Tocquevillovo pojetí vlastenectví v kontextu dnešní války

22. 4. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut
Vracím se v posledních měsících ke knihám, které mne formovaly někdy před 25 lety. Tak kupříkladu na podzim jsem začal číst Thúkydidovy Dějiny peloponéské války. Při jejich dočítání mne zastihla ruská invaze na Ukrajinu. Kdo sleduje můj Facebook, ví, že pravidelně vybírám úryvky z toho, co právě čtu, a komentuji je. Jednou bych chtěl napsat nějaký ucelený článek pro Britské listy nejen o Thúkydidových Dějinách. Třeba také o knize Demokracie v Americe od francouzského šlechtice Alexise de Tocqueville, kterou jsem začal číst před pár týdny. Taky vysoce aktuální kniha.

Zrovna ve středu jsem se dostal k jeho úvahám o vlastenectví. Tocqueville píše o Spojených státech amerických kolem roku 1830 a velmi často srovnává demokratické poměry v USA s tehdejší situací v Evropě, zejména ve Francii. Celkově je pro mne vždy velmi osvěžující vidět události i dnešní doby i dob minulých v širším historickém kontextu, uvědomit si to, jak dobově lidé myslí, jak se od sebe liší třeba Thúkydidés a Tocqueville (možná překvapivě je Thúkydidés mnohem více střízlivý a „postmoderní“ – „postmoderní“ ve smyslu, že nestaví na nějakých představách o univerzálním rozumu nebo dobru a není exaltovaný).

Proč jsem se ale odhodlal napsat tento článek? Protože jsem v Tocquevillovi narazil na zajímavé pojednání o vlastenectví. Tohle píše o Francii před revolucí z roku 1789 (Lidové noviny 1992, str. 178):

„Bylo možné setkat se s lidmi, kteří jistým způsobem vlast ztotožňovali s panovníkem. Přenesli tedy na něj část citů, z nichž se vlastenectví skládá; pyšnili se jeho vítězstvími a byli hrdi na jeho moc. Ve staré monarchii byla doba, kdy Francouzi pociťovali jakousi rozkoš z toho, že jsou vydáni na milost a nemilost panovníka, a pyšně říkali: „Žijeme pod nejmocnějším králem světa.““

Nepřipomíná vám to něco? Tohle dnes kdekdo říká o ruském lidu. Dokonce to bývá Rusům připisováno jako nějaká dědičná vlastnost. U Francouzů můžeme konstatovat, že pod vlivem osvícenců (a jejich vzoru Anglie) a hospodářské krize stará monarchie skončila v bouři revoluce, která nebyla výrazem hrdosti na nejmocnějšího krále světa, ba došlo to tak daleko, že potomek Ludvíka XIV., krále Slunce, jak ho nazýval Voltaire, byl de facto za selhání svých předků popraven. Ve Francii před revolucí ovšem byla situace taková, že kdejaký venkovský farář vlastnil a četl Encyklopedii a nižší duchovenstvo se na začátku revoluce ukázalo rozhodující silou.

Revoluce samozřejmě neznamenala vítězství demokracie. Pro Tocquevilla, který jinak považoval demokracii za nevyhnutelnou budoucnost Evropy a který v Americe hledal právě inspiraci, jak demokracii zavést, aby vedla k prosperitě a stabilitě, byla revoluce něčím odstrašujícím. Ze vzpoury proti absolutní monarchii (prvním cílem byla monarchie konstituční, ale revoluce měla už svou dynamiku) povstal Teror, z Teroru pak Napoleon – a po porážce Napoleona došlo k restauraci. I kdyby někdo tedy chtěl doufat v Rusku v nějaký převrat, nota bene nikoli jen palácový, ale lidový, dějiny Francie mu nedávají optimistické vyhlídky.

Rusko jistě v mnoha ohledech připomíná starou francouzskou monarchii, ale chybí tam vlivné hnutí osvícenců a ctižádost „být jako Anglie“. Ještě v Tocquevillově myšlení cítím obdiv k Anglii, jejíž civilizační úspěch – on, Francouz, francouzský šlechtic – přirovnává k římské imperiální říši. Nicméně vzor pro budoucnost Francie hledá Tocqueville v amerických republikách. Pokud jde o vlastenectví, tvrdí, že jediný způsob, jak zajistit v moderní době vlastenectví, je dát lidem co největší podíl na správě věcí veřejných a zajistit, aby chápali, že jejich vlastní prosperita je spojená s rozkvětem jejich vlasti. Dokonce to formuluje takto tvrdě (str. 180):

„Člověk lidu ve Spojených státech pochopil, jaký vliv má všeobecná prosperita na jeho vlastní blahobyt: myšlenku tak prostou, a přesto tak málo známou mezi lidem (BC: podle Tocquevilla je lid v tradiční evropské společnosti od věcí veřejných odtržen a dokonce je vnímá jako něco sobě cizí, co se týká jen pánů a státu, kteří ho ožebračují). Navíc si navykl dívat se na tuto prosperitu jako na své dílo. Vidí tedy ve veřejném majetku svůj vlastní majetek a pracuje pro dobro státu ne pouze z povinnosti nebo hrdosti, nýbrž – odvážil bych se skoro říci – z chamtivosti.“

Kdybychom to měli vzít vážně, je bytostným zájmem západní demokratické společnosti, aby široké masy lidí měly oprávněný a pevný pocit, že participují na prosperitě společnosti a že pro ně má smysl se o tu prosperitu snažit a starat. Místo toho jsme v posledních deseti, dvaceti nebo i více letech svědky zpráv o tom, jak bohatství bohatých stále roste, jak jejich jmění bytní každou krizí, která pro ty nejchudší na světě ústí v hladomory a pro chudé a střední třídy v západním světě ve frustraci, jež se vybíjí podporou extremistických politiků.

Samozřejmě v souvislosti s válkou na Ukrajině, energetickou krizí a hledáním stability Unie tyto Tocquevillovy úvahy mají velký význam. Věděl to ale samozřejmě i Adenauer a vůbec všichni otcové a tvůrci Unie, kteří měli všeobecný blahobyt za základ stability a demokracie a za hráz proti návratu nacismu a válečných hrůz. Je tedy naprosto správné, pokud dnes politici Unie hledají takovou cestu uplatňování sankcí proti Rusku, aby nedošlo k sociálnímu zhroucení unijní společnosti.

Jinou otázkou je, kdo by měl nést náklady na válku a válkou způsobenou krizi, a tam si jsem poměrně jistý, že Tocqueville, ač aristokrat, který dokonce i americké boháče měl za chudáky a pohrdal jimi za to, že se baví se svými ševci, nota bene o politice, že by měl jasnou odpověď: bohatí. Tak mne napadá, zda udělal někdo v poslední době v médiích nějaký rozhovor s ukrajinskými oligarchy, jak plánují využít své majetky pro obnovu země a zda budou podporovat vysoké zdanění svých příjmů, aby prostý lid měl z čeho žít.

1
Vytisknout
9869

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2022