Polemika s Pavlem Urbanem

Hovořme o reálných příčinách ruské invaze na Ukrajinu

21. 9. 2023 / Daniel Veselý

Pan Urban svůj text opírá o tři hypotetické scénáře ruských invazních plánů, přičemž ani ten nejodvážnější nepočítá se záborem celé Ukrajiny. Proto mi přijde irelevantní hovořit o možných Putinových teritoriálních záluscích na země NATO, když Rusko – byť se skřípěním zubů – spolklo i přijetí pobaltských zemí do Aliance. Proč by režim v Moskvě měl mít jakýkoliv zájem na dobývání Polska nebo Pobaltí, nehledě na blouznivce v ruských propagandistických médiích? A nakonec: existuje vůbec nějaký věrohodný důkaz, že by Rusko hodlalo zaútočit na Polsko či jinou zemi poté, co by hypoteticky dobylo Ukrajinu?

 „Nejčervenější ze všech červených linií“ bylo v očích Kremlu případné přijetí Ukrajiny do obsoletního vojenského paktu řízeného Spojenými státy. Kreml tedy nemá žádný zájem o podmanění zemí, jež jsou součástí mnohem silnější vojenské aliance, což pevně víme od roku 2008, kdy byla nastolena možnost vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO. Mnohokrát jsem upozorňoval na četná varování západních diplomatů a státníků, kteří před rozšiřováním NATO směrem k ruským hranicím prorocky varovali už od 90. let. Někdejší americký ambasador na Ukrajině a nynější šéf CIA William Burns dokonce v kabelogramu z roku 2008 v souvislosti s možným přijetím Ukrajiny do Aliance varoval před rozpoutáním civilního konfliktu, kdy by hrozila přímá ruská invaze na Ukrajinu.

Tři hypotetické scénáře páně Urbana nepočítají s eventualitou, kdy by Ukrajina přijala neutrální status a kdy by byla vyřešena národnostní situace na východě a jihu země. Žel, stávající velmocenská konstelace, která je podle zastánců realistické školy tragédií, neumožňuje malým a středním zemím sousedícím s velmocemi vstoupit do libovolného vojenského paktu, aniž by takovýto krok vyvolal ráznou odpověď. Jen si vzpomeňme na kubánskou krizi. Ale ani tato skutečnost nedává žádnému státu právo svévolně zaútočit na svého souseda; v tomto ohledu se jedná o nejzávažnější mezinárodní válečný zločin.

Nicméně s rozpoutáním ruské agrese se souvislost s expanzí NATO jaksi vytratila, když kremelský vpád na Ukrajinu začali západní političtí představitelé ruku v ruce se sdělovacími prostředky unisono líčit jako „nevyprovokovanou invazi“ a ruského prezidenta Putina jako nedůvěryhodného partnera k jednání. Diplomatické úsilí však zpravidla nemůže mařit pouze jedna strana, jak dokládá komplikovaná historie vztahů Západu s Ruskem. Západní politická a mediální scéna se totiž výhradně zaobírá porušováním jednotlivých dohod a úmluv ze strany Ruské federace, aniž by totéž měřítko uplatnila ve svých řadách.  

Západ měl v letech 2008 až 2022 spoustu času na to, aby napjatou situaci s Ruskem řešil, nicméně sveřepě odmítal podpořit neutrální status Ukrajiny, jíž by byly poskytnuty adekvátní bezpečnostní záruky. Angela Merkel se před časem nechala slyšet, že minský mírový proces, jehož cílem bylo vyřešit civilní konflikt na Donbase, měl pouze dopřát Ukrajině čas na vyzbrojení se proti Rusku. Sám prezident Zelenskyj, který byl zvolen do úřadu se slibem najít s Ruskem modus vivendi, přiznal, že nikdy neměl v úmyslu minské dohody implementovat.

Za mandátu prezidenta Zelenského se interoperabilita mezi silami NATO a Ukrajiny výrazně prohloubila: Ukrajina v červnu 2020 na své cestě ke členství v NATO získala status partnera rozšířených příležitostí, jehož cílem bylo prohloubení vzájemných vazeb mezi Ukrajinou a Aliancí, o rok později na summitu NATO v Bruselu v závěrečném komuniké zaznělo, že Ukrajina vstoupí do NATO, přičemž na podzim téhož roku Spojené státy v rámci strategického partnerství s Ukrajinou aspirace Kyjiva na vstup do Aliance podpořily.

Spojené státy a NATO v lednu 2022 v reakci na dva návrhy smluv iniciované v prosinci 2021 Kremlem odmítly s Ruskem jakkoliv o rozšiřování NATO jednat. Šéf NATO Stoltenberg nedávno přiznal, že Ruská federace na Ukrajinu zaútočila, aby zabránila jejímu vstupu do Paktu, přičemž vedení NATO podle Stoltenbergových vlastních slov nemínilo o Rusy předloženém návrhu smlouvy vůbec jednat.

Záhy po vypuknutí invaze se Rusko a Ukrajina zapojily do diplomatických rozhovorů, které Západ sabotoval, přestože loni na jaře spatřil světlo světa návrh předběžné mírové smlouvy mezi Ukrajinou a Ruskem, jak se dočítáme ve Foreign Affairs.

Pokud budeme znát reálné příčiny ruské invaze na Ukrajinu, které jsou dobře zdokumentovány, ba artikulovány hlavou NATO, můžeme se směle tázat, zda bylo možné agresi zabránit, a teprve poté malovat hypotetické scénáře ruských invazních plánů.