Krveprolití v Gaze Izrael staví mimo civilizovaný svět

16. 2. 2024 / Jan Darmovzal

Je naprosto zřejmé, že v této fázi konfliktu se nejedná o žádnou destrukci hnutí Hamás (což bylo pouze pium desiderium od samotného začátku), nýbrž o úmyslné vraždění civilistů, kteří nemají kam utéci a kde se schovat před neustále dopadajícími bombami. Světová pozornost se sice upírá ke Gaze, ale tři desítky tisíc mrtvých ještě nejsou dost na to, aby svět přinutil Izrael toto šílenství zastavit. Pokud se něco má změnit pak je nutné a neodkladné, aby Izrael čelil ještě silnějšímu mezinárodnímu tlaku a to i třeba tím, že bude vyloučen z mezinárodního společenství, což by bylo v současné situaci naprosto legitimní opatření. Není možné dál nečinně přihlížet tomu, jak izraelská armáda decimuje pásmo Gazy a to bez jakéhokoliv realistického plánu pro 2 miliony strádajících obyvatel.

Nezapomeňme, jak přesvědčivě pokaždé izraelští představitelé tvrdili, že přesně ví, kde je hlavní operační centrum Hamásu a kde se skrývají jeho hlavní vůdci: nejdříve to bylo pod nemocnicí Al-Shifa ve městě Gaza, kde se nic nenašlo, potom to byl Chan Júnis, kde vedení Hamásu také nebylo a nyní to má být Rafáh - poslední útočiště 1,5 milionu civilistů, kteří nedělali nic jiného, než že uposlechli instrukcí prolhaných představitelů židovského státu “aby se přesunuli na jih, kde budou v bezpečí”. Bezpečí byla pouze iluze a záminka pro izraelské vojáky, aby zničili veškerou civilní infrastrukturu, aby se civilisté nemohli vrátit do svých domovů a byli nuceni pásmo Gazy opustit navždy.

Izrael, nyní už nechvalně “proslulý” svou armádou a zpravodajskými službami selhává a jednoznačně to dokládají tragické výsledky v podobě totální destrukce Gazy a obrovského počtu mrtvých civilistů. Izrael zatím nedosáhl žádného významného vojenského vítězství a tyto skutečnosti jej dohnaly k přesvědčení, že vytouženého výsledku dosáhne pouze naprostým zničením všeho. Bohužel jediné co Izrael dělá je, že vlastně ničí sám sebe a je pouze otázkou času, kdy se tato situace vymkne z kontroly a dostane za bod zvratu.

Dobře víme, a to i přes populistická prohlášení v českých médiích, že útok ze 7. října 2023 není žádným novým pogromem proti židům, ale že mu předchází dlouhých a dobře zdokumentovaných 18 let kompletní blokády pásma Gazy a uvržení do naprosté beznaděje a chudoby více než 2 miliony obyvatel této enklávy. Není třeba být zastánci Palestinců nebo Izraelců, ale je zřejmé, že akce nutně budí reakci a tou prvotní akcí a hlavním problémem Izraele je neustálý útlak Palestinců znásobený imunitou, beztrestností a dvojím metrem, který západní země dlouhodobě a bezprecedentně uplatňují vůči Izraeli a zbytku světa.

Můžeme opakovaně ukazovat na Hamás a tvrdit, že je teroristickým hnutím na bázi toho, že 7. října pozabíjeli jeho bojovníci na 1200 Izraelců, ale stejně tak budeme muset být féroví v tom, že Izrael od 7. října zabil desetkrát více Palestinců než Hamás Izraelců a tím pádem nemá o nic méně teroristické praktiky než Hamás. Informace kolující v českých médiích nejen tento fakt úmyslně opomíjejí a mylně tak dávají obraz o hodném a legitimně se bránícím Izraeli a zlých teroristech z Hamásu, což nemůže být dále od pravdy, tedy pokud budeme na celou věc nahlížet objektivně.

Proč tedy Izrael tak démonizuje hnutí Hamás a snaží se jej za každou cenu zničit?

Nezapomeňme na čem Izrael celá desetiletí stavěl svou bezpečností politiku: na neporazitelné armádě, která odolá útoku kohokoliv a dokáže bojovat na několika frontách zároveň. To možná platilo do 7. října 2023, kdy bojovníci Hamásu Izrael zesměšnili a dokázali mu zasadit ránu, ze které se zatím nevzpamatoval a možná, že nikdy nevzpamatuje. Celá tato strategie o neporazitelnosti izraelské armády se najednou zhroutila a i ti v arabském světě, kteří věřili, že je rozumné s Izraelem uzavřít mírové smlouvy jako Jordánsko či Egypt od toho v blízké budoucnosti dost možná ustoupí, jelikož nebudou stát o to udržovat styky se státem, který páchá genocidu. Jak u Jordánska tak Egypta by vypovězení mírových smluv s Izraelem bylo pragmatické s ohledem na křehké vnitropolitické equlibrium, které by exodem Palestinců z Gazy na Sinaj či Západního břehu do Jordánska bylo porušeno a to si v současné situaci ani prezident El-Sisi ani král Abdullah nemůžou dovolit.

Ovšem, to je pouze jedna strana mince - možná ta argumentačně jednodušší. Ta druhá je racionální vnímání faktu, že Izrael je vojensky zranitelný a to víc než si kdokoliv myslel (což do 7. října neplatilo). Svou ztracenou pověst se nyní snaží získat zpět tím, že srovná se zemí pásmo Gazy a povraždí co možná nejvíce nevinných Palestinců, aby jejich utrpení mohl svést na špatnou politiku Hamásu. Jenže tak se věci nemají a z dlouhodobého hlediska to Izrael nezachrání, právě naopak, zabíjením civilistů právě odkrývá svou zranitelnost a nekompetentnost zničit hnutí Hamás konvenčně. Ani se svými nejmodernějšími špionážními technologiemi nedokáže Izrael lokalizovat velitele Hamásu či většinu unesených izraelských rukojmí a to se bavíme pouze o území 40 x 8 kilometru.

Nebyl to nikdo jiný než právě lídr Hizbaláhu Hassan Nasrallah, který dlouhodobě a konzistentně tvrdí, že Izrael je zranitelný a vojensky paralyzovaný. Nasrallah tuto skutečnost o slabosti Izraele velmi dobře vnímá a bude se snažit jí beze zbytku využít. Lídr Hizballáhu je pragmaticky uvažující a velmi chytrý člověk, tedy rozhodně převyšující Netanjahua a to je velmi nebezpečné v současné situaci.

Je s podivem, že i přes tragicky špatné výsledky, které izraelská armáda má v pásmu Gazy jsou v Izraeli slyšet hlasy jestřábů (například historik Benny Morris), kteří se Izrael snaží přimět k další vojenské kampani proti Íránu či právě libanonskému Hizballáhu. Nekonečné války, které Izrael se svými sousedy v regionu vede mu bezpečnost rozhodně nepřinesou, což je fakt, který chápou všichni snad kromě Izraele. V dlouhodobém horizontu Izrael strategicky prohrává nejen na geopolitické mapě Blízkého Východu, ale zejména pak ztrácí podporu u většinové populace v západních zemích, která se ve velkém obrací proti izraelské politice genocidy a apartheidu.