Však už se také nemluví o umělecké scéně, ale o uměleckém provozu, který paradoxně ovšem vystihuje to, oč v dnešním kulturním průmyslu jde, o jeho provozování, protože nebudeme-li provozovat kulturní průmysl - a bez peněz to přece nejde - pak naše země kulturně zchudne. Takto řečeno zní věta vyděračsky. Jenomže současný kulturní průmysl si se všemi jeho odvětvími na podporu zvyknul, a nyní prožívá frustraci. Možná, že ne všechno se v kultuře samo uživí, tzv. neziskový sektor zřejmě ne, ale jde mi o to, že až příliš mnoho umělců, kulturních institucí, organizací a spolků se spoléhalo na štědrou podporu státu, aniž by bylo přesvědčivě zřejmé, že se bez jejich aktivity kultura neobejde. Slyším velmi často, že bez podpory kultura zemře, ale je to skutečně pravda?

Co je to kultura? Jenom umělci, spolky, a organizace čekající s nataženou rukou na to, aby mohla vznikat kultura a umění? Nemyslím si, že lze "nechat kulturu zemřít", vždycky tu bude naštěstí dostatek těch neviditelných autorů, pro něž je tvorba na prvním místě životní nutností. Mám pocit, že v mnoha případech jsou některé státem podporované kulturní aktivity ne-li zbytečné, tak nic zásadního kultuře nepřinášející. Nějak si prostě jen na podporu zvykli. Často jsem poukazoval na obvyklou praxi, že žadatelé o granty upravují své akce a projekty podle toho, na jaká témata se granty vypisují, že své projekty šijí tzv. na míru zadání, místo toho, aby žádali o grant pro něco, co vyrůstá z přirozené potřeby umělce reagovat svým specifickým tvůrčím způsobem na skutečná témata doby.

Přístup některých lidí z kulturního byznysu ministra kultury Lubomíra Zaorálka překvapil. Prý se dost špatně srovnává s tím, že v této atmosféře, kdy lidem není lehko, lidé z kulturního byznysu říkají, že musíme dát především jim. Není se co divit, mnoho lidí v kultuře si zvyklo na snadno dostupné peníze, které – až to skončí, pokud to vůbec skončí – zřejmě hned tak nebudou. Co dělat v situaci, kdy představa o stále štědré budoucí podpoře kulturního průmyslu mizí v nedohlednu? No co by, výzva k tvorbě tu je přece stále, stejně jako zatím svobodné prostředí k tomu, tvorbu či umění vytvářet. Cožpak všechno, co v tvorbě vznikne, musí mít okamžitě svého diváka, posluchače nebo čtenáře? Cožpak je nutné s kdejakým rychlým nápadem ihned předstupovat před obecenstvo?

Netrpěli návštěvníci mnohých galerií koronavirovou nákazou ještě před tím, než byly galerie kvůli ní uzavřeny? Výtvarné umění může být živé pouze v bezprostředním kontaktu s divákem, který, zdá se, neměl dosud o současné umění velký zájem, čí je to chyba? Kultura se prozatím přesunula do virtuální sféry, a já si myslím, že tato pauza není vůbec špatná, a může být přínosná. Umělec má totiž najednou to, co před tím neměl, čas a prostor pro soustředěnou tvorbu. A inspirace? Cožpak ta je jen někde venku mimo člověka? Musí dnešní od světa izolovaný umělec trpět nedostatkem podnětných uměleckých prožitků, jak se mu snaží vnutit některé státem podporované subjekty? Vždyť velká a silná universální témata, týkající se bytí člověka, tu byla, jsou a budou i bez ohledu na to, jestli je nějaký umělec tvořivě uchopí, či nikoli.