31. výročí 17. listopadu

Co že je tu vlastně k slavení?

19. 11. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Oslavy 31. výročí 17. listopadu se jako obvykle nesly v komicky nostalgickém duchu, v bezobsažných frázích a připomínkách jakéhosi zlatého věku české demokracie, jenž stojí v ostrém kontrastu vůči temnému autoritářství minulého režimu. Jistěže, lidé kvitovali nově nabyté svobody, uvítali možnost cestovat na Západ či podnikat a tak podobně, jenže není to po tolika letech zatraceně málo? Letošní oslavy navíc proběhly v době, kdy koronavirová krize na kost obnažila systémové vady a slabiny západního společenství. Značí to rovněž fakt, že česká společnost – a především její intelektuální klaka – není schopna žádné sebereflexe, což je vždy cesta do pekel.

Ideály 17. listopadu, ať už si pod nimi představujeme cokoliv, byly podle mého soudu pohřbeny hned následující rok, kdy se Česká republika entuziasticky vydala cestou české mutace na Západě tehdy zdiskreditovaného thatcherismu. Podle politických vzorů strážců polistopadových pořádků, tedy Margaret Thatcher a Ronalda Reagana, neexistuje žádná společnost, nýbrž jednotlivci, přičemž vláda tu není od toho, aby lidem pomáhala, ale aby byla pokud možno neviditelná. Jsou to veskrze cynické teze, zvláště když jsou nadšeně a nekriticky realizovány. Přijde-li však nějaká pohroma, třeba pandemie, s hořkým rozčarováním shledáme, jak moc jsme bezbranní. Ostatně pandemie koronaviru je do značné míry způsobena masivní destrukcí ekosystémů, která je alfou a omegou bezuzdného kapitalismu. A to si ještě můžeme gratulovat k tomu, že v české kotlině neoliberální metla neřádila tak mocně jako ve Spojených státech nebo ve Velké Británii.

Hlavní symbol sametové revoluce – Václav Havel, jehož působení v československém disentu hodnotím kladně – poskytl českému neoliberalismu mravní mimikry: ač kriticky vystupoval vůči některým jeho excesům, činil tak v rámci pevně vykolíkovaného diskursu. Ba co hůře – první polistopadový prezident bez hnutí brvou podpořil veškeré americké a izraelské výboje, aby tak dokázal, že jeho vzletné proslovy o dodržování lidských práv jsou jen mlácením prázdné slámy. Přitom jméno Václava Havla i nadále zůstává záštitou boje za demokracii, svobodu a lidská práva, aniž by tato kontroverzní osobnost byla podrobena smysluplné kritické reflexi.

Takzvané demokratické strany se v Augiášově chlívě, jímž česká politická scéna bezesporu je, dlouhé léta chovaly natolik bezskrupulózně, že bylo jen otázkou času, kdy značnou část Čechů osloví šikovný populista. Palčivé problémy české společnosti, mezi něž patří parazitické exekuce, drahé a nedostupné bydlení, propastné rozdíly mezi centrem a periferií nebo zoufalá úroveň českého školství apod., zůstávaly dlouhá léta mimo hledáček tuzemské politické třídy, jež se neustále zaklínala vyprázdněnými slogany o demokracii a svobodě a zároveň si chránila svoje pozice strašením z možného návratu „komunistického“ tmářství.

Aktivity bezzubých organizací, jako je Milion chvilek pro demokracii, jsou výhradně zaměřeny proti osobě Andreje Babiše, přičemž je nám neustále předkládáno, že se zločinného oligarchy můžeme zbavit pouze hromadnou účastí u volebních uren. Můžeme sice hořekovat nad českým premiérem a obskurní hradní partou, jenže takzvaně demokratické strany se vykazují chronickou impotencí, když přijde řeč na řešení strukturálních vad naší společnosti. A samotný apel na volební proces jako na všelék našich trablí zastiňuje mnohem důležitější a sofistikovanější konání, jak tyto nešvary napravovat: systematický a vytrvalý občanský aktivismus prostý všech politických a ekonomických vazeb; aktivismus, který zahrnuje masivní protesty v ulicích a okupační stávky.

Aby bylo jasno: autor těchto řádek si zcela jasně uvědomuje jistý evoluční posun iniciovaný událostmi ze 17. listopadu 1989; ostatně podobně laděný text by za minulého režimu neměl šanci na zveřejnění; leč tři dekády absurdního antikomunismu a velebení neoliberální doktríny nenávratně pošpinily tvář českého polistopadového experimentu, nehledě na nejeden jeho úspěch. Mnozí z nás již ztratili veškeré iluze vidouce, že vrcholní političtí představitelé v konkubinátu s privilegovanými žurnalisty na ně shlížejí a s despektem a opovržením. Zkrátka a dobře: zdaleka ne každému se povedlo najít své místo na slunci, a tito lidé proto nemají pražádný důvod k oslavám. 

 

 

1
Vytisknout
9979

Diskuse

Obsah vydání | 24. 11. 2020