Rozšíření NATO a Rusko: mýty a realita

3. 1. 2022

čas čtení 10 minut
Ono je to trochu složitější s tím (Putinovým) tvrzením, že NATO porušilo slib daný Rusku nerozšiřovat se na východ, jak vysvětluje autor Michael Rühle. Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let se rozšiřování NATO na východ považovalo za naprosto fantastickou možnost. Po rozpuštění Varšavského paktu však - právem - středoevropské země bývalého sovětského bloku vstup do NATO požadovaly, protože se - nepřekvapivě - Ruska bály a bojí. Odepřít jim tuto možnost by znamenalo potvrdit čtyřicetileté rozdělení Evropy na Východ a Západ a odebrat jim právo na vlastní sebeurčení.
 

Ve svém projevu v ruském parlamentu 18. dubna 2014, v němž prezident Putin zdůvodnil anexi Krymu, zdůraznil ponížení, které Rusko utrpělo kvůli mnoha porušeným slibům Západu, včetně údajného slibu nerozšiřovat NATO za hranice sjednoceného Německa. Putin se u svého publika dotkl citlivé struny. Již více než 20 let je vyprávění o údajném "porušeném slibu" nerozšiřování NATO na východ nedílnou součástí postsovětské identity Ruska. Není proto překvapivé, že se tento narativ znovu vynořil v souvislosti s ukrajinskou krizí. Zabývání se minulostí zůstává nejpohodlnějším nástrojem k odvrácení pozornosti od současnosti.

 Je však na těchto tvrzeních něco pravdy? V posledních letech se zpřístupnil nespočet záznamů a dalších archivních materiálů, které historikům umožňují jít dál než jen k rozhovorům či autobiografiím těch politických představitelů, kteří byli u moci během klíčového vývoje mezi pádem Berlínské zdi v listopadu 1989 a přijetím sjednoceného Německa v NATO  Sovětským svazem  v červenci 1990. Ani tyto další prameny však nic nemění na základním závěru: nikdy neexistovaly politické nebo právně závazné závazky Západu nerozšiřovat NATO za hranice sjednoceného Německa. To, že takový mýtus přesto mohl vzniknout, by však nemělo překvapovat. Rychlé tempo politických změn na konci studené války přineslo  zmatky. Byla to doba, kdy se snadno mohly objevit legendy.

Původ mýtu o "nesplněném slibu" spočívá v jedinečné politické situaci, v níž se hlavní političtí aktéři v roce 1990 ocitli a která formovala jejich představy o budoucím evropském uspořádání. Reformní politika bývalého vůdce SSSR Michaila Gorbačova se již dávno vymkla kontrole, pobaltské země požadovaly nezávislost a země střední a východní Evropy vykazovaly známky otřesů. Padla berlínská zeď, Německo bylo na cestě ke sjednocení. Sovětský svaz však stále existoval, stejně jako Varšavská smlouva, jejíž členské země ve střední a východní Evropě nemluvily o vstupu do NATO, ale spíše o "rozpuštění obou bloků".

Debata o rozšíření NATO se tak vyvíjela výhradně v souvislosti se sjednocením Německa. Při těchto jednáních se Bonnu a Washingtonu podařilo rozptýlit sovětské výhrady vůči setrvání sjednoceného Německa v NATO. Toho bylo dosaženo štědrou finanční pomocí a "smlouvou 2+4", která vylučuje umístění zahraničních sil NATO na území bývalého východního Německa. Bylo toho však také dosaženo nesčetnými osobními rozhovory, v nichž byli Gorbačov a další sovětští představitelé ujišťováni, že Západ nezneužije slabosti Sovětského svazu a jeho ochoty vojensky se stáhnout ze střední a východní Evropy.

Právě tyto rozhovory mohly v některých sovětských politicích zanechat dojem, že rozšíření NATO, které začalo přijetím České republiky, Maďarska a Polska v roce 1999, bylo porušením těchto západních závazků. Některá prohlášení západních politiků - zejména německého ministra zahraničí Hanse Dietricha Genschera a jeho amerického protějšku Jamese A. Bakera - lze skutečně interpretovat jako obecné odmítnutí jakéhokoli rozšiřování NATO za hranice východního Německa. Tato prohlášení však byla učiněna v kontextu jednání o sjednocení Německa a sovětští partneři své obavy nikdy neupřesnili. Při klíčových jednáních "2+4", která nakonec vedla Gorbačova k tomu, že v červenci 1990  akceptoval sjednocené Německo jako členskou zemi NATO, tato otázka nikdy nebyla nastolena. Jak později uvedl bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, představa, že by se Sovětský svaz a Varšavská smlouva rozpadly a NATO by přijalo bývalé členy Varšavské smlouvy, byla pro tehdejší protagonisty nepředstavitelná.

I kdybychom však předpokládali, že Genscher a další se skutečně snažili předejít budoucímu rozšíření NATO s ohledem na sovětské bezpečnostní zájmy, nikdy by se jim to nepodařilo. Rozpuštění Varšavské smlouvy a zánik Sovětského svazu v roce 1991 později vytvořily zcela novou situaci, neboť země střední a východní Evropy mohly konečně prosadit svou suverenitu a definovat své vlastní zahraničněpolitické a bezpečnostní cíle. Vzhledem k tomu, že tyto cíle se soustředily na integraci se Západem, znamenalo by jakékoli kategorické odmítnutí vstupu do NATO faktické pokračování rozdělení Evropy podle dřívějších linií studené války. Právo na volbu spojenectví, zakotvené už v Helsinské chartě z roku 1975, by bylo popřeno - přístup, který by Západ nikdy nemohl udržet ani politicky, ani morálně.


Problém rozšíření NATO


Znamená absence slibu nerozšiřovat NATO, že Západ nikdy neměl žádné závazky vůči Rusku? Probíhala tedy politika rozšiřování západních institucí bez ohledu na ruské zájmy? Fakta opět vypovídají o něčem jiném. Ukazují však také, že dvojí cíl, tedy přijetí středoevropských a východoevropských zemí do NATO a zároveň rozvoj "strategického partnerství" s Ruskem, byl v praxi mnohem méně slučitelný než v teorii.

Když se kolem roku 1993 v důsledku sílícího tlaku zemí střední a východní Evropy začalo vážně diskutovat o rozšíření NATO, probíhalo to se značnými kontroverzemi. Zejména někteří akademičtí pozorovatelé se stavěli proti přijímání nových členů do NATO, protože by to nevyhnutelně znepřátelilo Rusko a hrozilo by, že budou zpochybněny pozitivní výsledky dosažené od konce studené války. Ostatně již od počátku procesu rozšiřování NATO po skončení studené války bylo hlavní starostí Západu, jak tento proces sladit se zájmy Ruska. Proto se NATO od počátku snažilo vytvořit prostředí pro spolupráci, které by bylo příznivé pro rozšíření, a zároveň budovat mimořádně silné vztahy s Ruskem. V roce 1994 byla v rámci programu "Partnerství pro mír" navázána vojenská spolupráce prakticky se všemi zeměmi euroatlantického prostoru. V roce 1997 byla Zakládajícím aktem NATO-Rusko zřízena Stálá smíšená rada jako specializovaný rámec pro konzultace a spolupráci. V roce 2002, kdy spojenci připravovali další významné kolo rozšiřování NATO, byla zřízena Rada NATO-Rusko, která dala vztahům větší zaměření a strukturu. Tyto kroky byly v souladu s dalšími snahami  mezinárodního společenství přiznat Rusku jeho právoplatné místo: Rusko bylo přijato do Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, skupiny G7 a Světové obchodní organizace.

Potřeba vyhnout se znepřátelení Ruska byla patrná i ve způsobu, jakým probíhalo rozšiřování NATO ve vojenské oblasti. Již v roce 1996 spojenci prohlásili, že za stávajících okolností nemají "žádný záměr, žádný plán ani důvod rozmísťovat jaderné zbraně na území nových členů". Tato prohlášení byla začleněna do Zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku 1997 spolu s podobnými odkazy týkajícími se značných bojových sil a infrastruktury. Tento "měkký" vojenský přístup k procesu rozšíření měl Rusku signalizovat, že cílem rozšíření NATO není vojenské "obklíčení" Ruska, ale integrace střední a východní Evropy do atlantického bezpečnostního prostoru.

Rusko si tento vývoj nikdy nevykládalo tak vlídně, jak NATO doufalo. Pro ruského ministra zahraničí Primakova byl podpis Zakládajícího aktu NATO-Rusko v roce 1997 pouze "limitováním škod": Protože Rusko nemělo žádné prostředky, jak zastavit rozšiřování NATO, nemělo jinou možnost než přijmout vše, co byli spojenci ochotni nabídnout, a to i s rizikem, že se bude zdát, že souhlasí s procesem rozšiřování. Základní rozpor všech orgánů NATO-Rusko - že Rusko bylo u jednacího stolu a mohlo spolurozhodovat, ale nemohlo vetovat klíčové otázky - se nepodařilo překonat.

Tyto institucionální nedostatky však bledly na pozadí skutečných politických konfliktů. Vojenský zásah NATO v kosovské krizi byl v Moskvě interpretován jako geopolitický puč Západu, který se snažil marginalizovat status Ruska jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Přístup NATO k protiraketové obraně, ačkoli byl zaměřen na třetí země, byl v Moskvě interpretován jako pokus o oslabení ruské schopnosti druhého jaderného úderu. Co hůře, "oranžová revoluce" na Ukrajině a "revoluce růží" v Gruzii vynesly k moci elity, které si představovaly budoucnost svých zemí v EU a NATO.

Na tomto pozadí západní argumenty o prospěšnosti rozšiřování NATO nikdy neměly - a pravděpodobně ani nikdy mít nebudou - velkou váhu. Apelování na Rusko, aby uznalo blahodárnou povahu rozšíření NATO, opomíjí nejpodstatnější bod: Rozšíření NATO - stejně jako rozšíření Evropské unie - je koncipováno jako projekt kontinentálního sjednocení. Nemá proto "konečný bod", který by bylo možné přesvědčivě definovat intelektuálně nebo morálně. Jinými slovy, právě proto, že procesy rozšiřování obou organizací nejsou zamýšleny jako protiruské projekty, mají otevřený konec a - paradoxně - budou Ruskem nutně vnímány jako trvalý útok na jeho postavení a vliv. Dokud se Rusko bude vyhýbat poctivé debatě o tom, proč se tolik jeho sousedů snaží orientovat na Západ, nezmění se to - a vztahy mezi NATO a Ruskem budou nadále pronásledovány mýty minulosti, místo aby se dívaly do budoucnosti.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
7057

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2022