Průmysl by měl převzít odpovědnost za euro i dostavbu infrastruktury, vláda na to nemá

22. 1. 2024 / Boris Cvek

Nicméně paní poslankyně Dostálová z ANO měla, myslím, v lecčems pravdu, když oponovala vládní koalici. Jednak upozornila na údajný dokument Evropské komise, podle nějž by změny ve volebním zákoně neměly být dělány rok a méně před volbami. A to se mi zdá logické bez ohledu na to, zda její informace je pravdivá. Další věc, v níž jsem jí musel dát za pravdu, je fakt, že tento návrh zákona nepřichází do Sněmovny přes standardní postupy, přes legislativní radu vlády, ale je to poslanecká iniciativa. To opravdu nepůsobí důvěryhodně. Nechci ale tvrdit, že mám pochopení pro opoziční obstrukce. Naopak zcela podporuji a chápu vládu v jejích argumentech, jen to podle mě dělá ve špatný čas a ještě špatným způsobem.

Další pozoruhodný moment debaty ve studiu byl střet mezi panem Špicarem, zástupcem průmyslu, a panem Kupkou, ministrem dopravy z ODS. Člověk by řekl, že ti dva si měli notovat, protože ODS přece, údajně!, hájí zájmy českého byznysu. Neshodli se ovšem ve věci eura. Špicar touží po tom, aby vláda aspoň obsadila post koordinátora pro euro, od nějž by prý český průmysl, z velké části prakticky už euroizovaný, čekal předkládání nezpochybnitelných fakt ve veřejné debatě.

Podle Kupky ale vláda s ničím takovým nepočítá a mnoho mýtů o euru se prý vyjasnilo v posledních týdnech jaksi samo. Takovým mýtem podle pana ministra je teze, že euro by nás ochránilo před inflací. Špicar protestoval a ukazoval na inflaci v eurozóně i na Slovensku (euro ale mají také v Pobaltí, kde byla inflace dost příšerná). Podle něj jsme euro už schválili v referendu o vstupu do Unie v roce 2003. A překvapilo mě, že také pan ministr se k tomu závazku hlásil, ovšem s takovou neurčitou rétorikou o potřebě odborné debaty bez jasných plánů do budoucnosti.

Faktem je, že jasná většina občanů euro nechce (já patřím mezi tu menšinu, která ho chce jednoznačně a hned, ačkoli naprosto uznávám argumenty, že se to musí udělat tak, aby to bylo sociálně citlivé a aby to posloužilo pověsti Unie ve společnosti). Tento fakt dával pan Špicar do kontrastu se situací na Slovensku. Tam většina občanů chce zůstat u eura. Podle něj oni znají realitu, my jsme jen teoretici. V každém případě by se měl český průmysl, pokud opravdu euro chce, zamyslet nad tím, jak reálně přesvědčit veřejnost. Průmyslníci by měli mít smysl pro to, že řeči nestačí a že je třeba reálný efekt. Od vlády se zřejmě pomoci nedočkají, i když v ní sedí čtyři strany, které jsou jednoznačně pro euro, a jen jedna, která je docela nejednoznačně proti.

Konečně za zmínku, pokud jde o nedělní Otázky V. Moravce, stojí tematika stavění dálnic a silnic v Česku. Pan ministr podle mě velmi rozumně tvrdil, že nemá smysl předhánět se v tom, která politická strana staví víc. Ty stavby od doby rozhodnutí, zajištění financování až po dostavbu zahrnují často funkční období několika vlád. Tím spíše je ale za fatální selhání v této oblasti odpovědna politická reprezentace, pokud byla kdy u vlády, jako celek. Koho máme volit, aby to bylo lepší? Okamuru? Kde je tedy problém, když ne v partajích? Nebo je ve všech partajích ten samý problém? Pan ministr ujišťoval veřejnost, že do deseti let bude všechno, co potřebujeme, dostaveno. Kdo si za deset let ale vůbec vzpomene, kdo byl v roce 2024 ministrem dopravy? Říkat a slibovat může pan ministr, co chce. Jakou má vlastně za ty sliby odpovědnost? Prakticky žádnou. Navíc velmi znepokojivé bylo, když se ukázalo, že pan ministr nemá v oblasti stavění tolik potřebné infrastruktury (a podle pana Špicara ještě větší problém jsou železnice než silnice) v Česku vlastně žádný konkrétní plán. A tzv. PPP projekty prý budeme muset umět zvládnout, i když to zatím ostudně neumíme, jak ukázal NKÚ. Budeme muset. Z toho bohužel neplyne vůbec nic, pokud jde o reálné schopnosti něco zvládnout.