Další ruská "bratrská pomoc", aneb Diktátoři si musejí pomáhat

10. 1. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 17 minut

Co do rozlohy je tento stát  devátým největším na světě. Pro vaši představu je 34 x větší než Česko. A ze středoasijských zemí je také tím nejbohatším, neboť produkuje 60% HDP tohoto regionu, především díky rozsáhlé těžbě ropy a zemního plynu. Do března 2019 ho vedl prezident Nursultan Nazarbajev, kterého v dubnu, téhož roku vystřídal Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev. A právě on je tím, kdo v těchto lednových dnech povolal do Kazachstánu vojska z postsovětských republik v počtu 2 500 mužů, na pomoc s potlačením nepokojů, které tam vypukly. Poslední zprávy hovoří o tom, že exprezident Nazarbajev, jehož režim byl charakterizován jako autoritářský, opustil i se svými dětmi zemi a v Almatě se stále střílí a hoří úřední budovy. Vzhledem k této situaci jsem se zeptala známého českého cestovatele a politologa, který především zná Kazachstán i ostatní státy Střední Asie z osobních pobytů, F. R. Hrabala-Krondaka.

Pane Hrabale-Krondaku, co si myslíte o současném dění v této největší středoasijské zemi, která má geopolitické vazby na Rusko a Turecko?

Především nutno zdůraznit, že pokud jde o veřejně proklamované rusko-kazašské přátelství, během neformálních rozhovorů se zdejšími lidmi opakovaně zjišťuji, že to je spíše záležitost mezi Putinem a Nazarbajevem, resp. zbožné přání ruské diaspory, než reálný stav. I z pohledu současného režimu jde ovšem ve vztahu k Rusku spíše o oportunistický přístup než o nějakou srdeční záležitost.

Nazarbajev i Tokajev jsou si prostě dobře vědomi toho, že v krizovém případě – dojde-li národu trpělivost a bude hrozit nějaký kazašský Majdan – mohou se spolehnout spíše na kolegu z Kremlu (a jeho tanky či zelené mužíky), než na vlastní síly.

Zrovna tak je báchorkou, že jediným podnětem k lednovým nepokojům bylo zdražení LPG, které využili kriminální živly a teroristé vyslaní ze zahraničí. Podobné zkazky se tradují již od časů Gliwic, německých revanšistů a Anticharty.

Neděje se všechno jen z toho důvodu, že prezident Putin chce konkurovat EU - Euroasijskou unií a k tomu potřebuje zabrat Ukrajinu i Kazachstán?

Putinovi do hlavy nevidím, ale vím zcela jasně, že jednak každý autoritářský vládce si obvykle, zvláště v okamžiku, kdy se jeho poddaným žije čím dál tím bídněji a začínají reptat, zkouší posilovat pozici vytvářením vnějšího nepřítele anebo předložením zářivé vize, kterou by odvedl pozornost národa od každodenních problémů a vnitropolitického marastu. Oním strašákem, vnějším nepřítelem, je pro Kreml de facto odedávna Západ, a onou spásnou vizí obnova imperiálního postavení, resp. restaurace Sovětského svazu v nějaké formě. A v této vizi zrovna Ukrajina i Kazachstán hrají dominantní roli. Ukrajina hlavně symbolickou, coby historické území představující kolébku ruské státnosti. V případě Kazachstánu hraje pochopitelně hlavní roli jeho geografie a geopolitická hodnota. Tady nejde o nějakou bezvýznamnou trpasličí republiku jako jižní Osetie, nýbrž o území, jímž by Putin takřka šmahem skoro zkompletoval puzzle bývalého Sojuzu, a kromě významné surovinové základny získal i aureolu obroditele impéria.

Nejedná se opět o podobný scénář, jako byl ten krymský, který by měl napomoci k uchvácení celé Ukrajiny i Kazachstánu?

Opakování krymského scénáře je zde, bohužel, více než pravděpodobné již díky tomu, že i zde žije velmi početná ruská menšina a Kazachstán se svými 18 miliony obyvatel (navíc izolovaný od jakékoliv demokratické země a sdílející se severním sousedem 4000 km společné hranice) je pro Rusko ještě snadnějším soustem, slabším soupeřem, než 45 milionová Ukrajina.

Samozřejmě je tu malý problém, a to, že na rozdíl od donbaských opolčenců, drtivou většinu Kazachů návrat do lůna ruského impéria vůbec neláká.

Pro většinu Kazachů je totiž soužití s ruským národem synonymem staletí útlaku a genocidy; kozáckých dragonád, masového teroru stalinského období a především hladomoru, vyvolaného bolševickou kolektivizací, jehož důsledky pocítila téměř každá kazašská rodina.

Kazašský hladomor představoval de facto genocidu kazašského národa. Ačkoliv – aspoň u nás, respektive mezi laiky – je kazašský hladomor zastíněn hladomorem na Ukrajině (který řada států oficiálně považuje za akt genocidy), ten kazašský jej svou hrůzností a dopadem ještě překonává.

Jestliže totiž při hladomoru na Ukrajině zemřelo zhruba 4 miliony lidí, tedy "jen" 13% Ukrajinců, pak v Kazachstánu padla za oběť hladomoru v letech 1932-33 téměř polovina národa, zhruba 1,3 milionu z 3 milionové kazašské populace!

Kazaši tedy mají s Rusy ještě nevybavené účty - možná k zúčtování dojde nyní, pokud se bude ruská armáda aktivně angažovat na straně nenáviděného režimu.

Říkáte, že tyto historické reminiscence jsou tedy hrozbou současnosti?

Samozřejmě. Intenzivnější nebo delší angažmá ruské armády na straně nenáviděného, zkorumpovaného režimu, resp. v čečenském stylu, může jenom posílit tyto reminiscence a averzi vůči Rusku a Rusům, která může následně – po případném stažení ruských jednotek – přerůst v opětovné protiruské pogromy, kterých byla Střední Asie svědkem po rozpadu SSSR.

Což opět v důsledku může být záminkou k „osvobození“ ruské menšiny trpící pod kazašským jhem a připojení celého severního Kazachstánu buď přímo k Rusku, anebo s mezietapou ve formě nějaké autonomie pod protektorátem Ruska (jako v Donbasu).

Celé území Kazachstánu bylo v polovině 19. století včleněno do ruské říše a po roce 1923 se stalo součástí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu v roce 1991 však vyhlásil Kazachstán nezávislost až jako poslední ze sovětských republik a udržoval s Ruskem poměrně přátelské vztahy. Neodporuje to vašemu předchozímu tvrzení?

Jak říkají moji kazašští přátelé, mnozí Kazaši – dosud žijící euforií ze znovunabyté nezávislosti – si začali uvědomovat nebezpečí ruského revanšismu díky událostem na východní Ukrajině. Ruská anexe Krymu a "povstání opolčenců" na Donbasu otevřely oči většině rozumně uvažujících Kazachů.

Ovšem prvním varováním prý byly již události, k nimž došlo vzápětí po rozpadu SSSR v severním Kazachstánu, kde se ruská pátá kolona na některých místech pokusila vyhlásit separatistické útvary s cílem odtrhnout tato území od nově vzniklého Kazachstánu.

Již v roce 1990 byl na Uralu založen Kozácký komitét, který požadoval prohlásit za nelegální veškeré akty, které „uznávají odtrhnutí území kozáků na Uralu od Ruska a jeho připojení ke Kazachstánu”. Od té doby je součástí kazachstánské politické reality více či méně otevřená konfrontace mezi kozáky a Kazachy. V listopadu 1990 se pasoval do pozice samozvaného representanta ruské menšiny v Kazachstánu Svaz kozáků, zaregistrovaný jako společenská organizace, požadující pro ruštinu status druhého státního jazyka, zavedení dvojího občanství a provedení referenda o autonomii severokazachstánských oblastí, jež by ovšem mělo vyústit v přidružení tzv. „historických teritorií kozáckého vojska“ k Rusku. Není divu, že tito "patrioti" se těší sympatiím i podpoře Kremlu.

Jeden z nejvýznamnějších incidentů mezi ruskými kozáky a Kazachy se odehrál v létě 1991 ve městě Uralsk, kam se sjelo několik tisíc ruských kozáků z Orenburské a Samarské oblasti, aby zde vyhlásili ustavení nezávislé Uralské republiky.

Když Kazaši pochopili, že tu nejde o žádný folklorní festival, nýbrž o nehorázný otevřený pokus anektovat území severozápadního Kazachstánu (s odkazem na "odvěké právo" kozáků na území dobytá jejich dědy), zmobilizovali se občané okolních okresů k rázné odpovědi.

Tisíce Kazachů, rozhořčených drzostí kozáků a ozbrojených loveckými puškami a všemožnými zemědělskými nástroji, vyrazily na nákladních autech, traktorech a autobusech do Uralsku, aby zdejší separatistickou sešlost rozprášili. Následně pak hnali delegáty kozáckého sjezdu sviňským krokem až na hranice.

Takže takto se snášejí kozáci (svazy svobodných obyvatel jihoruských stepí a východní Ukrajiny, které z velké části potlačil sovětský režim) s Kazachy?

K tomu ovšem nutno doplnit, že když po rozpadu Sovětského svazu začali potomci kozáckých komunit (za SSSR rozprášených) obnovovat stará bratrstva, postupně přebrali iniciativu v kozáckém hnutí především tzv. "novokozáci", tj. nacionalisté bez jakýchkoliv – pokrevních či ideových – kozáckých kořenů (nezřídka někdejší důstojníci sovětské armády, GRU a KGB), kteří mají blíže k někdejším černosotěncům než skutečným kozákům a po nástupu Putina se stali jednou z opor jeho režimu. Budu-li citovat atamana Alexeje Kelina, představuje prorežimní kozáctvo „spolek na způsob lidových milicí nebo PS VB, kam může vstoupit de facto kdokoli (bez ohledu na původ), kdo je ochoten mlátit stařenky na tržištích a děti na demonstracích”, resp. něco mezi folklorním sdružením a SA.

Vzhledem k tomu, že v zemi žije kolem 131 etnických skupin od Kazachů přes Rusy Uzbeky, Ukrajince, Němce, Tatary a Ujgury až ke Korejcům, tolik etnik pohromadě v jednom státě - asi nikdy nepovede ke klidu a míru, protože každé má jinou mentalitu a jiné požadavky/přání. Co myslíte Vy?

Mezi všemi zmíněnými etniky mám přátele a známé a osobně se nedomnívám, že by v Kazachstánu představovaly etnické spory nějaký zásadní problém. Na rozdíl od Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu, kde etnické konflikty souvisejí hlavně s nejasně vymezenými hranicemi po rozpadu SSSR a existencí četných enkláv jednotlivých etnik uvnitř území sousedních států, které jsou ohnisky napětí.

Jedinou faktickou hrozbou pro integritu Kazachstánu je ruská menšina. Ne nadarmo jsem ji dříve nazval rakovinnou metastází Kazachstánu.

Pro Kazachstán představuje ruská menšina stejný problém, potažmo existenční hrozbu, jako sudetští Němci pro Československo ve 30. letech minulého století. Též nejde o nějaký konflikt kultur, ale o to, že kazachstánští Rusové se vesměs negativně vymezují vůči původnímu etniku, chovají se povýšeně a nemají sebemenší chuť se asimilovat. Asi jako francouzští kolonisté v Maghrebu. Jak jsem se mohl sám osobně mnohokrát přesvědčit, většina z nich cítí spíše sounáležitost s Ruskem než s kazachstánskou vlastí, kde se narodili anebo většinu života žijí. Málokdo z nich vůbec ovládá kazašský jazyk a k místní kultuře pociťují vesměs hluboký despekt, ba pohrdání. Především pak Rusové obývající severní oblasti Kazachstánu dávají nepokrytě najevo, že se nemohou dočkat, až bude severní Kazachstán připojen k Ruské federaci. Stejně jako kdysi sudetští Němci volali po návratu do lůna Říše. Není divu, že adekvátní vztah pak mají k nim Kazaši, navíc dobře pamatující na to, jak se k nim v době sovětského bratrství národů chovali ruští okupanti.

Domníváte se, že současný prezident Tokajev tuto krizi ustojí?

To je otázka. Především je třeba si uvědomit, že motivace Tokajeva a jeho zachránce Putina se do značné míry liší.

Jestliže Tokajevovi jde vyloženě o záchranu jeho zkorumpovaného režimu, Putinovi nejde ani tak o nějakého Tokajeva a jeho partu, jako o posílení mocenského postavení Ruska ve Střední Asii, slábnoucího i díky aktivitám „spojenecké“ Číny v tomto regionu.

Ani bych se nedivil, kdyby už měli v Kremlu opět připraveného nějakého kazašského Babraka Karmala. Nejen nezašpiněného od krve, v zájmu zklidnění situace, ale hlavně submisivnějšího, než byl tvrdohlavý dědek Nazarbajev. Z tohoto pohledu mohou představovat nepokoje v Kazachstánu pro Kreml i vítanou příležitost zamíchat strategickými kostkami v tomto regionu.

Ovšem podle jakého scénáře se budou odehrávat věci příští těžko přesně odhadnout. Jisté je pouze to, že většina z možných variant je špatná anebo ještě horší.

Na jedné straně jsou Kazaši tvrdý, bojovný národ, který namísto cinkání klíčí sáhne spíše po pušce, a zřejmě přetekl pohár jejich trpělivosti, na straně druhé třeba 90% území Kazachstánu je zcela nevhodných k vedení partizánské války (mimo jv. oblasti); hlavní město leží jen 250 km od hranic RF, na rovině a uprostřed území osídleného z 50% etnickými Rusy; severní Kazachstán obývají 4 miliony etnických Rusů připravených ochotně podpořit anexi území Ruskem a ruská vojenská základna v kyrgyzském Biškeku leží pouhých 10 km od kazašské hranice a 160 km od jižní metropole Almaty (25 minut letu vrtulníků, 2,5 hodiny pro ruské BVP/transportéry)!

Jsou zde ale též jiné aspekty, které mohou ovlivnit události.

Tak, jako ruská genocida v Čečně vytvořila živnou půdu pro šíření radikálního islámu a islamistického terorismu, tak může být otevřený teror vodou na mlýn islamistů, resp. radikálních opozičních skupin, i v Kazachstánu. Obzvláště pak v době, kdy se v Afghánistánu dostal znovu k moci Tálibán, který bude přinejmenším přimhuřovat oči nad aktivitami středoasijských mudžahídů podnikajících odtud tažení po celém regionu.

Vždy v historii platil nepsaný zákon, že neustálým přitahováním šroubů represe se současně zmenšuje prostor na dialog a snižuje možnost, že dojde k pokojnému předání moci. Že s každým úderem pendreku autoritářský režim jenom posiluje počet svých odpůrců, resp. radikalizuje dosud mírumilovné občany, věřící ještě v možnost pokojného dialogu s mocí. Nehledě na „motivaci“, jakou je smrt blízkého člověka rukou policajta.

Znám spoustu konkrétních příkladů i z našich poměrů, kdy většina lidí (mnohdy do té doby fakticky apolitických), kteří zažili zatčení třeba na zakázaném koncertu, resp. strávili noc na cépézetce a výslech na StB, se následně zapojila do disidentských aktivit (resp. činností považovaných režimem za protistátní) ještě aktivněji, jelikož u nich jednak pominul apriorní strach z nepoznané hrozby, jednak se nezřídka právě díky hromadné perlustraci (např. v případě zadržení účastníků nepovolených koncertů) seznámili mezi sebou a vzájemně motivovali.

Zrovna tak existuje pro ruské vedení riziko, že v případě, že by ruská „mírová operace“ přesáhla rozsah policejní operace a změnila se v operaci válečnou či okupační, může to mít za následek nejen protesty v sousedních muslimských regionech RF, ale i demoralizaci ruských vojáků muslimského vyznání či kazašské národnosti. Zde nutno vzít v potaz, že i jižní Sibiř obývají desetitisíce etnických Kazachů, kteří nepochybně pociťují solidaritu se svými soukmenovci na druhé straně hranice!

Otázkou pak zůstává postoj Turecka, jakožto samozvaného hegemona turkického světa, jehož ambice by trvalá ruská vojenská přítomnost anebo dosazení proruské loutkové vlády nepochybně ohrozily.

Na závěr musím zdůraznit, že osobně události v Kazachstánu velmi intenzivně prožívám, jelikož pro mě to není jen adrenalinové zpravodajství z jakési vzdálené země. Když vidím záběry mrtvých těl povalujících se po náměstí Revoluce, vynoří se mi v mysli vzpomínka na etno-festival Duch Tengri, jehož jsem se v těchto místech před pár lety účastnil. Navíc, mezi těmito mrtvými „teroristy“ mohou být i někteří z mých přátel, jimž povaha zcela jistě nedovolí zůstat sedět doma se založenýma rukama. Zatím se mi, bohužel, s nikým z nich nepodařilo spojit díky zablokování internetu a mobilních sítí kazašskými úřady.


Fotografie jsou z památníku masového pohřebiště obětí stalinismu a z  Muzea perzekucí v Šymkentu.







0
Vytisknout
3139

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2022