktérů. Prodemokratické hnutí nakonec připravilo půdu pro institucionalizaci občanské společnosti po přechodu od diktatury k demokracii v roce 1987. V zahraniční aréně Pak asistoval Spojeným státům při jejich agresi proti Vietnamu, kam vyslal jihokorejské vojáky. Autoritářská vláda v roce 1979 skončila zavražděním prezidenta Paka Čong-hiho. Zanedlouho poté, co se v roce 1980 během dalšího puče ujal moci Američany vycvičený generál Čon Du-hwan, vypuklo ve městě Kwangdžu občanské povstání proti novému režimu. Obyvatelé města odolávali  speciálním jednotkám deset dnů, než armáda utopila rebelii v krvi. I když skutečný počet obětí masakru do dnešních dnů není znám, jedná se o stovky až 2 000 zabitých (35). Čonův režim získal k brutálnímu zásahu zelenou od Carterovy administrativy, která si do svého erbu pokrytecky vetkla dodržování lidských práv. V této souvislosti rozhodně stojí za zmínku paralely mezi Pařížskou komunou a rebelií v Kwangdžu. Přestože tyto dvě události dělí více než sto let, mají lecco společného (i rozdílného): spontánní vznik lidových orgánů demokratického rozhodování, vznik ozbrojeného odporu zdola, útlum kriminálních aktivit, existenci skutečné solidarity a spolupráce mezi občany, ba dokonce i pozastavení třídní, mocenské a statusové hierarchie. Zatímco v Paříži se 18. března 1871 chopila moci předem vytvořená skupina (Národní garda), v Kwangdžu lidé spontánně proti státnímu útlaku vytvořili Občanskou armádu. Pařížská komuna hrála v povstání v Kwangdžu roli díky vědomé paměti mnoha účastníků (36). Represe Čonovy junty nakonec zažehly vznik rozsáhlého prodemokratického hnutí s názvem Červnové demokratické hnutí (June Democratic Struggle), které vládnoucí režim přimělo k uspořádání přímých prezidentských voleb a zavedení demokratických reforem. To v posledku vedlo k Čonovu pádu a ukončení Spojenými státy vydržované diktatury v Jižní Koreji.

V důsledku neorganického rozdělení Korejského poloostrova podél 38. rovnoběžky z popudu realizovaného Spojenými státy a se souhlasem Sovětského svazu vypukla hrůzná válka s miliony obětí. Konflikt na dlouhá desetiletí upevnil existenci diktátorských režimů na jihu a severu. To vše vytvořilo vysoce toxický mix, který v současnosti, i vzhledem k odstrašujícímu jadernému arzenálu na severu, představuje jeden z neuralgických bodů světa. Korejskou válku přitom neukončila mírová smlouva, ale pozastavilo ji pouze příměří. Korejská válka tedy prakticky neskončila. Jestliže jsme tuto kapitolu uvedli svržením atomových pum na Hirošimu a Nagasaki, můžeme s politováním konstatovat, že stín atomového Armageddonu se v těchto překotných časech nevyhýbá ani uměle rozdělenému Korejskému poloostrovu, kde kdysi žil sjednocený korejský národ.  

 

Poznámkový aparát:

 

1. A Report to the National Security Council by the Executive Secretary (Lay) (NSC 68) , 14. dubna 1950, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1950v01/d85 

2. Chivvis Christopher, Kavanagh Jennifer, Lauji Sahil, Malle Adele, Orloff Samuel, Wertheim Stephen a Wilcox Reid, Strategic Change in U.S. Foreign Policy, Carnegie Endowment for International Peace, 23. července 2024. Link: https://carnegieendowment.org/research/2024/07/strategic-change-us-foreign-policy?lang=en

3. The Manhattan Project: An Interactice History, U.S. Department of Energy - Office of History and Heritage Resources. Link: https://www.osti.gov/opennet/manhattan-project-history/Events/1942-1945/espionage.htm 

4. What role did the atomic bombings of Hiroshima and Nagasaki and Soviet entry into the war play in Japan’s decision to surrender in the Pacific War? Conversations with Tsuyoshi Hasegawa, Asia-Pacific Journal: Japan Focus, 1. října 2023. Link: https://apjjf.org/2023/10/hasegawa  

5. Bombing of Tokyo, Britannica. Link: https://www.britannica.com/event/Bombing-of-Tokyo 

6. Beschloss Michael, Did We Need to Drop It? New York Times, 30. července 1995. Link: https://www.nytimes.com/1995/07/30/books/did-we-need-to-drop-it.html 

7. Stone Oliver, Kuznick Peter, Bombing Hiroshima Changed the World, But It Did Not End WWII, Los Angeles Times, 26. května 2016. Link: https://www.latimes.com/opinion/op-ed/la-oe-stone-kuznick-hiroshima-obama-20160524-snap-story.html 

8. Fry Michael, National Geographic, Korea, and the 38th Parallel: How a National Geographic Map May Have Helped Divide Korea, National Geographic, 5. srpna 2013. Link: https://web.archive.org/web/20210225074751/https://www.nationalgeographic.com/science/article/130805-korean-war-dmz-armistice-38-parallel-geography 

9.  Hart-Landsberg Martin, Korea: Division, Reunification, and U.S. Foreign Policy, New York: Monthly Review Press,  1998, str. 72. Link: https://archive.org/details/korea00mart/page/72/mode/2up 

10. Kim Sheen, Concrete July: Forging a Critical Peace in Korea from Fragments of the Past, Dartmouth College, jaro 2023. Link:  https://digitalcommons.dartmouth.edu/cgi/viewcontent.cgi?params=/context/geography_senior_theses/article/1003/&path_info=Concrete_July_FINAL_6_12.pdf 

11.  Hart-Landsberg Martin, Korea: Division, Reunification, and U.S. Foreign Policy, New York: Monthly Review Press,  1998, str. 76 . Link: https://archive.org/details/korea00mart/page/72/mode/2up 

12. Autumn Uprising of 1946, History Maps. Link: https://history-maps.com/story/History-of-South-Korea/event/Autumn-Uprising-of-1946#main 

13. Jeju Uprising: Thousands Killed, Facts and Details, červenec 2021. Link: https://factsanddetails.com/korea/Korea/Korean_War/entry-7162.html 

14. Sang-Hun Choe, Memories of Massacres Were Long Supressed Here. Tourist Now Retrace Atrocities, New York Times, 28. května 2019. Link:  https://www.nytimes.com/2019/05/28/world/asia/south-korea-jeju-massacres.html 

15. Johnson Chalmers, Blowback: The Costs and Consequences of American Empire, Owl Book,  leden 2001, str. 100. Link: https://archive.org/details/blowback00chal/page/100/mode/2up 

16. Bon-young Lee, Time for US to acknowledge, Apologize for Role in Bloody Jeju April 3 Incident, Argue Experts, Hankyoreh, 12. prosince 2022. Link: https://english.hani.co.kr/arti/english_edition/e_international/1071248.html 

17. Newsweek Staff, Ghost of Cheju, Newsweek, 18. června 2000. Link: https://www.newsweek.com/ghosts-cheju-160665 

18. Shim Elizabeth,  South Korea Jeju Massacre Victims Seek Reparations Ahead of Anniversary, UPI, 1. dubna 2019. Link: https://www.upi.com/Top_News/World-News/2019/04/01/South-Korea-Jeju-Massacre-victims-seek-reparations-ahead-of-anniversary/6571554122095/ 

19. Cumings Bruce, A Murderous History of Korea, London Review of Books, květen 2017. Link: https://www.lrb.co.uk/the-paper/v39/n10/bruce-cumings/a-murderous-history-of-korea 

20. Hanley Charles, Hyung-Jin Kim, Korea Bloodbath Probe Ends; US Escapes Much Blame, San Diego News, 10. července 2010. Link: https://web.archive.org/web/20121019041125/http:/www.utsandiego.com/news/2010/jul/10/korea-bloodbath-probe-ends-us-escapes-much-blame/.

21.  Hanley Charles, Chang Jae-Soon, AP: U.S.  Allowed Korean Massacre In 1950, Associated Press, 5. července 2008. Link: https://www.cbsnews.com/news/ap-us-allowed-korean-massacre-in-1950/.

22. Hanley Charles, Chang Jae-Soon, Children “Executed” In South Korean Killings: ROK and US Responsibility, Asia-Pacific Journal , 1, prosince 2008. Link: https://apjjf.org/charles-j-hanley/2979/article

23. Cumings Bruce, Origins of the Korean War Volume II, Princeton University Press, str. 368. Link: https://faculty.washington.edu/sangok/NorthKorea/Cumings,_Bruce_-_Origins_of_the_Korean_War_Volume_II,_Chapter_18.pdf 

24. Cumings Bruce, The Korean War: A History, New York: Modern Library, 2010, str. 216. Link: https://archive.org/details/KoreanWarTheBruceCumings/page/n25/mode/2up 

25. Park Ju-Hyun, “Wipe Out All Life”: Postwar Liberalism and Mass Killing in Korea, Funambulist, 31. srpna 2021. Link: https://thefunambulist.net/magazine/against-genocide/wipe-out-all-life-postwar-liberalism-and-mass-killing-in-korea 

26. Sinn Donghee, No Gun Ri Digital Archive: Challenges in Archiving Memory for a Historically Marginalized Incident, Cambridge University Press, 8. června 2018. Link: https://www.cambridge.org/core/books/abs/participatory-heritage/no-gun-ri-digital-archive-challenges-in-archiving-memory-for-a-historically-marginalized-incident/2D01BFAF91BAF2CBDAAEAF986B51CDC3 

27. Garner Dwight, Carpet-Bombing Falsehoods About a War That’s Little Understood, New York Times, 21. července 2010. Link: https://www.nytimes.com/2010/07/22/books/22book.html.

28. Harden Blaine,  The U.S. War Crime North Korea Won´t Forget, Washington Post, 24. března 2015. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-us-war-crime-north-korea-wont-forget/2015/03/20/fb525694-ce80-11e4-8c54-ffb5ba6f2f69_story.html 

29. Blaxland John, Seventy Years On, The Korean War Still Resonates, Australian Strategic Policy Institute, 28. července 2023. Link: https://www.aspistrategist.org.au/seventy-years-on-the-korean-war-still-resonates/ 

30. Costa Anna,  Who Wanted to Go to War Over Korea in 1950?, E-international Relastions, 18. srpna 2011. Link: https://www.e-ir.info/2011/08/18/who-wanted-to-go-to-war-over-korea-in-1950/ 

31. Cha Victor, Informal Empire: The Origins of the U.S. -ROK Alliance and the Mutual Defense Treaty Negotiations, University of Hawai´i Press, 2017, str.221. Link: https://www.jstor.org/stable/44508446?read-now=1&seq=1#page_scan_tab_contents 

32. Seol Kap, The US Didn´t Bring Freedom to South Korea - Its People Did, Jacobin, 25. června 2020. Link: https://jacobin.com/2020/06/gwangju-uprising-korean-war-seventieth-anniversary 

33. Two Koreas, Two Development Policies, Council on Foreign Relations, 28. dubna 2023. Link: https://education.cfr.org/learn/reading/two-koreas-two-development-policies 

34. Chang Paul, Protest Dialectics: State Repression and South Korea´s Democracy Movement, 1970-1979, Stanford University Press, 2015. Link: https://www.sup.org/books/asian-studies/protest-dialectics 

35. Gwangju Uprising, Britannica. Link: https://www.britannica.com/event/Gwangju-Uprising 

36. Katsiaficas George, Comparing the Paris Commune and the Gwangju Uprising, Taylor and Francis, 18. srpna 2010, str. 261 až 270. Link: https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/07393140307195