Rusko-Ukrajina: kdo je agresor?

30. 12. 2021

čas čtení 21 minut
 Odpověď Andrew Murraymu z britské organizace Stop The War

Toto je pozoruhodná polemika britského levicového komentátora Paula Masona s Andrewem Murraym z protiválečné levicové organizace Stop the War, který obhajuje Putinovy agresivní postoje vůči Ukrajině. Podrobným rozborem faktů poukazuje Paul Mason na to, proč se Murray naprosto mýlí a argumentuje, co mezinárodní levice musí v případě ruské agrese vůči Ukrajině dělat: 

"Už nemáme kam ustupovat," řekl Vladimir Putin svým generálům. "Oni si opravdu si myslí, že budeme nečinně přihlížet tomu, jak proti nám vytvářejí hrozby?"

Vzhledem k tomu, že Rusko shromažďuje vojska na hranicích Ukrajiny a vyvolává obavy z rozsáhlé invaze, měl by být cíl mezinárodního dělnického hnutí jasný: zabránit válce mezi Ruskem a Ukrajinou.

Doufám, že toto bude prioritou hnutí Stop the War: upozornit na jeden z nejzřetelnějších příkladů vojenské agrese od invaze koalice vedené USA do Iráku v roce 2003.

 Ale tomu tak není podle Andrewa Murraye, bývalého poradce Jeremyho Corbyna, v článku zveřejněném 10. prosince na webových stránkách Stop The War. Murray tvrdí, že agresorem není Rusko, ale USA. Je to Joe Biden, nikoli Vladimir Putin, kdo vyhrožuje a jehož cílem je "rozšíření hegemonie USA".

"Pokud dojde ke konfliktu na Ukrajině," píše Murray, "Západ nese většinu viny".

Toto rámování je podobné tomu, které  použil sám Putin, který varoval:

"V případě pokračování zjevně agresivního postoje našich západních kolegů přijmeme odpovídající odvetná vojensko-technická opatření".

"Kdo je agresor?" není jediná otázka, kterou si socialisté kladou, když jsou konfrontováni s možností války. Zásadnější otázka zní: co je v sázce; jaký režim by agresor nastolil; hrozí válka za účelem prosazení ekonomické nebo etnické nadvlády?

Vykreslení USA a NATO jako agresorů se však stalo dominantním zdůvodněním Putinovy hrozby napadení Ukrajiny. Podívejme se tedy na fakta.
Snaží se NATO "zmocnit" Ukrajiny?

Obvinění, že se USA dopouštějí agrese vůči Rusku, se opírá o skutečnost, že si NATO od roku 2008 nechává otevřené dveře k tomu, aby se Ukrajina stala jeho členem, a nyní v reakci na ruskou invazi hrozí rozsáhlými ekonomickými sankcemi.

Andrew Murray navíc tvrdí, že:

- "NATO ... se snaží zmocnit Ukrajiny tím, že ji přesune až k ruským hranicím".
-  Biden "vyzbrojuje Ukrajinu, aby se postavila na odpor".
- "na Balkáně jsou již rozmístěny britské jednotky a vojska NATO se přesunula na východ k Polsku".

Nic z toho není podloženo fakty.

Nejprve si ujasněme rozmístění ruských vojsk, které Murray označuje za "tvrzení". Je spolehlivě doloženo, a to jak ruskými nacionalistickými uživateli TikToku, tak novináři z Open Source Intelligence (OSINT).

DFRLab při Atlantic Council například zveřejnila důkazy ze satelitních snímků a od uživatelů sociálních médií, které ukazují masivní a rychlou koncentraci techniky nejméně tří ruských kombinovaných armád do shromaždišť v dosahu hranic. Žádný seriózní komentátor nepopírá, že Rusko tam  shromáždilo vojska.

Pokud jde o Bidenovu údajnou "agresi" vůči Rusku formou "obsazení Ukrajiny", fakta jsou taková:

- NATO důsledně odmítá povolit Ukrajině zahájit urychlený "akční program směrem k členství v NATO", a to navzdory nedávným žádostem současného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. A to i přesto, že Ukrajina dosáhla významného pokroku v plnění kritérií stanovených pro členství. Ukrajina nemá vyhlídky na vstup do NATO.
- V důsledku toho neexistuje mezi NATO a Ukrajinou žádná záruka vzájemné obrany (článek V). To znamená, že NATO nepůjde dobrovolně do války s Ruskem na obranu Ukrajiny. Nemá k tomu ani ozbrojené síly, ani logistickou infrastrukturu.
- V souladu s informacemi, které přicházejí ze všech ostatních hlavních měst NATO, včetně Washingtonu, prohlásil minulý týden britský konzervativní ministr obrany Ben Wallace:

"Neměli bychom lidem namlouvat, že bychom to udělali...", řekl Wallace.

Prodej amerických zbraní - ačkoli se zrychlil poté, co Putin v dubnu 2021 zmobilizoval proti Ukrajině síly velikosti invaze - se omezuje na přenosné protitankové a protiletadlové střely, kolová vozidla, obranné radary, hlídkové čluny a sledovací zařízení. USA neposkytly žádné zbraně dlouhého doletu ani těžké zbraně (ačkoli někdejší spojenec Ruska Turecko dodalo Kyjevu ozbrojené drony). Pokud chcete vědět, jak vypadá "vyzbrojování do roztrhání těla", tak tohle to opravdu není.

Pokud jde o Balkán, Británie tam má v rámci mírových sil KFOR rozmístěno asi 35 vojáků, kteří jsou tam nasazeni od roku 1999. Jak by tyto jednotky mohly představovat hrozbu pro Rusko, je těžko pochopitelné, pokud se vyznáte v geografii. Kosovo je 2000 km od Ruska.

Může se však stát, že Murray má na mysli, že Británie má vojáky v Pobaltí. Velká Británie má 800 vojáků (s tanky a těžkými zbraněmi) umístěných v pobaltském Estonsku v blízkosti ruských hranic a asi 80 vojáků s americkými silami v Polsku v rámci posílené předsunuté přítomnosti NATO (EFP). EFP byla vytvořena v reakci na invazi na Krym v roce 2014 na žádost pobaltských států s cílem odradit Rusko od podobného vpádu. EFP o velikosti brigády obsahuje zhruba čtyři prapory (ve srovnání s >80 prapory, které Rusko rozmístilo naproti Ukrajině) a nenachází se v blízkosti Ukrajiny.

Rozmístění KFOR i EFP je zcela jasně a) symbolické, b) obranné. Bylo by třeba velmi velkého logického skoku, abychom jejich přítomnost interpretovali jako součást "americké agrese proti Rusku".

Vojenské síly NATO se systematicky "nepřesouvají na východ do Polska". V 90. letech se NATO na východ určitě rozšířilo - a o moudrosti tohoto kroku lze diskutovat. Ale Polsko se rozhodlo být členem NATO. Disponuje čtyřikrát větším počtem tanků a obrněných transportérů než britská armáda, protože má hlubokou (a pravděpodobně oprávněnou) obavu, že ostatní členské země  NATO nemohou a ani nechtějí vyslat smysluplné síly na jeho obranu v případě ruského útoku.

Stručně řečeno, neexistuje žádný plán NATO na "obsazení" Ukrajiny; žádná možnost vstupu Ukrajiny do NATO; žádné "vyzbrojování do roztrhání těla"; žádný významný počet britských vojáků na Balkáně; žádné větší rozmístění vojsk NATO "na východ směrem k Polsku".

Především však NATO uprostřed současné krize netlačí na expanzi na Ukrajinu: aktivně se jí vyhýbá.

Důvodem je skutečnost, že mezi voliči členských států NATO neexistuje politický souhlas s vojenskou akcí na obranu Ukrajiny, ani vůle vlád NATO tak učinit, ani veřejná podpora pro výši výdajů na obranu, která by byla nutná k udržení takového plánu.

Existuje však velká pravděpodobnost, že se Putin rozhodne Ukrajinu napadnout.

Pokud se tak stane, vyvolá to první rozsáhlou konvenční válku na evropské půdě od roku 1945 - pravděpodobně akt agrese, proti kterému by Stop The War snad mělo protestovat, varovat  ním a odstrašit ho?

Putinovy hrozby jsou reálné

Pokud Rusko zaútočí na Ukrajinu, v počátečních bitvách snadno zvítězí. Nejpravděpodobnější podoba útoku by byla následující:

- polovojenská destabilizace tajnými speciálními jednotkami, jak se stalo na Krymu v roce 2014;
- plnohodnotná invaze obrněných transportérů do jednoho nebo více měst a zničení ukrajinské armády, což si vyžádá tisíce obětí.
- strategické letecké a raketové údery na ukrajinskou energetickou a dopravní infrastrukturu s cílem donutit Kyjev ke kapitulaci uprostřed výpadků - rozsáhlé námořní střetnutí v Černém moři, při němž by pravděpodobně došlo ke zničení lodí a posádky v rozsahu, jaký nebyl zaznamenán od války o Falklandy;
- velký počet Ukrajinců by pak aktivně vzdoroval jakékoli okupaci pomocí partyzánské války.

Putinovým cílem by bylo nastolit v Kyjevě loutkovou vládu, zvrátit barevnou revoluci z roku 2014, která svrhla spojence Kremlu Viktora Janukovyče, a přimět Kyjev k uznání nezákonné anexe Krymu a Donbasu.

Jednalo by se o první velkou konvenční válku v Evropě od roku 1945, což by znamenalo, že by se rozpad Jugoslávie ocitl ve stínu. V celosvětovém měřítku by to znamenalo překročení psychologické červené linie: ukázalo by se, že válku mezi "rovnocennými protivníky" - tj. vyspělými zeměmi s tanky a moderními letadly - lze vést a vyhrát.

Takový útok by byl podle všech mezinárodních právních norem útočnou válkou. Byl by porušením národní suverenity Ukrajiny a jejího práva na sebeurčení. Vzhledem k tomu, že 8 % ze 42 milionů obyvatel Ukrajiny uvedlo, že by v případě ruského útoku uprchlo ze země, vyvolalo by to také rozsáhlou uprchlickou krizi v Rumunsku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku.

Do nedokonalé, ale funkční ukrajinské demokracie by to přineslo Putinovu diktaturu, v níž jsou zakázána všechna demokratická opoziční hnutí. Odstranilo by to  tlak, který v současnosti vyvíjí EU a další západní vlády na větší demokratizaci, svobodu a právní stát na Ukrajině.

Taková válka by se vší pravděpodobností zatloukla hřebík do rakve jakémukoli životaschopnému geopolitickému řádu založenému na pravidlech.

To je zkrátka válka, které by levice měla opravdu zabránit, pokud to půjde. Protože nemáme prostředky k zahájení přeshraničního generálního úderu a nechceme, aby naše vlastní státy válčily s Ruskem, můžeme ji zastavit pouze tím, že podpoříme pokusy demokratických států o odstrašení ruské agrese.

Prakticky to znamená, že labouristé, PSOE, německá SPD a všichni ostatní sociální demokraté ve vládě v zemích NATO by měli, budou-li o to požádáni, podpořit Bidenovu administrativu v hrozbě sankcí proti Rusku, které mají vojenský útok odradit - protože hrozba sankcí je jedinou pákou, kterou západní demokracie v současnosti mají.

Zároveň by levice měla naléhat na západní vlády, aby se snažily diplomatickou cestou umírnit Kyjev i Moskvu a oživit mírový proces Minsk II, který stabilizoval region po roce 2014 a od něhož se obě strany snaží odstoupit.

Místo toho Murrayho článek v podstatě ospravedlňuje argumentaci Vladimira Putina, že Ukrajina ve skutečnosti není zemí s nárokem na vlastní suverenitu.

Přijetí Putinovy logiky

Andrew Murray nás nabádá, abychom:

- "uznali pravdu [Putinova] tvrzení, že 'uvnitř SSSR nebyly hranice mezi republikami nikdy považovány za státní hranice; byly nominální v rámci jedné země'".

Stejně tak nás vyzývá, abychom přijali Putinovo tvrzení, že po roce 1991:

- "lidé se ze dne na den ocitli v zahraničí, tentokrát skutečně vyhoštěni ze své historické vlasti".

To je Putinův pohled na dějiny, který však velká většina obyvatel Ukrajiny nepřijímá.

Od roku 1991 je Ukrajina suverénní, nezávislou zemí, i když s ruskojazyčnou a v některých případech i rusky se identifikující menšinou soustředěnou v Donbasu a na Krymu.

Samostatnou zemí se stala proto, že po rozpadu SSSR se ukázalo, že sovětská byrokracie se rozdělila v silně nacionalistické zločinecké oligarchie. A také proto, že SSSR byl při svém zrodu koncipován jako svaz národních republik, nikoli jako jazykový monostát s "nominálními" vnitřními hranicemi. (O této druhé vizi Ruska snili velkoruscí šovinisté ve Stalinově éře a Putinův názor je zjevně pozůstatkem této vize.)

V roce 2014, poté co ukrajinský lid rozhodně svrhl promoskevskou loutkovou vládu, Rusko násilím anektovalo Krym a poté vyslalo do Doněcka a do Luganska polovojenské jednotky, aby tam vytvořily separatistické "lidové republiky". Přitom se podílelo na sestřelení malajsijského civilního letadla, při němž zahynulo 298 nevinných lidí. Stojí za to připomenout, že spouštěcím mechanismem byla touha Ukrajiny podepsat obchodní smlouvu s EU - a nemělo to nic společného s NATO.

Kdyby Murray prostě žádal levici, aby uznala, že ruskojazyčná menšina na Ukrajině má právo na sebeurčení, jako mají Katalánci ve Španělsku, a že je třeba upravit status Donbasu a Krymu, mohl by tento argument mít opodstatnění. Žádá však mnohem více.

Za prvé, Murray ospravedlňuje nezákonnou anexi Krymu Ruskem. Tvrdí, že revoluce na Euromajdanu v roce 2014 poskytla Putinovi záminku k "navrácení Krymského poloostrova pod ruskou svrchovanost", což byl proces, který byl "relativně pokojný a ratifikovaný referendem obyvatel poloostrova".

Krym však byl "navrácen ruské svrchovanosti" nezákonnou ozbrojenou invazí. To je stanovisko vyjádřené v mnoha rezolucích Valného shromáždění OSN: anexe Krymu byla "nezákonná a byla porušením mezinárodního práva" a porušením dohody z roku 1994, kterou byla Ukrajina zavázána vzdát se jaderných zbraní.

Referendum, které anexi ratifikovalo, bylo podle všech objektivních zpráv zmanipulované a došlo v něm k rozsáhlým podvodům. Oficiální 97 % účast byla podle uniklého dokumentu ruského ministerstva zahraničí ve skutečnosti 40 %, takže 55% většina pro anexi představovala pouhých 22 % krymských voličů. Není pochyb o tom, že Putin v referendu zvítězil, ale byla to parodie na demokracii, kterou žádný socialista nemůže omluvit.

Výsledkem anexe Krymu byl kolaps jeho zemědělské produkce (v důsledku uzavření přístupu k zavlažovacímu kanálu napojenému na ukrajinskou řeku Don), znečištění pitné vody, zhroucení systému zdravotní péče a vážné poškození lidských práv, včetně práv tatarské etnické menšiny.

Jak letos uvedla Evropská rada:

"Obyvatelé poloostrova Krym čelí systematickému omezování svých základních svobod, jako je svoboda projevu, náboženského vyznání nebo přesvědčení a sdružování, a práva na pokojné shromažďování. Novináři, obhájci lidských práv a právníci čelí zásahům a zastrašování při své práci. Krymští Tataři jsou nadále nepřijatelně pronásledováni, je na ně vyvíjen nátlak a jejich práva jsou vážně porušována."

To je to, co v praxi znamená "navrácení Krymu pod svrchovanost Ruska". Murray však chce, aby protiválečné hnutí šlo dál než k pouhému uznání Putinova přístupu "moc je správná".

Chce, abychom přijali Putinův argument, že Ukrajina je stát, který nemůže reálně vykonávat suverenitu. To byla hlavní myšlenka Putinova eseje O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z července 2021.

Putin považuje jakoukoli nezávislou, suverénní Ukrajinu v podstatě za protiruský projekt. Ukrajinu, která je demokratická a není podřízena Rusku, považuje za existenční hrozbu pro samotné Rusko. Putin napsal:

"Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem. Naše duchovní, lidské a civilizační vazby se utvářely po staletí a mají svůj původ ve stejných zdrojích... jsme totiž jeden národ."

Bez ohledu na to, jak vroucně tomu Putin a někteří Rusové věří, je jasné, že většina ukrajinských občanů tomu nevěří. Vytvořili suverénní stát a podle mezinárodního práva má právo na existenci.

Mezinárodní levice má povinnost toto právo podporovat, a to bez ohledu na kvalitu demokracie na samotné Ukrajině nebo přítomnost fašistů, antisemitů a historických revizionistů v ukrajinském nacionalistickém hnutí - na což Murray upozorňuje a je to jasně doloženo.

Putin usiluje o zničení západní demokracie

V socialistickém postoji k válce jde samozřejmě o víc než jen o to, "kdo si začal". Proto stojí za to zvážit Putinovy dlouhodobé cíle, když mobilizuje síly k ohrožení 42 milionů obyvatel Ukrajiny.

Dlouhodobé cíle, které stojí za Putinovou opakovanou vojenskou mobilizací, dezinformačními kampaněmi a atentáty, vylíčil v březnu 2021 kremelský mluvčí Sergej Karaganov.

Cílem je zničit západní demokracii prostřednictvím nové studené války:

"Moderní západní demokracie zřejmě také nejsou nezničitelné [...] Politické systémy většiny zemí, které se rozhodly postavit se proti nám a proti Číně,  nejsou uzpůsobeny dlouhé a tvrdé konfrontaci [...] Na konci předchozí studené války byl intelektuální stav Západu jeho silným trumfem. Nyní se situace dramaticky změnila."

Zatímco západní levice - právem - vystupuje proti těm, kdo používají proti Číně a Rusku rétoriku studené války, tento klíčový kremelský poradce se domnívá, že "třetí studená válka" již probíhá a že ji Rusko může vyhrát. Důvod? Západ je ničen:

"...všemi projevy LGBTismu, multisexuality a ultrafeminismu, popíráním historie, kořenů a víry a podporou černošského rasismu, včetně jeho protikřesťanství a antisemitismu. Ničivá je také demokracie jako náboženství, a nikoliv pouze jako způsob vládnutí."

Putin zkrátka řídí ultranacionalistickou, rasistickou a homofobní antidemokratickou diktaturu. Hodlá se postavit demokracii a sociálnímu liberalismu doma tím, že proti nim bude bojovat na Západě. Jeho zmocněnci a spojenci na Západě - francouzská krajní pravice, italská krajní pravice, rakouská krajní pravice, Viktor Orbán a Donald Trump - jsou již pro tento cíl zmobilizováni.

Naše vlastní země se dopustila nezákonných válek, mučení a neúspěšných projektů budování státu v Iráku a Afghánistánu. To však není omluvou pro to, abychom omlouvali cíle bojovného diktátora, jehož strategickým záměrem je útočit právě na ty hodnoty, za které levice bojovala.

Je nemyslitelné, že by někdo z britské levice skutečně podporoval ruskou invazi na Ukrajinu. Murrayho článek tak může pouze zdiskreditovat hnutí  Stop the War i labouristy a zasít zmatek. Pokud se začne střílet, budeme potřebovat široké protiválečné hnutí, které bude schopno uznat práva Ukrajiny a zároveň protestovat proti jakékoli snaze Západu o vojenskou odvetu proti Rusku.

Pokud se však budete řídit Murrayovou logikou, pak by v den, kdy Putin napadne Ukrajinu, mělo protiválečné hnutí demonstrovat před americkou ambasádou a vyzývat k ukončení Bidenovy "agrese". Co by požadovalo od Ruska, není jasné.

Murrayho článek již využívají kritici levice k tvrzení - mylnému - že "kdyby byl Corbyn premiérem, labouristé by podporovali Putina". Já jsem spolu s mnoha levicovými členy parlamentní Labouristické strany a stínového kabinetu za Jeremyho Corbyna usilovně pracoval na tom, aby se to nemohlo stát. Přímí apologeti Putina mezi labouristickou levicí byli vždy v nepatrné menšině. Politické postoje labouristů za Corbyna zůstaly nakloněny členství v NATO, britskému jadernému odstrašení a skutečně i nasazení KFOR i EFP.

Murrayho argumentace vychází z pohledu na svět, který sdílí jak bývalá stalinistická levice, tak část mladé, na identitu zaměřené levice, která považuje "Západ" - a konkrétně USA - za hlavního nepřítele pokroku. Rusko a Čína jsou navzdory totalitnímu směřování svých vlád jimi považovány za tábor "antiimperialistů". Toto poselství je neustále posilováno v levicově orientovaných ruských státních médiích, jako jsou RT, Sputnik a Redfish.

Organizace Stop the War  odvedla vynikající práci při mobilizaci masového odporu proti invazi do Iráku a Afghánistánu. Ale jakkoli jsme kritičtí k akcím Západu a NATO - v Iráku, Afghánistánu i jinde - měli bychom odmítnout  jakoukoli myšlenku solidarity s Ruskem v současné krizi nebo podporu jeho nezákonných anexí. Naše solidarita patří demokratům, novinářům a aktivistům za práva homosexuálů, které Putin uvrhl do vězení.

Jak skutečně zastavit válku

Zásadním postupem labouristů, levice, evropské sociální demokracie a levice Demokratické strany USA musí být říci:

- Ne ruské vojenské agresi na Ukrajině.
- Ne vojenské akci NATO na obranu Ukrajiny
- Ano rozsáhlým sankcím proti Rusku, pokud napadne Ukrajinu
- Podpora prodeje zbraní Ukrajině na obranu její národní suverenity, podmíněná tím, že Kyjev bude dodržovat standardy v oblasti lidských práv a boje proti korupci
- Odpor proti rozšiřování NATO, s výjimkou zemí se stabilní a vyspělou demokracií (např. Finsko a Švédsko, pokud by si jejich obyvatelé někdy přáli vstoupit).
- Podpora pro mnohostranné rozhovory s cílem obnovit proces míru a stabilizace v separatistických republikách na Donbasu.
- Rusko a jeho zmocněnci by se měli stáhnout z DNR/LNR a Krymu v souladu s mezinárodním právem

Doufejme, že to všechno ustane a ukáže se, že jde jen o další Putinův trolling, jehož cílem je pouze prohloubit diplomatické rozpory na Západě. Ale příliv proputinovské propagandy a dezinformací je neúprosný a rozpačité mlčení k němu nepomáhá. Dříve nebo později vytáhne Putin něco závažnějšího než Krym, atentát na Skripala a let MH17.

Britské odborové hnutí by mělo společně se Stranou evropských socialistů, Evropskou levicí a světovými odborovými federacemi podpořit demokratická, levicová a pokroková hnutí v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině.

Naším konečným cílem by mělo být lidové demokratické hnutí, které smete Putina i Lukašenka, a posílení demokracie i demokratického dělnického hnutí na Ukrajině.

Kompletní článek v angličtině ZDE 

1
Vytisknout
12804

Diskuse

Obsah vydání | 4. 1. 2022