Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Americké listy: Je Amerika jako Sovětský svaz v roce 1990?

23. 1. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 11 minut

Vlivný web Salon.com píše, že "příznaky úpadku Ameriky jsou všude - a historie nám říká, co se stane, pokud nezměníme směr". Z článku, jehož autorem je Jackson Diianni, se dozvídáme, že "éra jistot je pryč.

Moderní věk je definován zvýšeným zmatkem a nevysvětlitelnými světovými událostmi. Rozhodnutí Velké Británie opustit Evropskou unii. Zvolení (a případné znovuzvolení) Donalda Trumpa. Pokusy o státní převraty v USA, Rusku a Německu. První globální pandemie za posledních sto let. Spojené státy trpí neschopností zajistit základní a spolehlivé sociální služby.

"Přestože Bidenova vláda zvýšila výdaje na infrastrukturu, Americká společnost stavebních inženýrů stále hodnotí americkou infrastrukturu známkou C mínus, což je druhé nejhorší hodnocení. USA vykazují větší nerovnost v bohatství než téměř všechny ostatní vyspělé země a jsou jedinou velkou vyspělou zemí, která nezaručuje zdravotní péči všem občanům," píše.

"Tváří v tvář tomu všemu se lze jen těžko ubránit pocitu, že náš současný systém je nefunkční. V Americe a dalších západních zemích panuje masová nejistota ohledně budoucnosti, kterou posiluje řada znepokojivých trendů," provokuje autor.

"Spojené státy jsou v současnosti jedinou zemí vyspělého světa, kde se průměrná délka života snižuje. Částečně je to způsobeno důsledky pandemie COVID-19, ale tento trend ve skutečnosti začal již o několik let dříve. V letech 2014 až 2017 klesala střední délka života tři roky po sobě; to se v USA nestalo od roku 1918 a v moderních společnostech, které nečelí válce nebo nemocem, je to prakticky neslýchané. Podle údajů Centra pro kontrolu nemocí je nyní průměrná délka života v USA nejnižší od roku 1996. COVID vymazal celá dvě desetiletí růstu naděje dožití v USA, zatímco průměrná délka života ve srovnatelných zemích se snížila jen nepatrně, přibližně na úroveň roku 2018," dodává.

"Proč se to děje v nejbohatší zemi světa? Důvody nejsou nejasné. Do značné míry se tak děje kvůli rostoucímu počtu takzvaných "úmrtí ze zoufalství" (tím se většinou myslí sebevraždy a úmrtí v souvislosti s alkoholem nebo drogami), k nimž dochází neúměrně často mezi bílými Američany ze střední nebo dělnické třídy. Tento termín pochází od princetonských vědců Anne Caseové a Anguse Deatona, kteří spekulují, že tento jev souvisí s ekonomickou nerovností a nedostatečnou zdravotní péčí. V roce 2017 se počet úmrtí ze zoufalství v USA odhadoval na 150 000.

"Zdá se, že Spojené státy právě teď čelí nejhorší drogové epidemii ve své historii. Předávkování se připojilo k autonehodám a násilí se střelnými zbraněmi jako hlavní příčina úmrtí a počet sebevražd dosáhl v roce 2022 historického maxima."

V článku se také uvádí, že "loni vydal generální chirurg Vivek Murthy veřejné doporučení o osamělosti v Americe a prohlásil ji za krizi veřejného zdraví. Murthy uvedl, že dopady sociální odloučenosti na úmrtnost jsou podobné jako dopady kouření téměř jedné krabičky cigaret denně. V roce 2018 britská vláda vytvořila neoficiální pozici ministra pro osamělost. Japonsko učinilo totéž v roce 2021, částečně v reakci na fenomén Hikikomori, což je závažná forma sociální izolace, při níž mladí muži zůstávají ve svých pokojích po dobu šesti a více měsíců. Podle některých odhadů se obětí fenoménu Hikikomori stalo více než půl milionu japonských mužů."

"Jinými slovy, tyto příznaky úpadku se neobjevily z ničeho nic. Tuto trajektorii sledujeme již desítky let. Amerika se nyní v řadě mezinárodních indexů řadí mezi rozvojové země. Náš stav není konečný, ale ubírá se špatným směrem. Celkové zdraví naší společnosti se zhoršuje a zdá se být pravděpodobné, že se blížíme k velkému otřesu v rozsahu zhroucení komunismu v 90. letech 20. století", pokračuje autor.

"Nikdo nemůže s jistotou předvídat budoucnost. V současné době je však zarážející, že nejvážnější hrozbou pro stávající americký společenský řád není nějaký lépe fungující alternativní model, který by prosazovali naši protivníci. Přichází zevnitř. Po řadu desetiletí po druhé světové válce byl hnací silou naší geopolitické strategie antikomunismus. Od rozpadu Sovětského svazu je však tento antagonismus zaměřen dovnitř."

"V 70. letech 20. století se moc začala přesouvat z výrobního sektoru směrem k finančním institucím, což představuje novou ekonomickou realitu, která již není organizována kolem výrobních a distribučních prostředků. Přibližně ve stejné době jsme byli svědky prudkého poklesu počtu členů odborů a kolektivního vyjednávání. Finanční regulace byly zrušeny. Mzdy začaly stagnovat. Vzrostly spekulace. Po rozpadu demokratické koalice vytvořené Franklinem D. Rooseveltem a programem New Deal nebyly politické osobnosti obou stran schopny představit ani prosadit nic, co by se blížilo zásadním ekonomickým reformám, a to ani po krachu v roce 2008, který byl nejhorší od dob Velké hospodářské krize."

Dalším symptomem, který si publikace uvědomila, bylo, že "doby, kdy veřejnost mohla diskutovat o souboru sdílených faktů, jsou pryč. Zpravodajská média v dnešní Americe jsou stále více roztříštěná, ne nepodobná situaci v zemích rozdělených občanskou válkou, kde se informace musí skládat z protichůdných zpráv, které přinášejí zdroje loajální znepřáteleným oligarchiím. Kdysi existovala v amerických zpravodajských médiích jakási monokultura, kdy lidé reagovali na stejný soubor základních faktů. To mělo samozřejmě své stinné stránky, ale dnes už neexistuje vůbec žádná konsenzuální realita. Internet demokratizoval informace, ale zlikvidoval jejich kvalitu. Neslučitelné pohledy na svět byly izolovány v bublinách, kam se protichůdné názory nebo nevyřešené komplikace nedostanou."

Amerika se fakticky stává dvěma společnostmi, které se neshodnou téměř v ničem, kromě obviňování druhé strany. To přispívá k větší kultuře společenské roztříštěnosti: lidé ze všech demografických skupin se cítí osamělejší než kdykoli předtím, zatímco důvěra veřejnosti ve vládu je již několik let rekordně nízká. Tento druh zmatku poskytuje živnou půdu pro populistické demagogy.

"V posledních letech jsme byli svědky vzniku krajně pravicových hnutí po celém světě a nástupu krajně pravicových vůdců k moci, přinejmenším dočasně, mimo jiné ve Spojených státech, Velké Británii, Brazílii, Itálii, Maďarsku, Argentině a na Filipínách. Došlo také k oživení levicové politiky, i když s menším volebním úspěchem: Bernie Sanders se nikdy nestal demokratickým kandidátem na prezidenta, Jeremy Corbyn v čele britské Labouristické strany skončil porážkou. Mezitím se dříve dominantní politický střed v mnoha západních zemích téměř zhroutil, i když možná Joe Biden a Rishi Sunak nabízejí důkaz, že se nestal zastaralým,"konstatuje autor.

V článku je zmíněn také Freud. "Měli bychom se zamyslet nad tím, co Sigmund Freud v knize Civilizace a její nespokojenost nazval osudovou otázkou pro lidský druh:

'Zda a do jaké míry se jejich kulturnímu vývoji podaří zvládnout narušení jejich společného života lidským instinktem agrese a sebedestrukce. Je možné, že právě současná doba si v tomto ohledu zaslouží zvláštní zájem. Lidé získali kontrolu nad přírodními silami do té míry, že by s jejich pomocí neměli problém vyhubit jeden druhého do posledního člověka. Vědí to, a odtud pramení velká část jejich současného neklidu, jejich neštěstí a úzkostné nálady. A nyní se dá očekávat, že druhá z obou nebeských mocností, věčný Eros, se bude snažit prosadit v boji se svým stejně nesmrtelným protivníkem. Kdo však může předvídat, s jakým úspěchem a s jakým výsledkem?' (Sigmund Freud)

"V době, kdy o prvenství soupeří několik katastrof, je těžké ubránit se závěru, že se naše společnost dostává do spirály smrti. Nacházíme se v období, které profesor Kalifornské univerzity v Berkeley Alexej Jurčak nazývá hypernormalizace, což je termín, který vymyslel pro popis života v Sovětském svazu v posledních letech komunistického režimu. Popisuje okamžik, kdy všichni vědí, že systém selhává, ale nikdo nemá životaschopnou alternativní vizi, takže stav úpadku se zdá být normální. Nacházíme se v této situaci?" ptá se autor.

"Alternativní cesty jsou ve skutečnosti možné a průzkumy veřejného mínění naznačují, že většina Američanů si je přeje. Většina se vyslovuje pro zvýšení minimální mzdy, zvýšení daní pro bohaté, vytvoření národního zdravotního pojištění, uzákonění Zeleného nového údělu a obnovu veřejné infrastruktury. Jsou proti snižování nebo privatizaci sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a zdravotní péče. V tomto a mnoha dalších ohledech je rozdíl mezi tím, co Američané chtějí, a tím, co jsou ochotni nebo schopni udělat ti, kteří je údajně zastupují, propastný, až šokující."

"Je těžké se ubránit závěru, že se naše společnost dostává do spirály smrti. Alternativní cesty jsou však ve skutečnosti možné a průzkumy veřejného mínění nám říkají, že většina Američanů si je přeje", dodá.

"Historie je dostatečně jasná: Hnutí za občanská práva, práva žen, protesty proti válce ve Vietnamu, hnutí proti apartheidu, aktivismus LGBTQ a mnoho dalších. Protestním hnutím v 21. století - od války v Iráku přes Occupy Wall Street, Black Lives Matter až po klimatickou spravedlnost - se z různých důvodů nepodařilo vytvořit rozsáhlé sociální a ekonomické změny, i když do jisté míry posunuly veřejné vědomí. Domnívám se, že budoucnost bude vyžadovat trvalý pouliční aktivismus ve spojení s dělnickou bojovností a demokracií na pracovišti, jaký měla Amerika ve 30. letech 20. století. Náznaky toho můžeme vidět v obnovené síle odborů, i když ty stále představují jen malou část amerických pracujících."

Takové jednotné hnutí by mohlo získat moc mimo vládu tím, že by ovládlo klíčová odvětví ekonomiky s cílem zlepšit životní úroveň, zvýšit mzdy a zajistit rovný přístup ke zdravotním dávkám pro všechny. Optimističtější je, že takové hnutí by mohlo v dlouhodobějším horizontu pomoci podpořit návrat ke komunitnímu životu. Lidé zapojení do společného úsilí ve společný prospěch se cítí méně osamělí - protože nejsou sami - a pociťují větší smysl a stabilitu svého života.

Článek končí závěrem, že "v jednom směru leží budoucnost postavená na angažovanosti občanů a společné vizi. Na druhé straně leží Sovětský svaz v roce 1991, supervelmoc, o které si nikdo nepředstavoval, že by se mohla zhroutit - dokud se tak nestalo."

USA