"Preemptivní obrana" před Hřibem, aneb Jak chytit laušmaniázu

26. 5. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Grafika: Pixabay.

Názor, že se diktátorské Bělorusko, kde část populace vyšla do ulic na protest proti zfalšování voleb, "legitimně brání" únosem exilového novináře s polským pasem z mezinárodního civilního letu, otevírá Ruské federaci vynikající příležitost dotáhnout do konce i otevřeně vyslovené hrozby ohledně únosu pražského primátora Zdeňka Hřiba či starosty Řeporyjí Pavla Novotného a jejich souzení v Rusku - a to na základě putinských zákonů o zákazu porušovat státní monopol na výklad "Velké vlastenecké války".

Jestliže jednou řekneme, že stát, který v důsledku zmanipulovaných či zfalšovaných, tedy podle mezinárodních standardů neférových voleb vlastně nemá žádnou legitimní politickou reprezentaci, se "legitimně brání" před svými politickými protivníky únosy cizích občanů z paluby zahraničních letadel (ve smyslu Úmluvy o mezinárodním civilním letectví, Hlavy III.) - a to osob, na které nebyl vydán žádný právoplatný mezinárodní zatykač ani nebyly jiným standardním způsobem stíhány (kromě účelových režimních "kangaroo courts" v potrefené zemi, kde nezávislost soudnictví byla dávno zlikvidována) - vlastně tím říkáme, že libovolná diktatura si může vůči libovolným občanům cizího státu dělat absolutně, cokoliv se jí zlíbí: Jen pokud formálně uvede, že takto postupuje za účelem "sebeobrany".

Zkusme si věc na chvíli představit symetricky: Dejme tomu, že (hypoteticky) britské a české tajné služby ve spolupráci tajně unesou bývalé agenty GRU Čepigu a Myškina z dovolené v Turecku, a to na základě nikoliv zatykače Interpolu, ale pouze vlastních zpravodajských a vládních dokumentů hovořících o vině obou podezřelých v kauzách Skripalovi a Vrbětice.

Vsaďte se o milion, že obhájci "legitimního práva" teroristických režimů na "obranu" by okamžitě otočili na pětníku a začali z plna hrdla řvát, že jde o neslýchanou zvůli, je to naprosto nepřijatelné a že bez platného mezinárodního zatykače absolutně nelze nic takového podniknout.

Samozřejmě, že bez mezinárodního zatykače by akce byla problematická a samo Turecko by křičelo se všemi "antiimperialisty", neboť by mělo oprávněný pocit, že došlo k narušení jeho suverenity.

Podobně se teď musí cítit Polsko, kde byl registrován Bělorusy pod smyšlenou záminkou unesený letoun společnosti Ryanair. Podobně by se měla cítit celá Evropská unie, protože byl unesen let v schengenském prostoru.

Jenomže v rámci velmi rozšířené politické poruchy vnímání, které říkáme kampismus, nikdy nehrozí uplatňování stejných pravidel na různé tábory. Vůči demokratickému Západu se vždy postupuje s maximální přísností a zaťatou zaujatostí, kdežto darebácké protizápadní státy jsou vždycky hodny nějaké té omluvy - ať už páchají únosy, chemické útoky, nebo strkají bomby do muničních skladů v cizích zemích.

Podle logiky zaslepených kampistů byl tedy v právu i československý komunistický režim, když StB v roce 1953 z rakouského exilu unesla bývalého předsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana a umožnila ho zamknout do režimního kriminálu, kde za dodnes nevyjasněných okolností zemřel. Byla to "sebeobrana". Sice poněkud gliwického stylu, ale nebudeme přece malicherní...

Svědomí kampistů je těžce zasaženo laušmaniázou.

S nějakými jednotnými pravidly pro všechny mezinárodní aktéry se v kampismu vůbec nepočítá.

Nejde mu o teatrálně vzývaný "mír", protože obratem ruky se obhajují bezohledné válečné akty protistrany. Hnací silou není nějaká touha po spravedlnosti pro všechny, kterou se naoko ohání, ale stará známá sympatie s ďáblem.

3
Vytisknout
4850

Diskuse

Obsah vydání | 27. 5. 2021