Jak rozhodně nechápat "nechápající konzervativce"

10. 1. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
  • Absurdní anekdota svého času zněla takto: Víte, jaký je rozdíl mezi vránou? Žádný, protože má obě nohy stejné, zvláště pak tu levou. 
  • Čerstvá politologická anekdota se základem v tvrdé realitě by pak mohla znít následovně: Víte, jaký je rozdíl mezi konzervativci? Žádný, jenom někteří o sobě tvrdí, že jsou levicoví. 

Jonathan Wheatley z London School of Economics patří k ne úplně krátkému seznamu autorů, kteří si dávají práci se sledováním zániku pravo-levého dělení v západní politice.


Shrnu-li stručně jeho argumenty podložené empirickým studiem britských volebních výsledků a voličských preferencí, bude to znít takto: V obou hlavních stranách, u konzervativců i labouristů, jsou dnes zastoupeny dva názorové tábory, které spolu těžko mohou vyjít. Nejsou rozděleny podle socioekonomického postavení, ale podle kulturních faktorů. Česky v popperiánské tradici můžeme říci, že jde o příznivce otevřené a kmenové společnosti. Ti první spadají víceméně vjedno s lidmi, kteří se považují za vítěze globalizace. Ti druzí mají pocit, že globalizaci prohrávají.

Není to tak, že by britští konzervativci byli probrexitoví a labouristé proevropští. Existuje skupina proevropských konzervativců a také významnější skupina euroskeptických socialistů (včetně expředsedy Corbyna). A ještě i nyní, po změně vedení, se labouristé snaží udržet si voliče mezi brexitéry.

Wheatley dokládá, že význam ekonomického faktoru a s ním spojeného rozdělení na levici a pravici v posledních letech slábne, zatímco váha kulturního faktoru roste.

"Tato kulturní dimenze zahrnuje řadu sociálních témat jako rovné příležitosti pro menšiny a žádoucnost (nebo nežádoucnost) trestu smrti, stejně jako řadu témat úzce spojených s globalizací, jako je imigrace, zahraniční pomoc a evropská integrace. Tato dimenze, občas označovaná jako "otevření" proti "uzavřeným", staví patriotické, euroskeptické sociální konzervativce proti kosmopolitním liberálům a v roce 2017 byla zřejmě silnější a soudržnější pokud jde o určování politických orientací voličů než ekonomická dimenze. To naznačuje, že ekonomický konflikt mezi kapitálem a prací, který definoval politickou soutěž ve 20. století, ustupuje novému typu konfliktu založenému na kultuře a identitě."

Pozice voliče vůči zmíněné kulturní dimenzi je pak více závislá na kulturním zázemí a sociálním postavení než na ekonomické situaci. Významně ji spoluurčují věk, vzdělání a blízkost globalizovanému Londýnu.

Z uvedených důvodů Wheatley uvádí hypotézu, že posilování kulturní dimenze otevřenost-uzavřenost může vést k úplné restrukturalizaci britské politické scény.

Zastavme se na chvíli k letmé komparaci s českým prostředím.

Máme tu také pnutí mezi "otevřeností" a "uzavřeností" (kmenovostí, paleokonzervatismem), které jde napříč tradičním levo-pravým dělením politické scény. "Levicové" strany, které právě vypadly z parlamentu, jsou ve skutečnosti konzervativními stranami uzavřené společnosti, zatímco Piráti reprezentují (kriticky) proglobalizační, otevřenou levicovou platformu. Zrovna tak lze říci, že STAN a z větší části TOP09 jsou otevřenými pravicovými stranami, zatímco ODS, jak se předvádí se svými Blažky, Vondry či Zahradily, je velmi vnitřně rozpolcena.

Když přidáme další dimenzi, můžeme hovořit o konzervativcích minimálního státu (vesměs v ODS) a etatistických konzervativcích (ČSSD, KSČM), přičemž každá skupina má poněkud odlišné představy, "jak se tady správně zadrátovat".

Jak na to upozornil také Fabiano Golgo, často nedává v analýze současného politického dění smysl používat nekriticky tradiční politologické kategorie, tj. levice-pravice. Protože "levice" může být kmenová a konzervativní, kdežto i tradiční západní konzervatismus proti ní pak vypadá jako vrchol kosmopolitismu. A lidé, kteří se dnes označují za konzervativce, nemají s tradičními konzervativci nic společného. Proto také například Bill Kristol, kdysi jednoznačně špičkový ideolog americké Republikánské strany, dnes už termín "konzervatismus" v zásadě nepoužívá a označuje se prostě za demokrata (s malým i velkým "d").

Je tedy chybou stavět stále dokola na tradičním levo-pravém dělení a pokoušet se pochopit současnou politiku jako "boj pravice s levicí", když část pravice ve skutečnosti tvoří potenciální spojenci levicových příznivců otevřené společnosti, kdežto část levice má zase mnohem blíže ke "konzervativcům" typu Putina či polské PiS než ke "kolegům" ze "stejné" strany tradičního politického spektra.

Pokud někdo kritizuje "konzervativce", že "nerozumějí současnému světu", neměl by být tak neprozřetelný a už jen volbou terminologie dávat všem předem najevo, že ani on mu nerozumí.

2
Vytisknout
10722

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2022