Nevyžádané rady I.

6. 1. 2022 / David Marenčák

Tentokrát ale učiním výjimku a pokusím se nastínit jeden z možných lidštějších, empatičtějších a účinnějších způsobů komunikace.

Nevyžádané a knížecí rady mají ve svém průniku coby samostatných kategorií další průnik a tím je snobství. Snobství v nejširším významu není okázalá statusová spotřeba a nafoukanost, ale v podstatě kognitivní bias zvaný unáhlené zobecnění. Na základě malého kousku z vás ohodnotí a odsoudí celého člověka. Často na základě zaměstnání, akademického titulu, majetku, vzhledu, ale i takových banalit, jako je jedna košile, jeden výrok, jeden omyl, nehoda, krátká věta apod.

Obecně lze konstatovat, že dynamika nevyžádaných rad je založena na sociální funkci  - kdo nevyžádaně radí a soudí – povyšuje se a objekt svých rad ponižuje.

Tento základ je přítomen vždy, nicméně motivy jsou několikeré:

1. (ne)vědomá snaha udělat si dobře
2. (ne)vědomá snaha bořit, ponížit, škodit
3. a bohužel také snaha pomoci (nešikovně)

Jako kuriozitu dávám k dobru oblast komerční new age, ve které se tento jev popisuje jako energetické upírství, kdy jeden člověk sosá energii druhého, řešením jsou nejrůznější magické ochrany, štíty a bariéry, ale když si odmyslíte onen subkulturní slang, zjistíte, že dynamiku mezilidských interakcí popisuje docela výstižně, hodnotně.

Na sociálních sítích byl tento fenomén vypilován k dokonalosti. Lhostejno, o jaké jde téma a skupinu, ať jde o háčkování, zahrádkaření, cestování, dopravní informace, chov psů, motorismus nebo skupinu ke sdílení fotografií zajímavých turistických lokalit, scénář je vždy stejný. Příspěvek ve formě  sdílení nějaké zkušenosti se vždy dočká guláše ve složení 50% rad zcela mimo mísu, a to včetně rad toho, co v příspěvku bylo uvedeno jako nefunkční. 30% osobních útoků různé úrovně agresivity a vulgarity. 19% je hodnocení osoby tazatele, jak jinak než na pevně snobském základu. 1% jsou příčetné, věcné a funkční rady. Poměry se různě liší, ale trend je zřejmý. Prostý otazník za větou je poukazem k levné pastvě na cizí účet, bez ohledu, co tím kdo komu způsobí.

Pro body jedna a dva jsou i mimo sociální sítě široce dostupné laciné cíle. Není náhodou, že adresáty „dobře míněných“ rad jsou nejčastěji ženy – matky, chudí, libovolné menšiny či lidé prostě v nějaké formě situační slabosti.

V případě matek se oprávněn a povinován udílet rady cítí každý, kdo má, měl děti nebo byl kdysi dítě. Protože ženy jsou z důvodů přetrvávajícího patriarchátu ve slabší pozici jaksi automaticky, je normální jim nejen radit, jak děti vychovávat, ale jestli je mají mít, jak se mají oblékat (zejména aby se vyhnuly znásilnění) a vůbec jak ekonomicky přežít, jak řešit strukturální problémy a chování otců/manželů.

V případě chudých, to jsou hotové olympijské hry. V nich každý, kdo chudobu zná jen z pohádek, ví nejlépe, jaké mají chudí možnosti, co dělají špatně a jak se stát milionáři. O sytých, co hladovým nevěří, už bylo napsáno mnohé. Stojí ale za zmínku, že toto absurdní odtržení od reality je přesně ona epistemická krize, která se jako jev popularizovala až s covidem. Byla tu ale už dávno před ním. Jenže zejména sytí liberálové s břevnem v oku o této krizi rádi mluví, když mistrují chudé. Mistrují chudé,  že mají být společenskému systému vděčni za to, že jsou sami hladoví a sytí jsou přežraní. Mají více věřit společenskému uspořádání, které s nimi sice zametá, ale najednou to s nimi myslí dobře a tak hurá si šupajdit pro Tečku. Nebo když do omrzení opakují fráze o mediální a jiných gramotnostech, jako by rozdílné sociální pozice, zkušenosti a možnosti vůbec nemohly mít jakýkoli vliv na interpretaci zbožštělých faktů, dat, těch správných informací. Tento racionalistický mýtus, že stačí lidem norimberským trychtýřem nalít naše vlastní znalosti a nikdo následně nemůže mít jiné postoje a názory než jsou ty naše vlastní, je neuvěřitelně rozšířen.

Z pohledu psychologického jsou nevyžádané rady aktem verbálního útoku, informačního násilí. Nelze se pak divit, že apely na vzdělávání, nebo rady, co si kde zařídit, nikdy nepadají na úrodnou půdu a budí jen odpor a hněv.

Tragikomickou perličkou ze světa knížecích rad je nedávný status marketéra z Kataru, ve kterém se na normostraně textu nejprve chlubí, jak země jeho aktuálního bydliště bravurně pandemii zvládá, žádný strach a pak kovidáriu Česko, kde v tyto dny ÚZIS predikuje až 50 000 nových nákaz denně, schází se hejtmané a rokují o možných výpadcích základní infrastruktury, poradí na další normostraně textu, ať se na všechno snažení a zápolení vykašlou a dají si pohodu jako on.

Komunikační nešikovnost

Třetí případ je sice nejméně častý, ale o to smutnější. Takové to mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždy. Radit, a to i vyžádaně, neumějí ani lidé, kteří jsou motivováni snahou pomoci. Pro ně píšu tučně: Opakem nevyžádaných rad nejsou rady vyžádané, ale naslouchání.

Pokud patříte mezi ty, kteří chtějí pomoci, mám pro vás dobrou i špatnou zprávu. Ta dobrá je, že to občas funguje a má to smysl. Ta špatná je, že to stojí čas, energii a je to plnohodnotná duševní práce.

Nejprve je nutné zhodnotit, jestli je ten pravý čas a místo. Zeptejte se sami sebe, co vás pudí na první dobrou vyjmenovávat možnosti nebo udílet rady? Nechce se jen druhý člověk jen vypovídat? Opravdu jeho situaci a problému rozumíte? Nebo jen cítíte pnutí a nevíte, co říci? Pak raději mlčte a klidně přiznejte – zasáhlo mne to a nevím, co na to říci.

A dále - opravdu radu potřebuje? A jak to víte, řekl si o to výslovně? Pokud budete sami k sobě poctiví, jistě se nachytáte, že zrovna platí bod jedna nebo bod dva. V tom případě je pro všechny zúčastněné lepší, když se kousnete do jazyka a pomyslíte na to, že si radost uděláte jinak než na něčí úkor.

Pokud otázka po názoru či radě skutečně padla, nezbytnou podmínkou je vyslechnout a doptat se na všechny podstatné okolnosti, detaily a kontext. Následně se nad tím zamyslet a tím myslím opravdu zamyslet, což vyžaduje minimálně trochu časového odstupu. Prvních deset věcí, které vás napadnou, již adresát nejspíš vyzkoušel a z libovolného důvodu mu nefungovala, nebo tomu brání něco, o čem nevíte. Vysolit první věc, která vás napadne je bohužel opět ponižující a zraňující – příjemce vašich rad z toho oprávněně vycítí, že mu nestojíte ani za to zamyšlení, že mu spíš než pomoci, chcete ukázat prostředníček, případně něco z předchozích zmíněných variant jedna a dva.

V dalším textu to vysvětlím podrobněji, tady jen krátce – rady spíš fungují způsobem informování o možnostech, protože zachovávají příjemci svobodu a důstojnost. Zkuste si to představit sami na sobě – jdete lesem, potkáte člověka, který na vás houkne – tam nesmíte! Nechoďte tam, je tam medvěd! A teď si zkuste představit, jak na vás bude působit – dobrý den, támhle v tom smrčí jsem před chvílí viděl medvěda. Cítíte ten rozdíl? V první verzi slyšíte příkaz, v druhé verzi je rozhodnutí na vás.

Nevyžádané rady totiž kradou svobodu. Často mylně předjímají příliš mnoho věcí, nebo je apriorně a záměrně ignorují. Přetřásaná věc může být třeba pouze jednou z mnoha, z nějakého důvodu není prioritou, není tolik akutní apod. Ba co hůře, jsou v podstatě jen povelem ke splnění, který předjímá jak proces, tak i výsledek.

Příkladem budiž odposlechnutá reálná konverzace. Už před lety byla absurdní, natož dnes:

A: „Majitel bytu nám odmítá opravit topení a teď v zimě kvůli tomu klepeme kosu“
B: „Tak si nechte postavit barák na klíč, za milion se dá sehnat, je to bez starostí a pohoda“

Znal jsem alespoň lehce obě strany konverzace, následovalo několik toček ve smyslu
A: ale tomu brání skutečnost xy (např. nemám na to peníze)
B: no tak si nechte (další hurvínkovská rada)
po kterých následoval naštvaný odchod B nejen z konverzace, ale bez pozdravu i z prostoru.

Předně, ani raketová výstavba v Číně by nezvládla akutní problém vymrzlé cimry jednoho činžáku vyřešit výstavbou nového rodinného domu - čili jde o problémy volně související, ale oddělené. Za druhé, oba lidé se neznali tak dobře, aby věděli o svých majetkových, sociálních a jiných možnostech. Radit proto někomu cokoli, co je zcela mimo jeho možnosti, je opět ponižující a urážlivé.
Za třetí, rada zužuje možnosti z velké množiny možný na jednu jedinou a předpokládá tím, že právě a výhradně tato jedna povede k ideálnímu výsledku. Za takovou jistotu by na trhu trhali ruce.
Za čtvrté, a to už fabuluji, může být neznámým kontextem to, že jeden z vymrzlé domácnosti se chystá na dvouměsíční služební cestu do ciziny a druhý na plánovanou operaci, takže tento problém po pár dnech přestane být akutní a bude mít dost času k řešení až během léta.

Z výše napsaného je už snad patrné, oč je prvních dvou verzí řádově více než té poslední. Oč je snazší bořit, než stavět, o to snazší je se chovat ignorantsky a hukálsky (=hubou kácí lesy) než empaticky a vlídně.

Nejen sociální sítě, ale hysterický a narcistní duch doby lidi školí a nutí, aby byli sebe preferenčně zaměřeni být více slyšet, než naslouchat, uždíbnout si kousek libého pocitu kdekoli se jen namane příležitost, klidně z živého masa bližního, hlavně když chutná.

Otázkou pak zbývá, k čemu se chceme přidat nebo čemu bránit. Co zmenšovat a co naopak podporovat. Vše má své osobní a rychlé pro, i celospolečenské a dlouhodobé proti. Nejspíš vždy budou lidé, kteří dají přednost snadnému zbabělému parazitismu a pasení se na druhých. Ale nemusíme z toho mít normalitu. V dalším díle si povíme něco o sebeobraně jak v pozici nezúčastněné třetí strany, tak v pozici adresáta, respektive granulí pro nenasytná ega.