Hodie tibi, cras mihi

24. 1. 2024 / Marek Feigl

1. „Zlého člověka se zbraní zastaví jenom dobrý člověk se zbraní.“ Těžko pochopit, jak může tak často napadat zřejmě dospělé osoby přesvědčovat druhé, že ony nebo někdo, na koho ony ukážou prstem, jsou právě těmi dobrými člověky, kterým patří potenciálně či reálně do rukou bouchačka – a ani se u toho nezačervenat. Postavit legislativní situaci i reálný běh světa na víře, zhola nezaručené, zhola neprůkazné, že nějací naši spolulidé jsou snad dobrými a zůstanou takovými, představuje nevídanou koncentraci naivity a poklesle náboženské umanutosti. Tím spíše, pokud někdo narcistně nabídne sebeporozumění, že právě on, popřípadě bůhvíkdo anonymní jím ukázaný druhý patří k nositelům dobra. Co je snazšího než říci o sobě, že jsem dobrý, že patřím k dobré části lidství? To dokáže každý syčák. Jak učí první lekce studia narcistické porouchanosti, právě nekomplikované přesvědčení o vlastní dobrotě definuje ty nejrozbitější exempláře společnosti stižené morálním Dunning-Krugerovým efektem. Stát by měl místo čechrání podobných trapných pověr o dobru v člověku spíše razantně zacílit na to, aby se pokud možno co nejméně zlých člověkům už na počátku legálně dostala do rukou zbraň.

2. „Česká zbraňová legislativa je nejlepší, popř. jedna z nejlepších na světě.“ Nikdo z těch, kdo toto říkají a píší, nepatří mezi právní znalce komparující evropské a světové zbraňové legislativy. V dosud nedořešeném případu střelce z filosofické fakulty jsme naopak diváky zjevného selhání českého systému. Ten zůstává očividně zcela zranitelný vůči rozhodnutí kdekoho vyzbrojit se a terorizovat okolí, nefunkční jak děravý sud, kdy pak silové složky státu a justice mohou či nemohou řešit pouze konečné důsledky libovůle ozbrojenců. Okolo tří set tisíc povolení k držení zbraně se vystavilo, jak je v současnosti tematizováno, bez adekvátního psychologického a psychiatrického vyšetření uchazečů – takové vyšetření ostatně dalekosáhle překračuje kapacitu českého zdravotnictví. Sedmnáct zavražděných z filosofické fakulty, z Klánovického lesa a z Hostouně představuje extrémní projev legislativní a praktické nedostatečnosti české zbraňové (ne)regulace. Co je běžným, „průměrným“, neextrémním projevem spánku legislativního rozumu plodícího příšery? Ta psychicky nejméně stabilní osoba z našeho širšího rodinného příbuzenství, jejíž vnitřní porouchanost musela být snad komukoli zjevná po dvacetivteřinovém rozhovoru a která se vyznačovala záchvaty nevídaného vzteku, agresivity, abusu alkoholu i pácháním rodinných skandálů, byla (před svou nedávnou smrtí) shodou okolností jediným členem rodiny, který vlastnil střelné zbraně – a vlastnil je legálně. Jiným legálním držitelem zbraní proslulým po celé vesnici manželčiny rodiny je léčitel a alkoholik, vícekrát už svou zbraní vyhrožující nemajetným, údajně hlučným rodinám v sousedství. Jde o dva nahodilé příklady z jedné zaměnitelné obce, příklady, které spojuje jen jejich výskyt v mém sociálním okolí. Dovedou si představit ti, kteří uléhají a vstávají se spokojeností v údajně funkční systém českého držení zbraní, jak choulostivou, jak platonickou notoricky zůstává zvláště na české vesnici komunikace mezi obvodním lékařem a držitelem či kandidátem zbrojního průkazu? Se selháváním se tu ostatně setkáváme i ve věci držení či odebírání způsobilosti k řízení motorových vozidel. Jak vysvětlit seniorovi nebo ozbrojenci, že jeho zdravíčko přestává dostačovat k dalšímu držení řidičského nebo zbrojního průkazu? Ve věci odebírání způsobilosti k řízení vozidla bývá lékař, pokud takto odvážně tne do živého, předmětem nenávisti a nevraživosti svých pacientů i jejich rodin, kteří lékaři zazlívají, jak nechápe nutnost babiččiny cesty vlastním autem do Kauflandu pět kilometrů za vesnicí (a ty, které senior nebo psychotik přehlédne na přechodu pro chodce, se stanou prostě oběťmi odvěkého běhu světa) ani to, co řízení auta znamená pro její sebevědomí i aktivizaci. Rovněž to, komu v českých podmínkách současnosti připadne do rukou zbraň, závisí zásadně na chaotické interakci mezi lékařem a kandidátem či držitelem zbrojního průkazu, za běžných okolností bez další kontrolní instance; na ochotě lékaře říci si svou troufalostí o to, aby se stal terčem nevraživosti zhrzeného zájemce o legální nošení zbraně.

3. „Moje zbraň je můj soukromý majetek a moje právo a žádnej levičák mě v tom nemá co regulovat, tohle jsme si dostatečně užili za komunistů.“ Jedna z nejběžnějších českých myšlenkových figur týkající se nejen zbraní, ale takřka čehokoli, jedna z nejbizarnějších odrůd českého myšlenkového skanzenu – která by v případě, že by zde nešlo nezřídka o život, mohla zaujmout svý ubuovským nonsensovým surrealismem. Profit z držení zbraně se privatizuje, případné selhávající důsledky se pak rozpočtou mezi druhé, kteří o ničem nemohli rozhodnout nebo stáli ve špatný čas na špatném místě. Těžko může být držení zbraně individuálním právem bez dalšího, když obnáší tolik důsledků pro ostatní i pro veřejný prostor; lze takto amputovat právo ostatních rozhodnout o sobě, o své bezpečnosti? Co dosvědčuje klíčová role argumentace právem a svobodou vlastnit střelnou zbraň o svém zastánci tváří v tvář empirii české společnosti, ve které psychologickou i psychiatrickou péči potřebují desítky procent jejích členů – https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-b2b-i-akutni-pripady-cekaji-na-pomoc-mesice-system-psychiatricke-pece-kolabuje-232329 , ve které desítky procent obyvatel nadužívají alkohol, jiní drogy, další farmaka? Ve které se lze setkávat s masivní každodenní neotesaností, agresí, poruchami osobnosti, psychopatickými aktéry snad v každé instituci a na každém pracovišti? Z jaké studny idealismu či lakování věcí na růžovo berou zastánci minimalisticky regulovaného přístupu ke střelným zbraním jistotu, že se zbraně v nezanedbatelné míře nedostanou k těm, kterým by do rukou s ohledem na jejich osobnostní či zdravotní situaci neměla přijít ani plastová pistolka z hračkářství?

Milí čeští držitelé zbraní a zastánci jejich ultraliberálního získávání – vy nejste řešením žádného z problémů české společnosti, vy jste naopak jedním z jejích velmi vážných problémů. Bizarní úroveň české veřejné (snad pouze suterénní) diskuse o právu na držení zbraně ukazuje neobyčejně svérázné a podivínské zacházení s logikou, etikou, empirií i se základními aspekty právní odpovědnosti na straně držitelů zbraní či jejich principiálních sympatizantů. Tomuto svébytnému sociokulturnímu materiálu tedy reálně náleží klíč k životu mého i mých blízkých... Dostat se s některými z vás do banálního konfliktu či nedorozumění nebo vás jen zcela nekauzálně potkat na nějaké fakultě, v nějaké uherskobrodské restauraci nebo na veřejném prostranství může znamenat pro kdekoho z nás vydat se na cestu, ze které se nevracívá. Přitom samotná vaše fascinace zbraněmi, držením zbraní a náruživost se ozbrojovat by měla být mnohem neúprosněji než dosud interpretována odborníky na duši – psychology, psychiatry, nezřídka i sexuology.

autor je teolog