Česká republika hanebně podporuje izraelské genocidní praktiky

26. 1. 2024 / Jan Darmovzal

 

Morální dědictví a vliv Nelsona Mandely na Jižní Afriku přiměly její nejbystřejší mozky k sepsání dokumentu, ve kterém byly podrobně zdokumentovány izraelské zločiny v Gaze, které si dosud vyžádaly více než 25 000 mrtvých. Jihoafrická republika naprosto legitimně a správně obvinila Izrael z genocidy, ze které se bude muset zodpovídat u ICJ ( Mezinárodního soudního dvora). Naprostá většina humánně smýšlejícího světa je přesvědčena, že izraelský režim páchá genocidu (jíž byli sami židé během druhé světové války vystaveni), s výjimkou České republiky a několika dalších pokryteckých států, které odmítají vidět fakta taková, jaká jsou. Na začátku této krvavé kampaně izraelský ministr obrany Gallant řekl: „Nebude žádná elektřina, žádné jídlo, žádné palivo, vše je uzavřeno (směrem do a z Gazy). Další poslanec za Likud, Vaturi, před dvěma týdny znovu akcentoval své výzvy „vymazat Gazu z povrchu země“ a dodal: „Gazu je třeba spálit“. "Stojím si za svými slovy... Je lepší spálit budovy, než nechat ublížit (izraelským) vojákům. Nejsou tam žádní nevinní,“ řekl v rozhlasovém rozhovoru, než vyzval k “eliminaci” odhadovaných 100 000 Palestinců, kteří zůstali v severní Gaze. "Nemám slitování s těmi, kteří tam stále jsou." Musíme je zlikvidovat."

Co jiného, než přímý recept na genocidu, jsou tato slova nejvyšších izraelských představitelů? Je naprosto skandální, že i po takových prohlášeních, které jsou navíc podepsána krví více než 25000 Palestinců má Izrael de facto českou podporu. Není normální, aby mainstreamová česká média zkreslovala obraz reality do té míry, že i v tak katastrofální humanitární situaci jaká v Gaze panuje a zhoršuje se bude Česká republika otevřeně podporovat toto bezprecedentní izraelské vraždění.

Některé západní země, a Česká republika v tom exceluje, jsou posedlé vykreslováním Izraele jako věčné oběti. Ano, mají pravdu, Izrael se do jisté míry stal obětí vlastních zločinů, rasistické politiky apartheidu a nerespektování mezinárodního a humanitárního práva. Izrael si tedy nemůže stěžovat, že drtivá většina světa vyjádřila svou silnou podporu Palestincům. Kromě toho si Izrael často stěžuje, že některé z nejrespektovanějších mezinárodních organizací, včetně Human Rights Watch, B´Tselem, Amnesty International a dalších, se zaměřují na Izrael více než na jiné země v regionu a na celém světě. To vše z velmi dobrého důvodu a tím je jednoduše řečeno extrémně dlouhý a dobře zdokumentovaný “trestní rejstřík” zločinů, kterých se Izrael dopustil. Žádná jiná země na světě nemá „carte blanche“ k zabíjení tisíců civilistů, aniž by byla bezpodmínečně vyloučena z mezinárodního společenství a přísně sankcionována napříč celým “civilizovaným světem”, jak se tady s oblibou říká.

Správná otázka, kterou bychom si nyní měli položit: jak je vůbec možné, že Izrael stále může beztrestně prosazovat svou brutální, kolonialistickou politiku ze které rasismus jen kypí, aniž by se za ni musel před mezinárodním společenstvím zodpovídat? Je správné kriticky zpochybňovat světové uspořádání, ve kterém Izrael dodnes chladnokrevně povraždil více než 25 000 palestinských civilistů (většinu z nich jsou děti a ženy), shodil desítky tisíc bomb na obytné oblasti (70% pásma Gazy srovnal se zemí) a přesto, nenese žádnou politickou, ekonomickou ani morální odpovědnost ba dokonce v tom šílenství může pokračovat? Nehledě na to, že někteří světoví lídři včetně současné české vlády si troufají tvrdit, že se Izrael brání? Sebeobrana byla velká lež, kterou se izraelští lídři snažili ospravedlnit své neomluvitelné zločiny. V historii izraelsko-palestinského konfliktu nikdy neexistovalo nic jako sebeobrana ze strany Izraele, ale spíše “velmi dobře kalkulované” kolektivní tresty jako hladovění, demolice obydlí, masové administrativní zatýkání, zabíjení civilistů a další formy brutalizace a válečných zločinů proti dlouhodobě utlačovanému obyvatelstvo v Gaze a na Západním břehu. Důvod je jednoduchý: aby se palestinské obyvatelstvo sbalilo a odešlo a tím by Izrael mohl zabrat i zbytek území, který od roku 1967 v rozporu s mezinárodním právem okupuje.

Jsou to ve velké míře státy globálního jihu, které v této věci uvažují racionálně a pragmaticky a ujímají se iniciativy. V mezinárodním společenství panuje konsenzus, že nelze ignorovat ohavné praktiky Izraele, které namísto podpory budování míru a rozvíjení vztahů se sousedy pouze šíří utrpení a smrt. Ponížený a hodnotově degradovaný stát Izrael přivedlo celý region na pokraj smrtelného konfliktu, který by mohl snadno vzplanout do celého regionu i mimo něj. To vše se děje, aniž by si pomstou zaslepení podporovatelé Izraele uvědomovali, že ani ta nejsilnější armáda na světě (jak Izrael tvrdí, že IDF je jednou z nich) nemůže vymazat Hamás z povrchu zemského. Idea, symbol boje a odporu, motivace osvobodit se z koncentračního tábora v Gaze, to vše symbolizuje Hamas a všechny jsou hluboce zakořeněny v palestinském myšlení. Ani tisíce tun bomb tuto realitu nezmění. Izrael zaslepen krvavou pomstou a iluzí o znovunabytí svého „ega“ poté, co mu jej Hamas 7. října nalomil, brání Izraeli vidět katastrofu, do které se dostal. Nicméně stejně jako apartheid v Jižní Africe nakonec dosáhl bodu zvratu, stejně takového dosáhne i ten, který se děje v Palestině.

Žádný režim v historii, který politiku apartheidu praktikoval se nikdy dobrovolně své zvrácené ideje nevzdal, aniž by k tomu byl donucen silou. Stejný recept bude platit i na Izrael, konkrétně: podstatné zesílení politického tlaku na ukončení vojenských operací v pásmu Gazy a na Západním břehu, uvalení ekonomické blokády, přerušení diplomatických a kulturních vazeb, bojkot veškerých akcí, sportovců, umělců, výzkumníků a produktů. To je jediný způsob, jak přimět Izrael, aby respektoval mezinárodní řád a dodržoval základní lidské hodnoty, které platí pro zbytek světa. Žádná jiná země, dokonce ani biblický Izrael se svými tendencemi k nadřazenosti, v žádném případě nestojí nad zákonem.

Světové společenství se stále pohybuje v začarovaných kruzích, aniž by bylo schopno učinit rozhodné kroky k vyřešení tohoto, více než sedm desetiletí trvajícího konfliktu. Co zůstává nezodpovězeno (často záměrně), je způsob, jak toho dosáhnout. Palestinci z toho nutně potřebují mít reálné politické zisky a nejen prosté sliby, které nestačily, nestačí a nikdy nebudou. Těchto politických zisků nebude nikdy dosaženo, aniž by byl Izrael donucen k bezpodmínečnému ukončení nezákonné blokády Gazy, propuštění všech palestinských vězňů (kterých jsou v izraelských věznicích tisíce) a v neposlední řadě musí být okamžitě oživena jasná cesta (která již byla vytvořena dříve) k vytvoření nezávislého a životaschopného palestinského státu, na hranicích z roku 1967 tj. oblast Gazy, východního Jeruzaléma a Západního břehu.

Svět nespravedlivě proměnil Palestince v národ sužovaný chudobou a je třeba implementovat udržitelné politické řešení, aby Palestinci mohli mít vlastní stát a žít normální život jako lidé kdekoli jinde na světě. To je velký dluh, který mezinárodního společenství, včetně České republiky, vůči Palestincům má.