Žádný stát není židovský

29. 1. 2024 / Joseph Grim Feinberg

 

Deklarace nezávislosti Státu Izrael píše o „přirozeném právu židovského národa být pánem svého osudu, stejně jako všechny ostatní národy [sic!], ve svém vlastním svrchovaném státě“. Chtěla založit židovský stát tím, že založí stát příslušníků předem definovaného národa. Tím však uzavřel před sebou možnost založit stát, který by byl židovským v druhém smyslu – že by vyjadřoval historicky rozvinuté principy židovství a rozhodoval, jak ty nejlepší z těchto principů rozvíjet dále.

Izrael a židovský svět

V Deklaraci nezávislosti státu Izrael stojí mnoho o tom, kde židovský národ dávno bydlel a kam se chce vrátit. Nestojí v ní nic o tom, čím ten národ za dlouhého putování mezi svým východiskem a svou konečnou zastávkou byl. Podle rétoriky zakládajícího dokumentu je židovství o Izraeli, ale Izrael není o židovství. židovský národ je charakterizován pouze ve vztahu k zemi jeho původu a jeho cíli. Stát vzniklý na této zemi není charakterizován ve vztahu k lidem, kteří tisíce let bydleli jinde. A díky tomu programovému přehlédnutí židovství mimo Izrael, Izrael neuspěl v záměru být státem celosvětové populace židů.

Několik milionů židů se sice časem do nového státu přestěhovalo, a mnoho dalších zachovává silné osobní vztahy s izraelskou společností, ale zhruba polovina židů na světě udržuje silnější vztahy k jiným státům než k státu Izrael. Více než 75 let po založení údajně židovského státu zhruba polovina židovského života – polovina činnosti kultivující židovské tradice a rozvíjející židovské dějiny – se odehrává stále v diaspoře.

To by nemuselo být pro Izrael problém. Izraelská země mohla být symbolickým centrem židovského myšlení, jak jím vždy byla, aniž by musela být fyzickým domovem všech židů. Izraelské společenství mohlo být jedním společenstvím židů mezi jinými, s politickým zřízením, které by podporovalo židovské komunity v diaspoře, aniž by muselo znevažovat diasporické komunity a podsouvat, že jsou méně cenné než komunita izraelská. Izraelská společnost mohla být útočištěm, kam by židé pronásledovaní v jiných zemích mohli uprchnout, aniž by si izraelský státní aparát musel nárokovat výhradní právo mluvit za světové židovstvo.

A skutečně, tyto představy byly v historickém sionismu silně zastoupeny. Například Ber Borochov, zakladatelská postava dělnického sionismu (hlavního proudu zakladatelů státu Izrael), nejen prosazoval obnovu hebrejštiny coby jazyku izraelské země, ale také zkoumal a podporoval diasporický jazyk jidiš. Další sionistický proud, takzvaný teritorialismus, kladl největší důraz na praktickou potřebu bezpečného území pro židovské uprchlíky, kdykoliv se to stane na světě, a teritorialisté netrvali nutně na tom, že by židé žijící v bezpečí měli cítit morální imperativ emigrovat do budoucího židovského státu.

Nebo takzvaní kulturní sionisté nehledali úspěch projektu v tom, že by židovské masy do izraelské země emigrovaly, ale v tom, že by malé židovské společenství v izraelské zemi oživovalo židovské tradice a tvořilo inspirativní jádro židovství navzdory fragmentaci a asimilaci židovských komunit jinde. Pro Achada ha-Ama, vedoucí postavu kulturního sionismu, nebylo zvláště důležité založit židovský stát. Psal sice, že až v Palestině bude kulturně silné židovské společenství, „bude schopno při vhodné příležitosti založit stát“, ale tento stát by nebyl „pouze státem židů“, nýbrž „státem židovským“.

V rozdílu mezi „státem židovským“ a „státem židů“ spočívá celý problém. K založení státu mělo podle ha-Ama dojít jen za podmínek, že to přispěje, a nebude to překážet, splnění cíle hlavního, kultivace židovské kultury a židovské společnosti. I sionisté hlavních proudů si ale představovali, že jejich projekt vyústí v něco více než nějaký obyčejný stát, jehož jedinou hodnotou bude, že patří židům. Znovu a znovu však obětovali tuto vizi v prospěch etablování a udržování státní moci. Soustředili se na založení státu a ne na budování kultury a společnosti.

Díky tomu však ani neuspěli ve snaze stát se státem všech židů. Zneuctili hodnotu Izraele jako symbolického centra židovství, uráželi a postupně zcizovali velkou část židovských společenství mimo Izrael a nakonec ohrožovali možnost zajištění skutečně bezpečného místa útoku pro židy v nouzi. To, co vytvořili, nebyl stát, se kterým by se mohli bezproblémově ztotožnit všichni židé, ale tendenční stát některých židů, stát izraelských židů, kteří přímo participovali a participují na jeho fungování, a stát těch mimoizraelských židů, kteří souhlasí s izraelským chápáním židovství, tj. s chápáním židovství jako národní identity popírající hodnotu diaspory a nakloněné k migraci do vlastního státu v Izraeli.

Izrael se uspokojoval s tím, že je z definice státem všech židů, a že jej mají všichni židé obhajovat – ne proto, že by byl dobrým státem, ale proto, že je státem židů; ne proto, že by ukazoval, čím se židovství může stát, ale proto, že měl být a priori židovský. Právě tím, že se Izrael snažil být státem židů, vydal se na cestu, po níž postupně ztrácel ze zřetele to nejdůležitější, co mohlo ospravedlnit jeho nárok na přední místo v židovském světě: kultivaci židovství jako pokračování a ne jako překonání nebo přeskočení židovských dějin.

Zatímco mnozí dřívější sionisté měřili úspěch projektu podle kulturní a společenské síly společenství v izraelské zemi, budovatelé izraelského státu začali více měřit úspěch podle počtů židů, které do svého území dovedli přilákat. Tento sionismus už nebyl posilou židovských komunit jinde na světě, ale jejich konkurencí. Izraelské společenství se posilovalo tím, že jiným židovským společenstvím ubíralo, a kladlo velký důraz na asimilaci nových přistěhovalců do specificky izraelské kultury, aby co nejméně vedli samostatní kulturní život coby aškenázští nebo sefardští nebo jemenští, iránští, etiopští a další židé a co nejvíce žili jako Izraelci. Nelze sice obvinit izraelský stát z většiny podmínek, které tlačily židy k emigraci do Izraele, ale lze konstatovat, že se Izrael nestal místem, kde židovští uprchlici mohli zachránit a rozvíjet ty tradice, které byly v diaspoře ohroženy. Úspěchem Izraele byl i vymíráním staletých židovských kultur vzniklých v diaspoře. Jakoby jazyky jidiš, ladino, judeo-arabština a další dorazily do Izraele, jen aby se tam vypařily.

Místo projektu rozvíjení židovství se stal Izrael projektem přepočítávání židů. A protože izraelský stát měřil své židovství počtem židů a ne obsahem židovské kultury a židovských principů, posiloval své obyvatelstvo nejen na úkor mimoizraelských židovských komunit, ale také na úkor nežidovských komunit na území, kde noví Izraelci měli žít. Na splnění tohoto cíle izraelský stát budoval děsivou armádu, pověstnou špionážní agenturu a mocné bezpečnostní služby, vyhrál několik válek a zvětšoval své teritorium. A čím více se Izrael stával silnějším jako státní moc, tím více se vzdaloval od toho, co si pokrokoví interpreti představovali jako budoucnost židovství: účast židovství v celosvětových a všelidských projektech emancipace. Stále více se Izrael choval nehumánněji vůči nežidovským obyvatelům Izraele a Palestiny, izraelští lídři se chovali stále arogantněji vůči židům v diaspoře, kteří jakoby nemohli pochopit, že Izrael nemůže být ničím jiným než státem silné ruky. A čím více se stával státem propagujícím násilí a čím více dělal z té původně domnělé nouze ctnost, tím méně se stával státem židů, kteří toto násilí odsuzují.

Co je ve státě židovské?

Co kdyby se Izrael snažil být nejen státem jednoho úzce definovaného národa, nýbrž státem pro všechny lidi, kteří se chtějí zúčastnit rozvíjení určitých principů získaných z dějin židovských zkušeností a židovského myšlení? Co kdyby Izrael neupřednostňoval jen právo židů žít v jedné zemi, ale uznal právo všech lidí žít tam, kde jsou, a právo všech lidí se vracet do zemí, které považují za domov?

V Deklaraci nezávislosti státu Izrael je sice psáno, že „Izraelská země byla rodištěm židovského národa“, ale to je pravda jen zčásti. V starověkém království, jehož hlavním městem byl Jeruzalém, žili Judejci; židy se stali až jejich potomci po zničení tohoto království a vyhnání valné části Judejců z jejich země. Izraelská země byla rodičem diaspory, a teprve diaspora zrodila židy.

Když Izrael tvrdí, že je státem patřící exkluzivně židovskému národu, právě tím rozporuje principy židovství, které se rozvíjely během tisíců let v diaspoře. Určujícím prvkem židovských dějin byla zkušenost života mezi jinými většinovými národy, ústředním principem diasporického myšlení bylo rozbití exkluzivity národů nad jejich údajnými územími. Židovský stát, který by rozvíjel tento princip židovství, by tudíž nebyl státem jen pro židy. Jeho zákládajícím principem by byla úcta k lidem, kteří žijí bez vlastního státu, resp. všem lidem, jejichž domnělé státy nejsou skutečně jejich. Vůči všem, kterým chybí ochrana, čili všem, kteří jsou vyhnaní nebo vyloučení a zneužívaní a jen iluzorně integrovaní do států a společností, v nichž žijí.

Stát, který by naplnil diasporický smysl židovství, by nebyl vlastně vůbec státem, aspoň ne do té míry, že je židovským. Princip židovství v diaspoře je principem budování života mimo rámec státu.

Judejské náboženství bylo náboženstvím státním. Zřizovalo se kolem centrálního Chrámu a organizovalo se pod mocí králem schválených velekněží. židovské náboženství vzniklo tím, že se rituály po rozprášení kněží a zničení Chrámu osamostatnily. Judejská politika byla monarchistická. židovská politika vznikla tím, že se společenství nově konstituovala v exilu a bez vlastních králů. Obce vyhnaných Judejců (včetně těch, kteří zůstali na svém starém území, ale bez svého krále, i těch, kteří odtud nepocházeli, ale konvertovali do nově formovaného světonázoru, protože se ztotožňovali s duchovním stavem vyhnanství) začaly rozvíjet hodnotový systém, podle něhož byl král jen nahodilým vládcem s autoritou sekundární, méně důležitou než autorita mluvčích z vlastních obcí.

V raném asyrském a pak babylonském exilu židé redigovali soubor textů, které známe jako Bibli, oslavující především předmonarchistickou dobu dějin Izraelitů dříve, než se stali poddanými králů Judska. Upřednostňovali v knize slova autonomních hlasatelů proroků, kteří byli oprávnění kritizovat vladaře, varovali proti zlým králům a někde vůbec proti instituci království. Po prvních vyhnáních se království sice obnovilo a Chrám byl znova postaven, ale po jeho druhém zničení komunita vyhnanců přehodnotila své tradice. Zřekla se rituálů souvisejících s Chrámem a s králem a rekonstruovala něco spíše podobající se tomu, co v monarchistických částech Bible (např. v Knihách královských) bylo kritizováno: znova byl rituální život decentralizován.

Jeruzalém přestal být politickým centrem judejství a stal se symbolickým centrem židovství. Rozptýlení židů po světě přestalo být pouhým znakem zeměpisného exilu a nabyl významu existenčního, že nejsme nikde na tomto světě úplně doma, protože celý svět nabyl charakteru exilu. Zničení partikulárního Chrámu se stal symbolem univerzálního ničení, jež se nepřekoná stavěním nové budovy na jednom místě, ale činností kdekoliv na světě. A skutečnost, že Chrám zůstával přes velké duchovní i materiální úsilí zničen, byla připomínkou, že ještě nepřišel Mesiáš, který jako jediný dokáže tuto symbolickou stavbu adekvátně nahradit. Ale Mesiáš neměl postavit jen Chrám židů. Měl ukončit vyhnanství všech národů – až tehdy se měli vrátit židé domů.

Jeruzalémský kopec Sión se stal symbolem touhy návratu, ale návrat už neznamenal především fyzické stěhování se k izraelskému území. Byl metaforou návratu z podmínek existenční tísně, konce útlaku, vykoupení lidí ze všech druhů otroctví. Židé měli toužit po návratu, ale neměli se vrátit předčasně – měli být ostražití před falešnými Mesiáši, kteří slibují, že zachrání vše, ale ve skutečnosti jen chrání něco nebo některé. Život v diaspoře nám měl připomínat, ať se necítíme příliš pohodlně, dokud se celý svět nezmění a všichni se nevrátíme do svých domovů.

Židovství v diaspoře udržovalo toto napětí: touhu po návratu, ale ostražitost před návratem předčasným. Jak tomu rozumět v sekularizované společnosti, k níž většinové proudy židovství v posledních staletích směřovaly? Možná tak: Máme bojovat proti útlaku, ale nemáme vyhlásit konec útlaku dříve, než skutečně nastal. Máme podpořit právo lidí na návrat do svých domovů, ale nemáme si myslet, že jsme doma, když ještě nejsme. Můžeme snít o společenství, kde budeme všichni pospolu, ale máme si být vědomi, že v aktuálnosti nejsme všichni vjedno, dokonalá integrita společenství je jen iluzorní, protože nejsme všichni do stejné míry doma, někteří jsme tam, kde nechceme být, a jiní jsme tam, kde většinová společnost nechce, abychom byli.

To jsou principy diasporického židovského myšlení, které sionismus mohl rozvíjet. Mohl přispět k naplnění těchto principů, dokud navazoval svůj projekt na hnutí všelidské emancipace. Sionisté mohli bojovat za návrat židů za podmínku, že nezačali myslet předčasně, že už jsou úplně doma. Mohli hledat způsoby, jak spojovat bezpečí židů v Palestině s bezpečím všech lidí, kteří na tom území žijí. Pokud se ale sionismus takto nechoval, nemohl vytvořit stát, který by byl židovský, ať už by jeho vyhlášení a zákony řekly cokoliv a jeho občané by se identifikovali jakkoliv.

Sionismus se odchýlil od principu diasporického židovství ve chvíli, kdy se rozhodl – jak sionisté často říkali – udělat ze židů „normální národ“ a chovat se – jak píše Deklarace nezávislosti státu Izrael – „stejně jako všechny ostatní národy“, ve svém vlastním svrchovaném státě. Židé v diaspoře zažili výsledky takovéhoto chování normálních národů, které měly právo utlačovat příslušníky jiných národů ve svých hranicích, a měly tendenci se dívat na příslušníky jiných národů jako na nebezpečné živly. Židovské tradice mají největší hodnotu právě v tom, že se neslaďují bezproblémově do mustru moderního národa hledajícího dokonalou shodu samého se sebou ve vlastním státě.

Příspěvek židovství k myšlení o státech a národech je v tom, že varuje proti tomu, co se stalo v modernitě až příliš normální. Jeho odkaz není normální, je odkaz nepatřičnosti vůči nesnesitelné normalitě. Tento princip židovství nám může připomenout alternativní cestu, která byla díky normálním národům uzavřena: k formování států, které by nepatřily jednomu národu a k formování národů, které by si nenárokovaly nadvládu států. Skutečně židovský stát by rozbil jednolité národní identity, vrátil by všechny lidi k svým zemím tím, že by udělal ze všech zemí domov všech. To by však nebyl žádným normálním státem. Sionismus se nakonec zřekl tohoto principu židovství, aby založil „normální“ národní stát.

Stát židovský nebo stát izraelský?

Je to z mé strany moc, chtít po Izraeli, aby byl lepší než normální národní státy? V tuto chvíli by byl velký krok vpřed, kdyby alespoň takovým normálním státem byl. Jen aby si nepletl národy. židovským státem nebude, ale mohl by být státem alespoň důsledně izraelským.

Každý stát může o sobě tvrdit, že je státem celého odedávna existujícího národa, ale vždy je především určitým projektem – konkrétním organizačním zřízením, které kolem sebe tvoří společenství lidí, kteří se projektu účastní. Dochází pak k nedorozumění, když se konkrétní společenství účastníků státotvorného projektu plete s abstraktním národem údajně předcházejícím vzniku projektu. Izrael by mohl být státem abstraktního židovského národa jen v případě, že by skutečně poskytoval prostor na rozvinutí rozmanitých tendencí, které ze židovství vycházejí. Anebo by mohl být normálním státem Izraelců – konkrétních členů jeho společenství – kdyby jen přestal tvrdit, že je státem abstraktního národa všech židů.

Nechť je Izrael otevřen všem židům – a nejen židům – kteří se jeho projektu chtějí zúčastnit. Nechť chrání zemi, kde může židovství pokračovat jako projekt zprostředkující mezi abstraktním a všeobecným pojetím vyhnanství a konkrétními snahami o vykoupení z vyhnanství. Ale do té míry, že je to stát, nebude židovský. Bude izraelský.

Sionismus nerozvíjel diasporické dějiny židovství, ale snažil se je překonat. Hovořilo se mezi ranými sionisty o „negaci diaspory“. Chtěli vytvořit společnost zcela odlišnou od společnosti židů v diaspoře. Chápu to. Život v diaspoře nebývá vždy jednoduchý. Jen si buďme tím pádem vědomi, že to, co z tohoto projektu vyjde, nebude dovršením židovství, ale něčím novým. Nazvěme to izraelství.

A do této nové kategorie nemusí patřit jen židé, nebo jen židovští Izraelci. Mohou do ní patřit všichni lidé, kteří chtějí být součástí izraelské společnosti, ať už jako nadšení podporovatelé izraelské státní politiky, nebo jako její ostří kritici. Deklarace nezávislosti státu Izrael vyzývá „židy v celé diaspoře“, aby se přistěhovali a zúčastnili se „budování“ státu. Nemálo z nich na výzvu odpovědělo. Deklarace také vyzývá „arabské obyvatele státu Izrael, aby zachovali mír a podíleli se na budování státu na základě plného a rovnoprávného občanství a přiměřeného zastoupení ve všech jeho prozatímních i stálých institucích.“ Vzhledem k tomu, že podle téže Deklarace šlo o stát židů a tudíž o stát, který neměl být jejich, a vzhledem k tomu, že tento stát po jeho založení upravil tuto nabídku a značně omezuje rovnoprávnost arabských občanů Izraele, je spíše k podivu, že přece jen nemálo nežidovských obyvatel Izraele i na tuto výzvu různými způsoby odpovědělo. Kdyby Izrael jen uznal, že je státem izraelským a nikoliv státem židovským, mohli by se tito obyvatelé cítit, že jsou plnými Izraelci a nejen cizinci v cizí zemi, třebaže na území, kde jejich předci dlouho žili.

A přijetím nežidovských obyvatel do svého společenství jako plnohodnotných účastníků by se Izrael stal více, ne méně židovským. Židé, národ vzniklý v diaspoře, jsou židy pouze ve společnosti heterogenní. Pouze tam, kde přetrvává vědomí, že lidé žijí v exilu. Židé v Izraeli zůstanou židy jen potud, dokud Izrael zůstává v diaspoře – tj., dokud obyvatelé Izraele ještě řeší problémy exilu, ať už jde o jejich vlastní odcizení od společnosti, která má být jejich, nebo o vyloučení a vyhnanství jiných, kteří žili a žijí nebo chtějí žít na izraelském a Izraelem okupovaném území.

Takovýto stát by mohl poskytovat prostor, kde by židé i ne-židé, odkazující na různé minulosti a na různé vize, mohli debatovat o své společné budoucnosti, aniž by se rozplývali do jednotvárného ideálu národního státu. Toto setkání by tvořilo dialektiku negativní, bez Mesiáše a bez konečného rozřešení.

Jestli tento stát bude mít hranice kolem celé Palestiny a bude nucen do své koncepce vnášet také principy palestinství, vycházející ze zkušenost palestinské diaspory, nebo jestli bude existovat vedle samostatné Palestiny, nevím. Jestli se bude nazývat „Izrael“ nebo „Palestina“ nebo „Palestina-Izrael“, nebo úplně jinak, ani to nevím. Jen vím, že bez něj, bez politického projektu tohoto typu, není v této zemi naděje, že se současný Izrael, ustrnulý v pasti sebenegace skrze negaci domnělých cizinců, někam posune.

Židovství mimo stát

Naštěstí Izrael ještě nevyřešil všechny otázky exilu, diasporu tedy úplně neznegoval a židovství ve svém tisíciletém diasporickém smyslu nepřekonal. Díky tomu židé ještě existují jako židé, a nejen jako bývalí židé proměněni v Izraelce. Existují židé dokonce i ve státu Izrael – právě proto, že se s izraelským státem nesplynuli, tedy proto, že Izrael není státem židovským. Protože židé mohou být židy jen tam, kde se se státem nesplývají. Izraelská společnost může být židovskou do té míry, že bude rozporovat homogenizující princip izraelského státu, a židovské dějiny mohou pokračovat i v Izraeli díky tomu, že lidé v Izraeli budou tvořit něco nezávislého na izraelském státu. Je na společnosti, mimo stát, aby dotáhla dále dějiny, které stát nedokázal ukončit.

Diasporické židovství najde domov jen na konci dějin, které snad nikdy neskončí. Nejde však o to, že by židovské tradice neznaly princip domova. Jde o to, že neuznávají domov pouze pro židy. To, co se děje jiným lidem, kteří ztratili domov a žijí v existenčním odcizení, stalo se i nám. Touhy jiných lidí po návratu jsou také touhami našimi. Tento pohled na svět uctívá místa, která jsou otevřená pro návrat; uznává domovy, nikoliv hranice. A protože existující státy, založené na principu předem definovaných státotvorných národů, neposkytují všem lidem domov, toto pojetí židovství zachovává distanci vůči existujícím státům – včetně toho státu, který si říká, že je židovský.