16. 11. 2020
Je však omylem považovat to, co se děje v Arménii, za pouhou politickou krizi, kterou lze vyřešit odchodem premiéra. Jde o krizi státnosti, během níž prakticky vše, co bude ještě podniknuto, věci dále zhorší.
Arméni vidí, že jejich armáda prohrála válku a nedokáže se nikomu postavit. Nepřesvědčilo je Pašinjanovo tvrzení, že poslední dohoda je jen rozšířeným příměřím. Místo toho ji považují za úplnou porážku ze strany Ázerbájdžánu a svého historického nepřítele Turecka.
To co se nyní v Arménii děje se neřídí zákony logiky; je to iracionální, a to znamená, že to nelze předvídat.
Když mají lidé pocit, že byli zrazeni vlastními lídry i údajnými přáteli v zahraničí, mohou propadnout pasivnímu hněvu, nebo se rozhodnout, že udělají jedinou věc, která jim ještě zbývá - propadnou anomickému násilí proti nepřátelům doma i v zahraničí.
Arménie má naneštěstí tradici toho druhého. A ačkoliv nikdo teď nemůže říci, že se tato tradice znovu vynoří, lze předpokládat, že outsideři jako Moskva jí mohou využít, aby vyvolaly násilí proti současnému arménskému režimu, nebo útoky na turecké či azerské cíle.
Jak velké nebezpečí z této možnosti plyne opět nelze předpovědět, ale pokud národ má pocit, že utrpěl nezměrnou porážku a je zahnán do kouta, násilí jistě nepředstavuje tu nejméně pravděpodobnou možnost.
Podrobnosti v ruštině: ZDE
Diskuse