Z fotografky spisovatelkou

26. 9. 2023 / Soňa Svobodová

 

Mému psaní předcházel mnohaletý fotografický koníček.

Shromáždila jsem bohatý archiv fotografií, které mi bylo líto nechat „ležet v šuplíku“.

Šlo především o zajímavé záběry přírody a zvířat.

Z nich jsem postupně vytvořila zhruba dvě desítky malonákladových publikací, většinou určených dětem mé rodiny a přátel.

Dcera Monika pak oslovila nakladatelství, které k mému překvapení projevilo zájem

o předložené ukázky. Pro mne tím začala zcela nová „spisovatelská kapitola“.

Nastaly také nějaké tvůrčí změny?

Ano. Opustila jsem širší privátní témata a plně se věnuji tvorbě knih pro děti. Volím způsob srozumitelný dětem od čtyř let, a přitom zajímavý i pro školáky.

Mé příběhy jsou o živé přírodě. Mám k ní hluboký vztah, a mrzí mě, jak málo o ní děti ví, protože toto téma je stále více vytlačováno současnými akčními superhrdiny.

Práci mi ale usnadňuje skutečnost, že mám děti odjakživa ráda, rozumím jim a dovedu se vžít do jejich pocitů a potřeb.

Co je pro vás konkrétní inspirací?

Tu nacházím už téměř tři desetiletí u své dcery Tanji Askani, která trvale žije v Německu. Její milovanou profesí je sice práce s vlky, ale každého jara funguje jako neoficiální záchranná stanice hendikepovaných mláďat divokých zvířat. Lidé k ní přinášejí opuštěné či nemocné tvorečky, a ona se o ně stará, dokud to potřebují. V tu dobu přijíždím na pár týdnů a pomáhám při její náročné, ale zajímavé a inspirující činnosti, čímž vše sleduji z bezprostřední blízkosti.

Takže tam vznikají vaše fotografie už s myšlenkou na napsání příběhu?

Ne, focení probíhá zcela spontánně. Tanja je vynikající fotografka, fotí ještě intenzivněji a líp než já, a obě máme aparát neustále po ruce. Mláďátka rychle rostou, mění se, a často vznikají neopakovatelné situace, které by bylo škoda nezvěčnit. Malí svěřenci jsou na naše přístroje zvyklí a chovají se před nimi zcela přirozeně, což je pro nás veliká výhoda.

Obě vaše dcery jsou také spisovatelky. Ovlivňujete se navzájem?

Svým způsobem ano, protože jsme si navzájem prvními kritiky i poradci. Ale každá máme svoji tvůrčí dráhu, specifický způsob vyjadřování a oslovujeme jinou skupinu čtenářů.

Tanja publikuje své zážitky a zkušenosti z vlastní praxe a píše po mnoho let v němčině. Její dvě knihy„Vlčí stopy“ a „Vlčí pouto“ se u nás objevily teprve v nedávné době, a to s přispěním mého překladu a manažerské práce její mladší sestry Moniky Zelinové.

Monice vyšla nedávno úspěšná prvotina „Okouzlena vlky“, inspirovaná pobytem u Tanji.

Vtipný text vede čtenáře do zákulisí vlčího výběhu a popisuje, jak vzniká láska k vlkům.

Každá máme jiné předpoklady a schopnosti, takže se ideálně doplňujeme. Starší dcera Tanja mimo vlastní tvorbu provádí grafický návrh všech našich knih, mladší Monika se stará o veškerou administrativu, mně jdou nejrychleji texty, takže dělám první korekce.

Vaše knihy jsou jedinečné i tím, že je v nich obsaženo i vaše velké přání směrující k dětem...

Ano, moc bych si přála, aby děti blíže poznaly nejen domácí mazlíčky, ale také divoké a nepopulární živé tvory. Nosným prvkem mých knih nejsou moderní ilustrace hlavních hrdinů, ale jejich reálné fotografické momentky. Děti vidí zvířátka pár dnů po narození, seznamují se s jejich životem i výjimečnými schopnostmi. Hlavním motivem je láska a respekt ke všemu živému, vložená do napínavých zvířecích příběhů.

Věřím, když děti zvířátka lépe poznají, začnou je milovat a chránit.

Zároveň se budou příznivě rozvíjet jejich mezilidské vztahy.

Myslíte při svém psaní i na dospělé, kteří dětem knihu čtou?

Ano. Ve zvláštním odstavci je možno najít výběr nejzajímavějších souvisejících informací, jaké nezná ani většina dospělých.

Těší mě, že moje publikace bývají nazývány „knížkami pro celou rodinu“.

Dostává se vám od dětí nebo jejich rodičů zpětná vazba, jak se jim kniha líbí?

Ano, a bývá to moc hezké hodnocení. Většinou se o něm dovídám ze sociálních sítí, z recenzí nebo při osobním kontaktu.

Příjemně mě překvapil také průběh besed se žáky druhých a třetích tříd základní školy. Učitelé kupují mé knížky do školní knihovny a říkají, že takových by mělo být víc.

Příjemného ohlasu si moc vážím. Rozptyluje mé počáteční pochybnosti o autorském úspěchu a motivuje mě k dalšímu psaní.

Myslíte, že v dnešní době jsou děti jiné, než bývaly za vašeho mládí? Mají jiný vztah k přírodě nebo ke knížkám?

Nepatřím k těm, kteří opěvují „staré zlaté časy“ a kritizují dnešní mládež.

Prostředí a lidská společnost se neustále mění, a s ní i naše děti. A jestli se nám na potomcích něco nelíbí, určitě to není jejich vina. Média jim nabízejí lehce dostupný napínavý svět sci-fi, fantasy a supermanů. Žije se uspěchaně, komunikace probíhá přes mobily a internet, „zdlouhavá“ četba i zájem o přírodu ustupuje do pozadí.

Naštěstí ne ve všech rodinách – což jsem poznala z příznivého přijetí mých knížek.

Co jste ráda četla v dětství a co v současnosti?

Na svoji první milovanou knížku si pamatuji docela přesně. Mám ji schovanou na památku a nikomu bych ji nedala.

Je to vlastně obyčejné obrázkové leporelo s veršíky „O neposlušných kůzlátkách“. Celou pohádku jsem se naučila nazpaměť dřív, než jsem šla do školy, a některé části si pamatuji dodnes. Možná tehdy začalo klíčit moje nejasné přání napsat někdy něco podobného.

Ve školním věku jsem četla vše, co mi přišlo pod ruku, a líbily se mi i verše.

Později mě zajímaly dějiny a životopisy významných osobností, což mi zůstalo dodnes.

Kolik vašich knížek můžeme nyní najít na knižních pultech?

Zatím jsou čtyři. Všechny mají stejný formát, grafickou úpravu a množství doprovodných fotografií. První dvě jsou převyprávěním skutečných příběhů mláďat, která by bez lidské pomoci nepřežila. Podobných bych mohla napsat desítky. Ve dvou následujících knížkách jsem pro změnu zvolila útvar pohádky, která umožňuje větší využití fantazie a volnější formu děje.

Můžete je našim čtenářům, a také čtenářům-rodičům, ve zkratce přiblížit?

Ano, ráda.

1. „Lišáčkova dobrodružství“ vás zavedou do temného lesa, ve kterém se ztratí novorozené liščí mládě. Lišáček se naštěstí včas dostane do lidské rodiny, kde se povede ho zachránit. Vyrůstá pak v blízkosti pěti velmi neobvyklých zvířecích kamarádů. Vyprávění je naplněno napětím i humorem, dobrodružstvím i láskou ke všemu živému, stejně jako v následujících knížkách.

2. „Dobrodružství medvídka mývala“ se odehrává v domácnosti, kde už jsou dva lovečtí psi, tři malé ženetky a osiřelé liščí mládě. Dozvíte se, jak malý mýválek dovádí s těmito podivnými „sourozenci“, jak je roztomilý, a taky jak snadno dovede udělat z lidského obydlí „kůlničku na dříví“.

3. „Prasátka jdou do světa“ je pohádka o jednom statku, kde žije spousta domácích zvířat, a hlavně dvě malá zvědavá prasátka. Když uslyší o krásné zemi, kde je všechno mnohem lepší, rozhodnou se tajně utéct. Bloudí cizinou, prožívají řadu příjemných i strašidelných příběhů, ale nakonec všecko dobře dopadne.

4. „Zahrada plná štěňátek“ vás pozve za pěti malinkými jezevčíky, které uvidíte brzy po jejich narození. Svá první dobrodružství i spoustu legrace prožívají tradičně s hodně zajímavými kamarády. I tato knížka zaujme jedinečnými fotografiemi.

Z celého rozhovoru je cítit vaše velká láska k dětem a přírodě, takže určitě nezůstanete jen u těchto zmíněných knížek. Jaké další zajímavé náměty ze zvířecí říše leží v současné době, na vašem psacím stole?

Ano, mám zajímavých námětů tolik, že bych mohla psát ještě hodně dlouho.

Knížka s pracovním názvem „Deníček malé muflonky Eminky“ už je redakcí přijata a čeká na závěrečné korekce. Má vyjít na jaře 2024.

Série příběhů mimořádného loveckého psa Attily, který jednou provždy odmítl lovit a pomáhá paničce zachraňovat zvířecí sirotky, zatím „leží na mém pracovním stole“.

Takže se spolu s našimi čtenáři – rodiči, můžeme těšit na vaše další poutavě psané zvířecí příběhy...

Ano. Můžete.

Děkuji za rozhovor.