Jaká je budoucnost války na Ukrajině? Jak s ní souvisíme my?

25. 1. 2024 / Ivan Masaryk

 

Nejdůležitější věcí, kterou by si měli uvědomit všichni kritici takovýchto pacifistických a mírových názorů je to, že je to naprosto přirozené i ctihodné, když si lidé přejí mír. Není na tom vůbec nic špatného a všichni ti, kteří zesměšňují tuhle základní touhu lidství, jenom zasévají další důvody k polarizaci společnosti. Lidé jsou tvory emocionálními a emoce hýbou světem, proto důrazně oddělujme kritiku této touhy od kritiky týkající se komplexních otázek a důsledků takových přání.

Rád bych nejprve připomněl nedávnou hádku a slovní přestřelku započatou výroky poslankyně hnutí ANO Aleny Schillerové v rozhovoru s moderátorem Čestmírem Strakatým ze dne 8.1.2024.

„Já se vždy osypu, když čtu vyjádření šéfa generálního štábu Řehky o tom, že se máme připravit na válku. Nejsme ve válce, chceme žít v míru. Naše závazky plnit samozřejmě musíme a chceme, jenom to musí odpovídat tempu, které si můžeme dovolit.“

Tak tahle slova vyvolala ostrou reakci ve společnosti a Alena Schillerová byla nálepkována jako „chcimír, pacifistka či hlásná trouba Kremlu.“ Domnívám se, že taková označení byla naprosto zbytečná, poněvadž Schillerová skutečně neřekla nic závažnějšího než to, že prostě považuje Řehkovy názory za zbytečně strašící. V tomto smyslu to byla zase další, zbytečná, směšná hádka mezi dvěma názorovými tábory. Na druhou stranu místo těchto nálepek měla kritika primárně směřovat k věcnosti, kde má opačný tábor nepochybné a důvodné argumenty považovat taková slova Aleny Schillerové za zavádějící či zlehčující.

Poznamenejme si, že Řehka si žádnou válku nepřeje a ani neříká, že je válka s Ruskem pravděpodobná. Říkat tohle znamená opět se vést na vlně populismu a nalhávat lidem jednoduchá slova „my chceme mír, oni chtějí válku.“ V tomto smyslu je mimochodem pokrytecké, když se Andrej Babiš staví do role oběti za billboardy během prezidentské volební kampaně, během níž byl vyobrazen vedle Putina jako jeho spojenec. On a jeho marketingový tým byli totiž těmi prvními, kteří spustili populistickou kampaň proti generálu Pavlovi a strašili občany na základě logiky: generál je voják a voják chce válčit. Sám Andrej Babiš později přiznal, že to bylo nevhodné. Nuže - co zasejete, to sklidíte.

Je to právě proto, abychom žili v míru, proč Řehka taková varovná slova pronáší. Prosím, nedivte se mu, ano - je vojákem a jako voják tedy má za úkol hájit zájmy armády. Ale hájit zájmy armády neznamená chtít válku. Řehkova slova je třeba chápat v tom smyslu, že je zlu třeba čelit a ne před ním zbaběle utíkat nebo předstírat, že se nás to netýká. Pacifistické a mírové postoje nejsou střízlivé v případě, kdy proti vám stojí agresivní a prolhaný (viz slova Ruska o pouhém vojenském cvičení před vpádem na Ukrajinu) nepřítel. Pro historie neznalé: přesně tuto politiku ústupků prosazovali před druhou světovou válkou diplomaté Británie a Francie (včetně Edvarda Beneše), když rozhodovali o odstoupení pohraničních Sudet Němcům. A kam to vedlo? O rok později, 1. září, započala druhá světová válka Hitlerovým napadením Polska. Německá rozpínavá chuť nebyla uspokojena. Sovětský svaz se přidal k Hitlerově invazi 17. září (a opět přepadením, nevyhlásil válku) a Polsko si navzájem rozpůlili. Tím neříkám, že je Vladimír Putin totožný s Adolfem Hitlerem, ale podobnosti mezi nimi jsou nepopiratelné.

Zadruhé chci vzpomenout iniciativu Mír a spravedlnost, o níž jsem už jednou psal ve svém minulém článku. Matěj Stropnický a spol. nyní vydali novou, aktualizovanou verzi. Rozeberme si ji tedy pěkně postupně, bod po bodu. V prvním odstavci shrnují uplynulý minulý rok ve válce na Ukrajině. Konstatují, že očekávaná ukrajinská ofenziva neuspěla a že se z války stal zamrzlý konflikt. S tím není problém souhlasit, jedná se o fakta. Snad jen si mohli odpustit zmínku o korupci, protože korupce je dobře známý problém na Ukrajině, kterému čelila už před válkou. Naopak, Zelenskyj s ní bojuje a vydal i proto korupci potírající zákony.

Druhý bod, který výše zmiňovaná fakta interpretuje, je už na tom hůře. Doslova je řečeno: „Strategie vyzbrojit Ukrajinu, aby vybojovala vítězství, selhala … Ti, kdo ji dál povzbuzují do boje, vedou nezodpovědnou politiku, po které zůstane zničená země, jíž nakonec Rusko svůj mír vnutí.“ Tak tady se již dopouštějí vyloženě nesprávných dedukcí. Zatímco je pravdou, že vojenská podpora Ukrajiny zpočátku pomohla, a to i díky statečné snaze Ukrajiny v prvních dnech vzdorovat silnějšímu nepříteli, není možné říkat, že strategie vyzbrojování poté selhala. Selhala snaha Západu Ukrajinu vojensky podporovat. Abych to řekl přesněji - Ukrajina byla nadále podporována, ale v takové kvantitě a kvalitě vojenské pomoci, která jednoduše nemohla zaručit jednoznačné vítězství.

Důvody jsou dva; zaprvé se NATO nechtělo dostat do přímé konfrontace s Ruskem a konflikt nebezpečně eskalovat v případě, když by Ukrajina najednou dosáhla drtivé převahy; zadruhé, když už bylo známo, že tohle nehrozí, přišly do hry další faktory jako „únava z války“ a „pochybování o správnosti vojenské podpory Ukrajiny.“ Vůči takovým argumentům se musím důrazně ohradit. Je opravdu velká nehoráznost tvrdit, že je kdokoli, kdo se bojů na Ukrajině neúčastní, unavený z války. Takovým lidem bych poradil jediné: zvedněte se ze svých zadnic a běžte to říct ukrajinským vojákům do očí. Možná, že nás podpora Ukrajiny nějakým, ale určitě ne zásadním, způsobem ekonomicky zatěžuje, ale to jsou pouhé alibistické výmluvy - nehledě na to, že migrace, která může nastat po dobytí Ukrajiny Ruskem, by mohla být pro nás mnohem horší, po všech stránkách.

A pak jsou tu ti jako Matěj Stropnický, kteří vůbec o vojenské podpoře pochybují, respektive ji odmítají. Ve svém třetím bodě iniciativy tvrdí: „Namísto bezpodmínečného odmítnutí násilného řešení konfliktu spojeného ovšem s okamžitým úsilím o co nejrychlejší příměří a mír v podobě statu quo ante, znovu po letech legitimizovali válku jako oprávněný způsob řešení mezinárodních sporů.“ Zde se lze opravdu jen pousmát, hlavně při čtení sousloví statu quo ante. To česky znamená, že se vrátíme ke stavu Ukrajiny před válkou. Tohle je vyloženě absurdní tvrzení a zajímalo by mě, kdo z nich na tuhle věc přišel. Putin otevřeně neustále prohlašuje, že se územních zisků, a tedy anektovaných území během této války, nevzdá. To pánové téhle výzvy jaksi nedomysleli.

A další absurdní tvrzení zní následovně: „Obhájci vojenské podpory Ukrajiny legitimizovali válku jako oprávněný způsob řešení mezinárodních sporů.“ Mám pocit, že autoři této výzvy trpí sklerózou - copak si neuvědomují, že to byl Vladimír Putin, kdo tuhle válku zahájil? Že to byl on, kdo legitimizoval válku, když napadl Ukrajinu, ať už byly jeho pohnutky jakékoliv? Což kdokoli z vás, kdo bude na ulici svědkem nespravedlnosti a násilí, bude jen nečinně přihlížet nebo vyzývat násilníka, aby toho nechal, když on to ani náhodou nemá v úmyslu? Je to přesně naopak. Tím, že tolerujeme ruskou agresi na Ukrajině a dostatečně nezásobujeme ukrajinskou armádu vojenskou pomocí, takové mezinárodní válečné metody jen legitimizujeme. A jestli někdo hodlá zastávat konspirační teorie a ruskou propagandu tvrdící, že si Ukrajina s válkou začala první, rád ho vyzývám a uvidím ve faktické diskuzi pod tímto článkem. Našim cílem musí být taková podpora Ukrajiny, která Rusko zatlačí co nejvíce k původním předválečným hranicím.

V dalším odstavci naprosto nepochopitelně spojují ukrajinskou obranu proti agresorovi s izraelskou odvetou v pásmu Gazy. Doslova tím říkají: tím, že se Ukrajina brání, podporuje nehumánní kroky Izraele vůči Palestincům a Hamásu. Zdá se, že hledají každý možný důvod k tomu, aby ospravedlňovali své postoje, protože takovéto spojování těchto dvou konfliktů je zase a opět účelové. Já vůbec nepopírám, že se Izraelci utrhli z řetězu a snad až příliš laxně přehlíží civilní oběti jejich odplaty. Uvědomme si však, že to je Hamás, kdo tuhle válku vyvolal. Strašně lehce zapomínáme na příčiny jako byl masakr 7. října minulého roku. Vážně bych chtěl vidět vás, kteří tohle kritizují, jaké emoce byste vůči teroristům cítili, když by se dopustili takových zvěrstev, jako je pečení novorozence v troubě, na vašich bližních. Je to Hamás, kdo využívá civilisty jako své štíty, kdo umisťuje své bunkry do civilních objektů jako jsou nemocnice, mešity či školy. Je to Hamás, kdo úmyslně hraje na tuhle notu, aby vyvolával celosvětové pobouření nad nehumánností Izraele. Izrael se má právo bránit a zlikvidovat teroristickou hrozbu - a bohužel, musíme litovat všech obětí, ale jinými způsoby se těchto teroristů zbavit nelze, jestliže jejich cílem je fanatické zničení Izraele. Můžeme však trvat na tom, aby to Izrael dělal co nejšetrněji vůči nevinným.

Abychom se vrátili zpátky k iniciativě, nakonec vyzývají českou vládu, „aby v souladu s Chartou OSN přestala podporovat válku jako legitimní způsob řešení mezinárodních sporů a všude se vždy zasazovala o předcházení eskalace napětí a usilovala o příměří a mírová jednání s cílem co nejdříve poté zahájit obnovu válkou zničených zemí a zajištění bezpečnosti všem zemím v regionu.“ Tohle je bohulibý, lidumilý záměr. Ale je naprosto nereálný, a to konkrétně v tom smyslu, že agresorovi nemůžeme ustupovat, poněvadž bude vždy žádat více a více. Je to naprosto logické, když se podíváme zpět do historie, a proto mě o to více zaráží, když vzdělaní lidé tento nesporný fakt přehlížejí. Kdyby takhle svět fungoval, nepotřebujeme policii ani věznice. Se zbývajícími body, abychom usilovali o diplomatická a humanitární řešení, lze souhlasit - ovšem pokud to reálně lze. Teď zpátky k tématu.

Nejdůležitější věcí, kterou si musíme uvědomit, je naše členství v NATO. To nám zajišťuje vzájemnou obranu - pokud někdo napadne nás, ostatní členové nám jsou smlouvou zavázáni přijít na pomoc. To ale neplatí jednostranně. I my se musíme na takové případné obraně podílet, proto máme výdaje na obranu. Podotkněme, že se jedná o procentuální výpočet z celkového hrubého domácího produktu dané země - po každé zemi je tedy požadováno stejné minimum (tj. 2% HDP) , stejný podíl podle toho, jak velká jejich ekonomika je. To je zcela logický argument - a jediné důvody, proč tak vůbec nečinit, spatřuji v averzi vůči NATO a vůči USA. Tedy tito lidé prosazují vystoupení naší země z NATO, potažmo Evropské unie. Jako argumenty většinou uvádějí, že EU potlačuje naši suverenitu, jinými slovy jsme nuceni přijímat bruselský diktát, nebo že USA, které jsou nejvýznamnějším členem NATO, nemají vůbec zájem na našem dobru a že jim jde jenom o to vykořisťovat jimi kolonizované státy. Podle mnohých takových lidí - ne všech - by pak bylo pro nás mnohem přínosnější, kdybychom byli spojenci Moskvy - snad už jen z toho důvodu, že jsme všichni Slované. Zrovna nedávno takto poněkud směšně argumentoval a vyhrožoval slovenský europoslanec Miroslav Radačovský.

Abych na takové připomínky odpověděl, nejprve tedy o Evropské unii. Ano, lidé mají pravdu, že s mnohými věcmi, s kterými EU přichází, je možno odůvodněně nesouhlasit a označit je za bezpředmětné či nesmyslné. Jenže jedna zásadní věc je opomíjena - i my se podílíme na politice EU. Zastupitelé našich zemí jsou ve všech klíčových institucích EU - Rady Evropské unie, Komise Evropské unie a Parlamentu Evropské unie. Pokud se nám nějaké záležitosti politiky EU nelíbí, trvejme na jejich změně a mějme hlasitý nesouhlas. Ale trvat na vystoupení z Evropské unie je naprosto nelogický a spíše více emocemi než rozumem motivovaný postoj. Spolupráce - to je klíčový pojem, na kterém bychom měli trvat a který bychom měli důsledně vyžadovat. Členství v EU nám přináší četné výhody ekonomického, hospodářského i bezpečnostního charakteru - uvědomme si, že existence EU je z velké části založena na potřebě zamezit dalším světovým válkám na kontinentu - a to se jí stále daří do té míry, že její členové (nikoli Rusko a Ukrajina) mezi sebou další takové konflikty doposud nevyvolali. Je naivní si myslet, že bychom my - jako středně velká země - měli nějakou větší šanci v globálním světě, kdybychom byli solitéry. Dopadli bychom jako vlčí děti, avšak na státní úrovni.

S tímhle bezpečnostním důvodem souvisí naprosto stejně i naše členství v NATO. I děti chápou jednoduché úsloví „v jednotě je síla.“ To se však netýká zdaleka jen obrany, ale stejnou mírou či i větší aktu odstrašování. To je pojem, na kterém byla založena studená válka. Dvě supervelmoci neustále usilovali o to „dělat ramena“, vyrovnávat se vojenskou silou druhému či ho i překonávat. Díky tomu ani jedna strana neměla potřebu zkoušet něco na druhou, poněvadž věděla, že by to dost stálo - možná i celou planetu. Pomiňme prosím teď, že toto zbrojení znamenalo nezměrné množství peněz, které se daly investovat užitečněji, ale doba a vzájemné napětí si to bohužel vyžadovalo. Konflikt Ukrajiny s Ruskem ale začal úplně jinak. Byl tu velký předpoklad hlavně na straně Putina, že Ukrajina se nezvládne ubránit slovutné ruské armádě a že padne do několika dnů či týdnů od invaze. Jenže Ukrajina byla již poučena ze zkušenosti s ruskou anexí Krymu. Představte si však, kdyby se Ukrajině podařilo dříve vstoupit do NATO a EU. V takovém případě by si Putin netroufnul riskovat globální jadernou apokalypsu a věděl by, že pokud by Ukrajina projevila vůli se bránit, automaticky by ji přišli na pomoc i alianční spojenci.

Abych se vrátil zpátky - naše členství v NATO implikuje právě také onen závazek dávat na zbrojení 2% HDP. A pro pacifisty - zbrojit neznamená chtít válčit. Copak policisté, kteří mají za úkol nás bránit, by neměli mít zbraně? Alena Schillerová argumentuje současnou bídnou ekonomickou situací, proč bychom měli takový závazek odložit na později. Já se tedy ptám: kde byla Alena Schillerová, když jsme byli na výsluní, před pandemií COVIDU a před válkou na Ukrajině. Proč už tehdy nezvýšila výdaje na armádu? Zase jsme to odkládali. Kdy tedy, když ne teď, když čelíme aktuální hrozbě Ruska (a to nemusí být ani otázka bezprostřední války, ale i kybernetických útoků a sabotáží, viz Vrbětice), bychom měli tento závazek dodržet? Jsme na tom bídně - ale 2% není převratně moc. Abych uvedl porovnání - sovětský svaz během vrcholu studené války investoval až 20% HDP do zbrojení! A daňoví poplatníci USA přispívají také větším podílem úměrně k velikosti své ekonomiky - 3,5 % HDP. Snad jediný relevantní bod, jenž by stál za úvahu, by se týkal nákupu stíhaček F-35. Ovšem zde máme zase stejnou situaci: kdybychom investovali do modernizace armády dříve a pravidelněji, nemuseli bychom takhle na poslední chvíli dohánět pokrok, kdy se o to snaží všichni ostatní, a tím pádem by to bylo vše levnější. Nakonec bych chtěl připomenout, že naše výdaje na válku na Ukrajině doposud tvoří zhruba jenom polovinu (8 miliard vůči 18 miliardám) toho, co jsme dostali zpět jako modernizované armádní vybavení za podporu Ukrajiny, jak zde podotýká Tomáš Pojar.

A konečně bych rád konfrontoval ty, kteří zastávají a šíří protiamerické názory. Prvně je si potřeba přiznat, že nic není černobílé - USA není ztělesněním ideálního dobra stejně jako Rusko není ztělesněním ideálního zla. Je dobré, aby takoví čtenáři vzali v potaz, že nic nelakuji narůžovo a že i USA mají své kontroverzní kroky v historii. Tvrdit ovšem, že USA jsou celkově horší země než Rusko, je naprosto neopodstatněné. Je to projev spíše iracionálního odporu k Západu než důkladného a promyšleného názoru. Měli bychom si uvědomit zásadní fakta - jako například přínos k světové revoluci. USA byly první zemí v moderních dějinách, která si vybojovala nezávislost a demokracii i se všemi chybami, která má či měla (jako bylo otroctví či absence volebního práva žen).

Demokracie, jak nás historie neoddiskutovatelně poučuje, je tím nejlepším systém společného soužití, jakkoli má také své mouchy. Tuze apeluji na všechny čtenáře, kteří chtějí tuto skutečnost rozporovat, aby předložili systematicky své argumenty v diskuzi pod tímto článkem. Často se na demokracií svalují takové věci, za které nemůže. Je důležité vědět, že poměrně velká svoboda, kterou demokracie zajišťuje, znamená také možnost nesprávné volby. Avšak to, že si mnoho lidí zvolí špatnou věc, není chyba demokracie. Tím nejdůležitějším prvkem demokracie je možnost svobodně a v mezích slušného chování kritizovat vládu, je možnost měnit v pravidelných obdobích své zastupitele v parlamentu. Mít rovné, tajné, spravedlivé, nefalšované volby. Tyhle všechny výdobytky jsou něčím, co si Rusko prostě doposud nikdy neosvojilo. A to je také důvod, proč se v Rusku tak daří autoritářským a totalitním tendencím. Demokracie je totiž strašně složitá a vyžaduje to opravdu úsilí všech voličů, kteří na ní participují, aby pronikali přes bariéru politických slibů a populismu, aby se dobrali skutečné pravdy o svých politicích. Je prostě jednodušší spoléhat se na jednoho člověka, který vystupuje jako pravý zastánce národních zájmů a spasitel naší země. Ale tohle je fatální chyba, o níž nás historie víc než dostatečně poučuje. Jak řekl George Santayana: „Ten, kdo nezná svou historii, je odsouzen si ji zopakovat.“

Apelujme na naše vlády a na naše spoluobčany, aby se drželi principů výše načrtnutých. Nakonec vyzývám všechny Husovou citací: Slyš pravdu, hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti!