Bohumil Hrabal v osidlech Respektu : Za narativitou v nefikčních žánrech

10. 5. 2022 / Jakub Češka

čas čtení 30 minut


Objednejte si tuto pozoruhodnou knížku ZDE


K šedesátinám (dne 6. dubna 2022) profesora Petra Bílka, významného literárního vědce, teoretika a historika populární kultury, působícího na filozofických fakultách Univerzity Karlovy a Jihočeské univerzity, vydali jeho kolegové z Prahy, Českých Budějovic, Brna, Olomouce a Glasgow k jeho poctě tuto publikaci. Nenechte se odradit "odborností" této publikace: obsahuje celou řadu velmi aktuálních textů. Lidé, čtěte!

Dnes přinášíme první ukázku, článek Jakuba Češky o tom, jak si v týdeníku Respekt vymysleli o Hrabalovi nepodložené nesmysly. Analýza fake news je důležitá.
 
Čtenáři si mohou Petra Bílka pamatovat z našich Rozhovorů Britských listů:

Bohumil Hrabal v osidlech Respektu : Za narativitou v nefikčních žánrech

Jakub Češka

(Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy)

Petr A. Bílek patří mezi osobnosti české literární vědy střední generace, které považuji za významné; konkrétně pro mě je nejvýraznější a nejinspirativnější. V roce 2003 vydal rozsáhlé, fundované, sumarizující, ale i kritické literárněvědné pojednání pod názvem Hledání jazyka interpretace. Do podobně rozsáhlého a ambiciózního projektu se od té doby pustil málokdo

Charismatická, inspirativní, teoreticky fundovaná osobnost Petra A. Bílka nepředstavuje z mého pohledu pouze jeden z vrcholů české literárněvědné bohemistiky, nýbrž i skvělého esejistu, vtipného glosátora kulturní, společenské a politické situace (viz Bílek 2011 a Bílek 2019). K lehkému, hravému, ale i viditelně snadnému esejistickému stylu Petra Bílka jsem vždy vzhlížel. Z jeho břitkých esejů jsem četl nadějný výhled k tomu, jak by to mohlo být snadněji a lépe. Přivykl jsem ale i jeho pochmurnému pohledu, když pojmenování nejrůznějších absurdit nevedlo k jejich odstranění, přitom se to zdálo tak snadné.

V předmluvě k nedávnému vydání esejů se stylizuje do varování Lotovy ženy (Bílek 2019, s. 7). Snad nebude stejně vizionářský, jako tomu bylo s evokací Nobelovy ceny za literaturu pro Boba Dylana, kterou ohlásil o tři roky dříve (tamtéž, s. 105), než mu byla, k překvapení všech, udělena. Hyperboly Petra A. Bílka mají tu vlastnost, že se rády stanou skutečností. Jeho odbornost a stylistická bravura je patrná i z prostého faktu, že zároveň psal i píše do dvou ideově protilehlých periodik, jakými jsou časopisy Respekt a A2.

K poctě Petra Bílka si dovoluji navázat na dva z jeho inspiračních zdrojů, na klasickou naratologii a na sémioticky inspirovanou esejistiku Rolanda Barthese. Zaměřím se takto na bilanční texty, které vyšly ke stému výročí narození Bohumila Hrabala v 13. čísle časopisu Respekt roku 2014.1 V této volbě je přítomna dvojí náklonnost: k osobnosti a k dílu Bohumila Hrabala a k demytizační intepretaci (k mytologickému psaní).

V následující analýze mi nejde ani o historický, ani o morální rozbor tehdejší situace, nýbrž o popis publicistického narativu, který evokuje jednoznačný pohled. Tématem příspěvku totiž bude, nakolik k této jednoznačnosti přispívá zvolená vypravěčská perspektiva, tempo vyprávění, volba ohniska, užité analogie, příměry, metafory atp., vesměs tedy prostředky literárního vyprávění. Na výše zmíněné texty (včetně titulní karikatury) se zaměřím, jako by se jednalo o fikční scénu, která povstává díky užitým uměleckým prostředkům. Zaměřím se tedy na definování určitého symbolického pole, které má své centrum, i svoji periferii.

Bohumil Hrabal v osidlech Respektu

V zmíněném čísle časopisu Respekt jsou Hrabalovi věnovány tři texty: editorial s názvem „Hrabalova smlouva“, tematický článek čísla „Bohumil Hrabal v osidlech cenzury“ (tento název je však uveden pouze v obsahu čísla a na titulní straně, článek uvnitř čísla je titulován odlišně: „Normalizační partie Bohumila Hrabala“) a dílčí stať s názvem „Ostře sledované kompromisy“.

Tematický článek čísla ohlašuje na obálce karikatura Bohumila Hrabala. Spisovatelova „busta“ se na nás obrací s víceznačným pohledem. Těžko říci, zda jde o pohled provinilce, nebo utrápeného člověka. Autora na krku zdobí psí obojek. Od něho vede vodítko, které míří kamsi pryč z časopisu. Grafický znak karikatury je kontextualizován a sémanticky konkretizován názvem eseje: „Bohumil Hrabal v osidlech cenzury“. Pokud by stále ještě někdo váhal, kdo Hrabala vodí, podtitul jej vyvede z nejistoty: jak komunisté ovládali nejlepšího českého spisovatele. Zároveň tedy zazní silný hodnotový soud, vždyť o tom, kdo je nejlepším československým spisovatelem rozhodne autor podtitulku. Skutečnost se zde odvíjí podle vzoru, co je psáno, to je dáno. Obálka působí jako tlampač, silný hodnotový soud aspiruje na objektivní sdělení.

Základní spor je inscenován na obálce: skrytí mluvčí tu stojí proti komunistům, kteří na vodítku vedou Bohumila Hrabala. Redakce pléduje za šťastné zítřky odhalováním dřívějšího bezpráví. Vkusnost karikatury při bilančním článku o jednom z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století ponechme stranou. Karikatura, v níž je definován základní konflikt, poskytuje jisté alibi, jelikož se jedná o nadsázku, navíc patří k žánru titulní strany časopisu (i když můžeme najít karikatury vstřícnější, milosrdnější, přátelštější).

V mezititulcích se dále naznačuje, že jde o jistý druh Hrabalova duchovního zápasu, výmluvným je především následující: „Obchod s normalizačním Mefistem“. Symbolická saturace karikaturou a mezititulky mají ovšem jiný smysl. Zatímco karikatuře poskytuje alibi žánr nadsázky, obnaženost výrazných apelativních metafor (v editorialu také jako „smlouvy s ďáblem“) nachází ukrývající spočinutí v realistickém vyprávění tematického článku čísla. V něm totiž pročítáme řadu svědectví o životě a tvorbě Bohumila Hrabala: od spisovatelových známých, z lektorských posudků, jeho literární tvorby, dopisů atp. Alibi karikatury spočívá v nadsázce, alibi eseje v jejím zakotvení ve skutečnosti. Víceznačný vztah hyperboly a realistického vyprávění lze chápat jako základní taktiku, s níž je prosazována určitá schematická, stereotypní, ale i ikonická představa o Bohumilu Hrabalovi.

Smlouva s ďáblem?

Redaktor stimuluje čtenářskou pozornost názvem editorialu, jímž pozdržuje tajemství. Z textu se vzápětí dozvíme, že se jedná o „smlouvu s ďáblem“. Nemáme tudíž co do činění s nějakou právní podobou smlouvy (například nakladatelskou), nýbrž s její metaforou, která nás odkazuje k literatuře. Tato metafora vytváří základní perspektivu celého vyprávění. V předvečer vydání čísla se redaktor na propagačním videu2 zmiňuje též o volbě perspektivy, v níž se rozhodli pojednat Hrabalův život. O volbě ohniska nezůstane v publikovaných textech ani zmínka.

Časopis Respekt , jeho redaktora, ani oba autory, patrně nemůžeme podezřívat z bigotnosti. Chápou tedy ďábla v intencích Karáskovy písně „Say no to the Devil“? Domnívají se, že nejlépe pochopíme Hrabalův životní příběh, když jej proložíme biblickými aluzemi a literárními příměry?

Úvodní nesnáz textu (v jakém slova smyslu mluví o smlouvě s ďáblem) nelze vyřešit, pouze konstatovat. Domnívám se, že k takto koncipovaným textům, které využívají výrazného literárního impulzu, jež tvoří hodnotový rámec sdělení, je vhodné přistoupit jako k interpretaci literárního díla. Fikcionalizace není původním rysem interpretačního gesta, nýbrž odpovědí na fikcionalizaci Hrabalova života v hlavním tematickém článku čísla.

Dramatické téma smlouvy s ďáblem sune redaktor do popředí. V editorialu je sice Bohumilu Hrabalovi věnováno pouze několik vět, ovšem ideologické sdělení je v něm přítomno nejsilněji. Hrabalova smlouva s ďáblem (rozhovor v  Tvorbě ) vedla k demoralizaci spoluobčanů a v době vydání čísla Respektu (roku 2014) je v globálním měřítku mementem, které vybízí k zaujetí správného postoje k situaci na Krymu. Podobně jako Hrabal neměl ustupovat zlu, neměli mu roku 2014 ustupovat ani tehdejší politikové. Mohli totiž vidět, jak vysokou cenu Hrabal za svou popularitu zaplatil. Zde je též přítomen hermeneutický kód (v intencích Rolanda Barthese): indikace tajemství, v níž je zároveň odloženo jeho odhalení (Barthes 2007, s. 36). V editorialu je Hrabalův život pojednán jako exemplum. Redaktor se navíc neurčitým výrazem „v globálním měřítku“ snaží překročit odlišné kontexty (časové, teritoriální, historické a politické…):

V globálním měřítku dnes takové dilema [Hrabalovo dilema, jestli se zpět zařadit mezi oficiální spisovatele, pozn. JČ] řeší celý svět ve vztahu k Rusku – a hraje se pochopitelně o víc. Od obsazení Krymu jsme často slýchali obavy, aby Evropa a Spojené státy ve strachu o vlastní pohodlí a prosperitu Putinově agresi příliš neustupovaly (Třešňák 2014).

Opět zde nehodnotím úmysl, ani morální stránku použitého příměru (příklad osobní situace spisovatele), ale narativ, v němž je vše podáno. Namísto reflexe dobových souvislostí a popisu konkrétní historické situace nabízí editor dramatický konflikt boje se zlem. Editorial uděluje rozsáhlejšímu tematickému článku výrazný ideologický impuls (v intencích H. Arendtové [1996, s. 632–635]). Tento způsob pojednání (namísto historické reflexe se nám jako čtenářům dostane mravního ponaučení) stimuluje imaginaci, nikoli racionální reflexi. Redaktor po nás požaduje, abychom se začetli (zaposlouchali), nikoli abychom uvažovali.

Klíčovou metaforu ovšem v tematické stati nenajdeme. Byl její autor vystaven ideologickému tlaku redakce, nebo editorů? Roland Barthes se více než před šedesáti lety při konstruování schématu trojí četby k dobovému mýtu pasoval do role mytologa. Svého protivníka tehdy označil jako redaktora (Barthes 2004, 130).

Výstavbou zápletky autor tematické stati Nezbeda poskytuje ideologickému stimulu (titulu a mezititulkům) oporu. Jeho stať je kryta navíc jistým alibi jednoduše proto, že se jedná o publicistický text. Nemůžeme po něm vyžadovat přesnost, věcnou správnost, doklady pro předkládaná tvrzení. Nejvyšší ochranou podobných textů je jejich přibližnost a povšechnost. Takové texty jsou chráněny určitou ambivalencí. Takový text nám sice říká, co si máme myslet, nikoli však, že bychom měli nad obsahem sdělení uvažovat.

Jako účinnou strategii (při snaze o dekompozici zvoleného dobového mýtu) považuje Roland Barthes nikoli čelní, nýbrž boční pohled. Postačí zaměřit se více na formu sdělení než na jeho obsah (tamtéž, s. 111–113). Někdy si postačí všimnout jediného příznačného rysu, který celou maškarádu demaskuje (například nakadeřené ofinky, která zdobí čela všech postav v Mankiewiczově filmu Julius Caesar [tamtéž, s. 26]). V našem případě by jí mohla být křiklavá metafora smlouvy s ďáblem. Domnívám se, že podstatnějším Barthesovým argumentem přitom byla určitá lehkost a pobavenost stylu. Na frivolní žargon dobových mýtů a přesvědčení odpovídá frivolně. Metodický postup lze sice zopakovat, ovšem je možné napodobit lehkost stylu, když podle Barthese vyrůstá z těla spisovatele (Barthes 1997, s. 16)?

Podívejme se na základní narativní schéma tematického článku čísla (s ohledem na rozsah svého příspěvku, pomíjím sugestivní sdělení perexu).

Volba ohniska

Volba ohniska je pro smysl vyprávěného zcela zásadní. Fakt, že není tematizována (jak jsem výše zmínil), představuje zjevné iluzivní gesto. Smlouva se čtenářem (požadovaná důvěra) nemá být nijak narušována, vždyť se má v textu vyjevit podstatné. Případnou tematizaci volby vypravěčské perspektivy (v první variantě Hlučné samoty uvozuje Hrabal [1994, s. 83] své vyprávění následovně: „Je jedno ve které fázi začnu vyprávět svůj příběh“) bychom mohli chápat jako antiiluzivní postup, v němž se vyprávění dává v sázku.

Text se skládá z prologu a pěti částí (členěných mezititulky). V prologu autor zvolí jako úběžník svého vyprávění pálení Hrabalových knih na Kampě (Hrabal [1994, s. 9] jej zrcadlí ve zmiňované Hlučné samotě : „Koniášové celého světa marně pálejí knihy“). Navíc z něj učiní emoční těžiště svého líčení, neboť „členy tehdejšího undergroundu“ (Nezbeda 2014, s. 50) vnitřně fokalizuje: odhaluje jejich morální rozhořčení, mapuje, co mohli a nemohli vědět, jak chápali Hrabalův čin atp. Vnitřně fokalizované vyprávění vybízí čtenáře k tomu, aby „spároval“ (čtenář se stává médiem textu) emoční a hodnotové zakotvení postav.

Vnitřní ohnisko je podáno formou zpomalené expozice (k pojmu zpomalené expozice viz Tomaševský 1971, s. 131): o smyslu přízračné scény sugestivně evokované v prvním odstavci se dozvíme ve třetím a čtvrtém odstavci textu. Autor v úvodu nikam nespěchá, jako by zamýšlel psát rozsáhlejší epické dílo. Vypravěčská pomalost je ovšem hodnotová či hodnotící, neboť přitahuje pozornost k tomu, co autor považuje za důležité. Toho, kdo by čekal příběh Hrabalova života, zaskočí hned první věta (o důležitosti prvních vět nemusíme dlouze diskutovat): „Přišlo jich tehdy na pražskou Kampu třináct“ (Nezbeda 2014, s. 50). Těžiště vyprávění je vyosené, nepůjde o příběh Bohumila Hrabala, nýbrž o morální rozhořčení členů undergroundu. První věta a spolu s ní celá zpomalená expozice má patrně za úkol znovu inscenovat soud nad Bohumilem Hrabalem. Pro něj si Nezbeda vypůjčuje určitý kulturní prefabrikát. Východiskem není totiž pálení knih (to by ostatně bylo možné zpracovat zcela rozdílnými způsoby), nýbrž jeho smysl. Ten definuje ve svém nedlouhém textu z roku 1980 Martin Jirous (s příznačným názvem Autodafé [Jirous 1999]),3 a to jako jeden z jeho hlavních aktérů. Akci potají fotí tajná policie, snímky později využije v dokumentu Atentát na kulturu.4 Fotografie snadno změní smysl zadavatele, snímky pořízené tajnou policií totiž dokumentují pálení knih také v Nezbedově textu (Nezbeda 2014, s. 51).

Z Jirousova textu přebírá Nezbeda motiv morálního rozhořčení, editor čísla se u něj inspiruje v metaforách a užitých paralelách. V Jirousově „Autodafé“ smlouvu s ďáblem sice přímo nenajdeme (paralelu s novozákonním pokoušením na hoře bychom našli v jiném Jirousově textu, ve „Zprávě o třetím hudebním obrození“ [Jirous 2020, s. 165]), přesto je v něm implicitně přítomná. Navíc Jirousův výraz, kterým charakterizuje Hrabalův opětovný vstup do oficiálního nakladatelství („Krvavou daň za to Hrabal zaplatil.“) můžeme promítnout do textu editorialu: „Za svou popularitu zaplatil vysokou cenu“ (Třešňák 2014, s. 3). V obou případech je přítomen splácený dluh za podlehnutí svodům světa.

Možná přítomnost Jirousova textu v bilančních článcích Respektu nás upomíná k jisté podobě intertextuality. Texty ve vzájemných poukazech vytvářejí dojem evidence, pravdy, odhalení. Mapování této sítě bychom mohli chápat jako další argument literárnosti publicistického textu, který není ve své ambici přesvědčovat osamocený, nýbrž je zapuštěn do celé řady „přímluvců“. Tedy do textů, které využívají obdobné apelativní metafory, jež mají za cíl stimulovat příslušnou emoční odezvu. Čtenář nemá být tedy pouze zajatcem určitého vyprávění, nýbrž i vazalem specifické intertextuální sítě, v níž je on sám argumentem a opodstatněním její soudržnosti a účinnosti.

Autor editorialu jako by konkretizoval Jirousův metaforický a citelně emotivní výraz „krvavou daň“ v Hrabalových trápeních (Třešňák 2014, s. 3). Skutečné rozuzlení ovšem nabízí až na konci svého textu Nezbeda:

Když 3. února 1997 zemřel slavný spisovatel po pádu z okna, téměř nikdo z jeho blízkých přátel nepochyboval, že šlo o sebevraždu. Přiměly jej k ní nejen nemoc a bolesti těla, ale především bolesti duše ztrápené rozkladnou hrou normalizačního režimu, na niž přistoupil a kterou vyhrát nebylo vlastně možné (Nezbeda 2014, s. 54).

Jelikož je jednou z hlavních strategií výstavby textů a jejich vztahů hermeneutický kód (připomínání tajemství umožňuje setrvávat u centrálního tématu), nebylo by strategické vyzrazovat pointu dříve. Hrabala k sebevraždě přiměla zejména „rozkladná hra normalizačního režimu“ (tamtéž).

Prizmatem smyslu Hrabalovy sebevraždy dostává vše (Jirousův výchozí text, metafora smlouvy [u Nezbedy partie], titulní karikatura, pálení knih atp.) náhle zjevný řád. Vyprávění totiž umožňuje harmonizovat heterogenní a nesouměřitelné (Ricoeur 2000, s. 9–12), jinými slovy zrýmovat události. Vyprávění vnucuje heterogenním událostem jednotící smysl. Proto se můžeme snadno z Nezbedova vyprávění dovědět důvody, které vedly Hrabala k sebevraždě. Jirousovo profétické „krvavou daň za to zaplatil“ dojde pádné konkretizace. Pochopitelně že „vysvětlení“ Hrabalovy sebevraždy je literárně inscenované a fiktivní, vládne pouze v doxických světech, v myslích, které jsou podmaněny Nezbedovým vyprávěním.

Sebevražda jako znovunastolení rovnováhy

Jelikož je zápletka pomocnou strukturou vyprávění, musíme vyjít z jejího konce, z něhož vše získává smysl. Nezbedův text tudíž poskytuje završení a přeuspořádání nejen základních narativních prvků, ale také ikonických znaků, fotografií, které jsou v textu zvýznamňovány popisky. Některé fotografie jsou určeny spíše k četbě než k pohledu. Výmluvná je letní fotografie Bohumila Hrabala v trenkách za stolem se svou ženou na chatě v Kersku, pod níž je napsáno: „Normalizační siesta Elišky a Bohumila Hrabalových na verandě chaty v Kersku“ (Nezbeda 2014, s. 53). Tato fotografie se přímo nabízí rozsáhlému mytologickému čtení. Co je na trenkách, bosém Hrabalovi, letním odpoledni, budiž na této siestě normalizační? Politiku lze patrně vidět úplně ve všem, vždyť je jednou z hlavních rekvizit vyprávění.

Demytizující interpretace v Barthesových intencích se vyznačuje dále tím, že převrací perspektivu: z proponovaného významu činí předmět svého zájmu. Mytologicky bychom mohli pojednat (obsadit) řadu dalších pozic v textu (mezi něž počítám též dobové fotografie). Úplný soupis mytického inventáře a jeho interpretaci s ohledem na rozsah eseje podat nemohu.

K tomu, abych zkompletoval základní narativní rámec, zbývá poslední argumentační krok. V něm zamýšlím autorům vrátit pointu. Promítnu konec Nezbedova vyprávění do jeho začátku a pokusím se odpovědět na otázku, proč bilanční článek o Hrabalově životě a tvorbě začíná pálením jeho knih a končí jeho sebevraždou, navíc pochopenou jako důsledek smlouvy s „normalizačním Mefistem“.

Z širší intertextuální sítě se stáhnu k Nezbedovu symetricky komponovanému vyprávění, které začíná konstatováním deficientního stavu. Pálení knih nemá za cíl pouze nastolit emoční ovzduší, zároveň je indicií porušení řádu. V klasické naratologii je porušení řádu, konstatování nedostatku (Bremond 2002, s. 123) východiskem každého vyprávění. V Bremondově pojetí se celé vyprávění odehrává kolem určité rovnovážné osy, na jeho konci je třeba, aby bylo jisté rovnováhy opět dosaženo. Pokud by nedošlo k narušení rovnováhy, nebyl by důvod vyprávět, vždyť by nebylo zapotřebí něco napravovat. V pozadí tohoto schématu je zjevně Proppova Morfologie pohádky , deficiencí se vyznačuje v pořadí 8. funkce (škůdce působí jednomu ze členů rodiny škodu [Propp 1999, s. 37–39]). Fakt, že pálení knih je indicií narušeného řádu, je dáno výstavbou: opakovaně připomínanou zpomalenou expozicí. K porušení řádu došlo Hrabalovým rozhovorem, který vyšel v lednovém čísle časopisu Tvorba roku 1975.

Hrabalův rozhovor je křižovatkou (křížem) celého vyprávění. Musíme v něm odlišit dvě perspektivy: Hrabalových ambicí a „vnějšího“ řádu. Hrabal se tímto rozhovorem snaží znovu začít oficiálně publikovat, tato jeho snaha je zároveň interpretována jako selhání před normalizační mocí. Toto selhání (v Jirousově „Autodafé“, později v Nezbedově textu) bude navíc interpretováno především v určitém náboženském slova smyslu, a to jako podlehnutí svodům světa.

Hrabalovo pragmatické chování je zahrnuto do klíčové metafory smlouvy s ďáblem, normalizačním Mefistem nebo nakonec jako partie s normalizační mocí. Mezi těmito dvěma řády dochází ke kolizi a k rozuzlení zápletky. Velké vyprávění potřebuje Hrabalovu pragmatickou volbu, bez níž by přišlo o svou potravu. Pokud by Nezbeda nepromítl Hrabalův rozhovor do kontextu vypjatého duchovního konfliktu, přišel by o dramatický konflikt, o zápletku.

Také zde by se nám analýza do široka rozbíhala, neboť překážky a publikační omezení (v Nezbedově textu shrnuté pod označení cenzura) mají totiž s ohledem na rámcové vyprávění ještě další smysl, prozrazují neúspěšnost Hrabalova odhadu: jsou indicií Hrabalovy špatné volby a předzvěstí jeho tragického konce. Takto můžeme vidět, jak i historicky podmíněné publikační omezení, vyjednávání, získává smysl z rámcového vyprávění. Nezbeda totiž potlačuje to, co se příčí vytčenému narativnímu schématu. Například opomíjí víceznačnou roli redakční práce, do níž prosvítají též námitky lektorů. Proč by nemohla být pozdější varianta literárně bohatší a propracovanější než původní znění? Není tomu tak kupříkladu v Hrabalově Krasosmutnění při srovnání s jeho dřívější verzí s Městečkem, kde se zastavil čas (k tomu srov. Fulka 2019, 108–110; sice se jedná o studii, která vychází až po publikované stati, každopádně představuje nepředpojaté čtení a interpretaci Hrabalova díla)? Z Hrabalova víceznačného bilančního textu z roku 1990 s názvem „Totální strachy“ Nezbeda učiní černobílé svědectví o spisovatelově zbabělosti a útlaku normalizační moci. Co si však počít s větou, v níž Hrabal děkuje blondýnovi z vykachličkovaného domu za to, že jej chrání před Vaculíkem (Hrabal 1995, s. 300) atp.?

Podstatné totiž je, že je onen druhý řád (rámcové vyprávění smlouvy s ďáblem) symbolicky inscenován. Nejedná se o perspektivu, která by byla událostem vlastní, či jistým způsobem je adekvátně interpretovala, nýbrž je k nim přilepena jaksi zvenčí. Pálení knih a jeho následná sémantická kodifikace představuje totiž způsob, jak určitým událostem vnutit jistý smysl. Což zároveň znamená vytvořit jazyk, který by tento smysl evokoval, a který by byl natolik snadný a zapamatovatelný, aby se jej mohl naučit ideálně každý. Zde jsme patrně u zdroje motivace volby příměru smlouvy s ďáblem (Jirousova „krvavá daň“ může evokovat úpis krví). V tematickém čísle časopisu Respekt nejde patrně o nic jiného než o zopakování vytvořeného narativu, o reaktualizaci symbolického jazyka, který nám vsugeruje jednoznačný postoj k víceznačným událostem minulosti.

Umělost vnějšího řádu by mohla výrazněji vyvstat, pokud jej srovnáme s kolizemi dvou řádů ve významných dílech světové literatury, s Dostojevského románem Zločin a trest nebo s Laclosovými Nebezpečnými známosti. Ve Zločinu a trestu je vnějším rámcem a smířením celého románu křesťanství, v  Nebezpečných známostech dobová morálka (k tomu srov. Todorov 2002, s. 174–178). Jde mi o poměr vztahů vnějšího a vnitřního řádu a jejich vliv na rozuzlení, zároveň o odlišné zakotvení vnějšího řádu: křesťanství a dobová morálka zde stojí oproti inscenované smlouvě s ďáblem. Navíc srovnávám literární díla, která do svého osudí nevrhají lidskou bytost, nýbrž románovou postavu, na rozdíl od publicistického článku.

V Nezbedově vyprávění dochází k opětovnému nastolení rovnováhy Hrabalovou sebevraždou. Pálení knih je tudíž varovné i prorocké gesto, v němž jeho aktéři rozhořčeně upozorňují na Hrabalovo morální selhání. Hrabal sebevraždou splácí dluh. Otázkou ovšem zůstává, jaký řád byl jeho sebevraždou znovu nastolen?

Tento dílčí exkurs k narativitě v nefikčních žánrech si dovoluji s poděkováním, úctou a velmi rád věnovat Petru Bílkovi. Vděčím mu za vůbec první odborné uvedení do literární vědy, francouzské naratologie, ale i za podporu při prvních interpretačních pokusech před více než dvaceti lety. Petr A. Bílek nestál pouze u mých literárněvědných začátků (také jako vedoucí mé disertační práce), ale provázel mě i v dalších letech, a to i dlouho poté, co jsem své doktorské studium završil. Rád bych mu poděkoval za výraznou osobní podporu, za vše, čím mě inspiroval a co mě naučil. Nebýt Petra Bílka, jeho úsilí, erudice, charizmatu, věcného a přímočarého přístupu a inspirativnosti, červánky české literární vědy by notně vybledly.

CITOVANÉ ZDROJE A ODKAZY

Arendtová, Hannah : Původ totalitarismu III. Oikoymenh, Praha 1996.

Barthes, Roland : Nulový stupeň rukopisu. In týž: Kritika a pravda. Dauphin, Praha 1997, s. 7–78.

Barthes, Roland : Mytologie. Dokořán, Praha 2004.

Barthes, Roland : S/Z. Garamond, Praha 2007.

Bílek, Petr : Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. Host, Brno 2003.

Bílek, Petr : Mikešova aféra a jiné případy: kapitoly o zaneřáděném kulturním prostor. Pistorius & Olšanská, Příbram 2011.

Bílek, Petr : Generátory národního pohnutí a další mučicí stroje. Pistorius & Olšanská, Příbram 2019.

Bremond, Claude: Logika narativních možností. In Petr Kyloušek (ed.) Znak, struktura, vyprávění. Host, Brno 2002, s. 118–141.

Fulka, Josef : Dětství podle Bohumila Hrabala. In J. Češka – M. Ďurčanský – P. James –H. Meyer (eds.): Schizofrenická historiografie: literatura Bohumila Hrabala v krátkém 20. století. Scriptorium, Dolní Břežany, 2019, s. 103–114.

Hrabal, Bohumil : Hlučná samota. Pražská imaginace, Praha 1994.

Hrabal, Bohumil : Totální strachy. In týž: Dopisy Dubence. Pražská imaginace, Praha 1995, s. 284–311.

Jirous, Ivan Martin : Autodafé, rukopisný sborník Ladislavu Dvořákovi k 1. prosinci 1980. Revolver Revue 15, 1999, č. 41, s. 223–225.

Jirous, Ivan Martin : Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In týž: Magorův zápisník [e-kniha]. Městská knihovna Praha, Praha 2020, s. 158–184.

Nezbeda, Ondřej : Normalizační partie Bohumila Hrabala [titul uvedený v obsahu čísla na s. 4: Bohumil Hrabal v osidlech normalizace]. Respekt 25, 2014, č. 13, s. 48–54.

Propp, Vladimir Jakovlevič: Morfologie pohádky a jiné studie. H & H, Jinočany, 1999.

Ricoeur, Paul: Čas a vyprávění I., Zápletka a historické vyprávění. Oikoymenh, Praha 2000.

Todorov, Tzvetan: Kategorie literárního vyprávění. In Petr Kyloušek (ed.) Znak, struktura, vyprávění. Host, Brno 2002, s. 142–179.

Tomaševskij, Boris: Tématika. In týž: Teorie literatury.  Lidové nakladatelství, Praha 1970, s. 121–158.

Třešňák, Petr : Editorial: Hrabalova smlouva. Respekt 25, 2014, č. 13, s. 3.

Poznámky pod čarou:

1 Zde uvádím odkazy na elektronické verze článku a editorialu. Ty však nemusí být totožné s tištěnou verzí (při své analýze vycházím z tištěné verze časopisu – viz Třešňák 2014 a Nezbeda 2014), jak to ilustruje název článku, který se odlišuje od názvu v tištěné verzi. V odkazu na editorial Petra Třešňáka je jak propagační video čísla, tak i titulní strana s karikaturou Bohumila Hrabala: <https://www.respekt.cz/tydenik/2014/13/editorial-hrabalova-smlouva?issueId=47123> Hlavní tematický článek Ondřeje Nezbedy online:

<https://www.respekt.cz/tydenik/2014/13/normalizacni-partie-bohumila-hrabala>

Pro ilustraci rovněž odkaz na text Jana H. Vitvara „Ostře sledované kompromisy“ z téhož čísla, který v přítomné eseji opomíjím: <https://www.respekt.cz/tydenik/2014/13/ostre-sledovane-kompromisy.> [všechny odkazy cit. 16.12.2021].

3 Na tento Jirousův text není v článcích sice explicitní odkaz, přesto je ale jeho interpretační rámec v Nezbedově textu zachován. S ohledem na rozkrývání možné intertextové sítě a inspiračních zdrojů si jej dovoluji vepsat do interpretační hry jako možný a velmi pravděpodobný inspirační zdroj.

4 Režie Ladislav Chocholoušek. Československo, 1977. Online: <https://www.youtube.com/watch?v=MAoeeSNEAco&ab_channel=LadaChoda> [cit. 16.12.2021].

 


0
Vytisknout
8539

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2022